Václav Drbola (1912–1951)

Václav Drbola (zdroj: archiv Mgr. Jana Růžičky)

Druhý z katolických kněží, obětí tzv. babického případu, Václava Drbola se narodil 16. října 1912 ve Starovičkách poblíž Hustopečí u Brna. Jeho otec, Václav Drbola st., malorolník a dělník na melioracích, vychoval s matkou Růženou (roz. Kadrnkovou) celkem sedm dětí, z nichž byl Václav nejstarším synem.

Po skončení obecní školy a reálného gymnázia v Hustopečích absolvoval teologické učiliště v Brně. Dne 5. července 1938 byl vysvěcen na kněze biskupem Josefem Kupkou. V duchovní správě pak působil od září 1938 ve Slavkově, v roce 1939 v Čučicích (vzdálených 15 km od Náměště nad Oslavou) a od roku 1943 v Bučovicích v okrese Vyškov. V únoru roku 1950 jej dosti neočekávaně přemístili do Babic, kde bylo zapotřebí nahradit patera Arnošta Poláčka zatčeného za „protistátní činnost“. Tato skutečnost varovně předznamenala Drbolův pozdější tragický osud.

V poválečném období byl Václav Drbola činný v lidové straně. V roce 1946 zastával funkci místopředsedy bučovické organizace strany, v roce 1947 zastupoval lidovce ve finančním výboru Místního národního výboru Bučovice. Dále byl členem výboru Charity v Bučovicích, místopředsedou bučovického okrsku Orla a též Vyškovské orelské župy. Rovněž se angažoval ve Spolku katolických tovaryšů (zájmový spolek zaměřený na mladé křesťanské dělníky), kterému předsedal v letech 1947-1949. S velkým osobním nasazením se snažil hledat cesty, jak zabránit omezování činnosti spolku v Bučovicích a zachránit jeho majetek. Vedl rozsáhlou korespondenci s příslušnými úřady, v níž podával odvolání a stížnosti proti výnosům směřujícím k zastavení činnosti spolku (dochoval se Drbolův rukopis z února 1950 s názvem „Historie událostí Spolku katolických tovaryšů v Bučovicích od únorových událostí roku 1948“, kde autor líčí svůj boj za zachování spolku a jeho majetku). Po únoru 1948 postihl veškeré dobročinné a zájmové organizace spjaté s katolickým prostředím zákaz činnosti, výjimkou nebyl ani Spolek katolických tovaryšů. Otci Drbolovi nezbylo než se soustředit výhradně na správní povinnosti ve farnosti, pastoraci a soukromou dobročinnost. Mezi farníky se těšil pověsti štědrého člověka, vnímavého ke každodenním obtížím života zemědělců. Politické činnosti v roce 1948 zanechal; do „obrozené lidové strany“ včleněné do Národní fronty již nevstoupil.

Po převzetí moci komunisty to s obsazeností posledního úřadu svěřeného P. Drbolovi, babické fary, nevypadalo vůbec dobře. Dlouholetý oblíbený farář pater Jindřich Hladík, předchůdce výše zmiňovaného uvězněného patera Poláčka a statečný protinacistický odbojář, se na vlastní žádost nechal přeložit do vzdáleného Blanska. Pamětníci a některé prameny naznačují, že mu babičtí komunisté s vědomím, že proti jeho neotřesitelné autoritě nemají mnoho co postavit, působili potíže.

Václav Drbola uvedené skutečnosti jistě znal a vystupoval po svém příchodu do nové farnosti obezřetně. Aby však byl farníky přijat, nemohl se obejít bez kontaktů na osobnosti vážené místní katolickou komunitou. Proto zřejmě navázal bližší kontakty s organizátorem činnosti lidové strany a partyzánským vůdcem z dob okupace Antonínem Plichtou starším ze Šebkovic. Plichta starší občas otce Drbolu navštěvoval na faře a počátkem května 1951, v době, kdy se musel ukrývat před jihlavskou Bezpečností po první vlně zatýkání osob podezřelých z protirežimních konspirací (30. dubna 1951, zatýkání v Šebkovicích, dále v Rokytnici nad Rokytnou a okolí), obdržel od kněze pomoc (oblečení apod.).

Pater Drbola doplatil na svoji důvěřivost a dodržování křesťanské zásady pomáhat bližním v nouzi. Nedokázal správně odhadnout údajného zahraničního agenta Ladislava Malého. Tento dobrodruh a samozvaný organizátor protirežimních konspirací (pravděpodobně využívaný Státní bezpečností) jej počátkem května 1951 vyhledal prostřednictvím Ludmily Dvořákové z Loukovic. Malý se snažil kněze zaujmout legendou o své účasti na útěku arcibiskupa Josefa Berana z internace a dožadoval se spojení na místní protikomunistický odboj. Pater Drbola mu prozradil úkryt Antonína Plichty u varhaníka a koláře Ludvíka Stehlíka v blízké obci Cidlina. Své neopatrnosti záhy litoval: v okolních obcích (Heraltice, Cidlina) začalo z iniciativy Malého docházet k ozbrojeným provokacím proti tamním komunistickým funkcionářům a objevovaly se letáky vyhrožující udavačům smrtí. Celé okolí Babic bylo pod dozorem Bezpečnosti.

Václav Drbola se v houstnoucí atmosféře podezírání a nejistoty (snahy Malého jej kontaktovat dále pokračovaly, požadavky se stupňovaly a jeho chování bylo stále drzejší) pokusil hledat radu u svého spolubratra Jana Podveského v Jaroměřicích nad Rokytnou. S úlekem zjistil, že stejnou legendou již Ladislav Malý počátkem jara „vábil do svých sítí“ rokytnického faráře Jana Bulu. Pater Podveský doporučil kolegovi okamžitě přerušit veškeré styky s provokatérem. Bylo však pozdě. V brzkých ranních hodinách 17. června 1951 byl Václav Drbola Bezpečností doslova odvlečen z lůžka, více než dva týdny před střelbou do funkcionářů MNV v babické škole (událo se v noci na 2. července 1951).

Pater Drbola byl dopraven do vyšetřovací vazby jihlavské Bezpečnosti v Hluboké ulici a podroben mučení. Pamětníci zatčení současně s ním později potvrdili, že slyšeli jeho křik. Po událostech v Babicích se jej snažili přimět k přiznání účasti na činu, který se v době jeho zatčení ještě ani nemohl plánovat. Další obvinění proti Drbolovi mohla být do jisté míry inspirována historií protinacistické činnosti jeho někdejšího babického předchůdce, patera Jindřicha Hladíka. V protokolu výpovědi ze dne 1. července 1951 a v textu obvinění se objevuje záležitost tajné skrýše za zdí babické farní kanceláře. Měla údajně sloužit jako úkryt pro ilegální vysílačku, jak tomu bylo za války. Další nesmyslné obvinění uvádělo patera Drbolu jako zakladatele ilegální skupiny v Babicích (v odbojové skupině byl za okupace farář Hladík). Vše završilo Drbolovo obvinění z účasti na schůzkách „bandy teroristů“ (Ladislav Malý, Antonín Plichta st., jeho synové Antonín ml. a Stanislav, Antonín Mityska - všichni buďto zastřelení při zátahu Bezpečnosti posílené o milicionáře v poli u Bolíkovic nebo rovněž souzení spolu s P. Drbolou a posléze popravení) u Ladislava Stehlíka, z vybírání obětí jejich útoku mezi funkcionáři MNV v Babicích a z přípravy vybavení tajných chodeb v Babicích, které měly sloužit ilegalistům jako úkryt zbraní a mužů při akcích.

Václav Drbola byl souzen Státním soudem oddělení Brno v prvním jihlavském monstrprocesu, pořádaném s velkým spěchem deset dnů po střelbě v babické škole ve dnech 12.–14. července 1951. Prokuraturu v tomto procesu zastupoval Emil Eichler. Senát ve složení JUDr. Vojtěch Rudý (předseda), JUDr. Josef Kočí a JUDr. Pavel Vítek (přísedící), dále Antonín Hauf a František Dvořák (soudci z lidu) vynesl třetí den jednání nad Václavem Drbolou rozsudek smrti na základě obvinění z velezrady a navádění k vraždě dle § 7 odst. 1a dle § 216 odst. 2 Trestního zákona. Obhajoba byla pouze formální. Obhájci odsouzených museli okamžitě po skončení soudního jednání sepsat odvolání, aniž viděli písemnou verzi rozsudku. Již 1. srpna 1951 Nejvyšší soud odvolání zamítl. Proces provázela mohutná propagandistická kampaň. Kněží na všech katolických farách v okolí a posléze i v dalších diecézích byli donuceni hromadně sepisovat odsudky údajných Drbolových zločinů. Internovaného brněnského biskupa ThDr. Karla Skoupého přiměli dne 15. července 1951 vyslovit nad Václavem Drbolou a spolu s ním k trestu smrti odsouzeným knězem Františkem Pařilem výrok církevní degradace, který ovšem z hlediska církevního práva postrádal relevanci

Václav Drbola podstoupil trest smrti oběšením na dvoře jihlavské věznice v ranních hodinách dne 3. srpna 1951. Jeho zpopelněné ostatky se podle záznamů brněnského krematoria měly nacházet v hromadném hrobě v urnovém háji na hřbitově v Brně společně s třiadvaceti dalšími urnami osob popravených v různých moravských trestnicích od října roku 1950 do listopadu 1951. Na konci 60. let byla urna vydána příbuzným, kteří ji později uložili do rodinného hrobu ve Starovičkách.

Plné rehabilitace se pater Drbola dočkal až na základě rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. dubna 1996.

PhDr. Markéta Doležalová

Archivní dokumenty:

Prameny:

  • Archiv bezpečnostních složek, fond Vyšetřovací spisy, Krajská správa Státní bezpečnosti Brno, spisová značka V – 1645
  • Národní archiv, fond Státní soud, spisová značka 4 SPt II 122/51

Literatura:

  • JANOUŠEK, Pavel: Případ Babice, Třebíč 2001.
  • NAVARA, Luděk – KASÁČEK, Miroslav: Mlynáři od Babic. Nová fakta o osudovém dramatu padesátých let, Brno 2008.
  • RÁZEK, Adolf: StB + justice nástroj třídního boje v akci Babice, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha 2002.
  • SLANINA, Josef: Poznatky z šetření kauzy Babice po roce 1990, Příspěvek na konferenci v Třebíči v r. 2001 pod názvem „Babice po půl století“,Česká křesťanská akademie, Praha 2002.
  • Babice. Materiál o procesu se záškodníky v Babicích, s využitím dobových propagandistických článků uveřejněných v Rudém právu a v Tvorbě, Praha 1951

K postavení církve a pronásledování kněží:

  • FIALA, Petr – HANUŠ, Jiří: Katolická církev a totalitarismus v českých zemích, Brno 2001.
  • HANUŠ, Jiří – MAREK, Pavel: Čeští a slovenští křesťané ve 20. století, Brno, 2006.
  • KAPLAN, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948–1953, Brno, 1993.
  • VAŠKO, Václav: Neumlčená II – Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce, Praha 1990.
  • VAŠKO, Václav: Dům na skále I – Církev zkoušená (1945 – začátek 1950), Praha 2004.
  • VAŠKO, Václav: Dům na skále II – Církev bojující (1950 – květen 1960), Praha 2007.
  • VAŠKO, Václav: Dům na skále III – Církev vězněná (1950–1960), Praha 2008.