Tomáš Beránek (1897–1954)

Narodil se 15. srpna 1897 v Sušici a pocházel z rodiny drobného živnostníka-obuvníka, tedy z chudých poměrů. Měl dvě sestry, z nichž jedna zemřela brzy po narození. V Sušici vychodil obecnou školu a v letech 1907–1915 studoval na Jirsíkově gymnáziu v Českých Budějovicích. Během středoškolských studií bydlel v chlapeckém semináři, protože by jej rodina těžko vydržovala na studiích, a navíc už tehdy vážně uvažoval o kněžství. Po maturitě nastoupil do kněžského semináře v Českých Budějovicích. Na kněze byl vysvěcen 21. prosince 1919 budějovickým biskupem Josefem Antonínem Hůlkou. Primiční mši sloužil 25. prosince 1919 v rodné Sušici. V letech 1920–1930 působil jako kaplan v Táboře, krátce jako administrátor ve Strmilově a od 1. prosince 1930 jako kaplan ve Vodňanech. Od 20. let byl členem Československé strany lidové a Orla. Dle svědectví pamětníků proslul jako kněz svou skromností a otevřeností – stýkal se i s příslušníky jiných církví a vyznání. S oblibou se věnoval mládeži a dětem.

V roce 1935 ho biskup Šimon Bárta jmenoval děkanem a od roku 1939 vikářem vodňanského vikariátu v rámci českobudějovické diecéze. Za nacistické okupace vystupoval vlastenecky, postavil se např. proti odstraňování křížů ze škol, odebírání zvonů z vodňanského chrámu nacisty nebo vyjadřoval vlastenecké postoje ve svých kázáních, za což byl dvakrát vyšetřován gestapem. V roce 1945 se stal členem Revolučního národního výboru, následně i prvním náměstkem předsedy místního národního výboru ve Vodňanech a podílel se na poválečné obnově města. V roce 1947 byl jmenován papežem Piem XII. čestným tajným papežským komořím a obdržel titul monsignore. V prosinci 1947 se stal assessorem (přísedícím biskupské konzistoře).

Krátce po komunistickém převratu byl už 25. března 1948 na základě usnesení akčního výboru zbaven svého místa v národním výboru, což přijal s klidem a považoval to mimoděk za rozumný krok, který mu doporučil vzhledem k nedostatku kněží i biskup.

Protože patřil k nejbližším spolupracovníkům biskupa Hloucha, od nějž často tajně přivážel církevní tiskoviny hodnocené jako „protistátní“, byl jasným adeptem na zatčení. V roce 1949 kriticky vystoupil proti státem organizované Katolické akci, přečetl ve vodňanském kostele pastýřské listy biskupů, ačkoliv jejich čtení bylo státní mocí zakázáno, a koncipoval protestní rezoluci kněžstva z vodňanského vikariátu proti novým církevním zákonům. Hrozícího nebezpečí zatčení si byl samozřejmě vědom, proto uskutečňoval významnější porady kněží vodňanského vikariátu mimo faru a důležité materiály – pastýřské listy, rezoluce – nechal tajně rozvážet prostřednictvím laiků. V noci 8. února 1950 byl na vodňanské faře zatčen StB. Dle svědectví pamětnice M. Blahnové požádal P. Beránek příslušníky StB, aby mu za městem zastavili. Překvapivě mu to umožnili. Vystoupil s nimi z vozu, otočil se směrem na Vodňany, krátce se pomodlil a požehnal městu.

Vyšetřování probíhalo ve vazbě v Písku a následně v Praze. Po téměř roční vazbě byl odsouzen ve vykonstruovaném monstrprocesu Pácha a spol. spolu s osmi biskupskými sekretáři a kněžími oddanými biskupům z diecézí z celé republiky 31. ledna 1951 u Státního soudu v Praze za velezradu na 11 let. Mons. Beránek byl obviněn z organizování protistátní činnosti: rozšiřování protistátních letáků a petic, tj. pastýřských listů, šíření exkomunikačního dekretu komunistů, ze zneužití peněz z kostelních sbírek a z kontaktů s osobami, jež převáděly lidi ohrožené zatčením za hranice. I v médiích, jmenovitě ve většině novin, se objevily podrobné zprávy o procesu Pácha a spol., kde byla samozřejmě obšírně vylíčena tzv. protistátní činnost děkana Beránka. Dle svědectví jeho sestry Anny Beránkové, která se s ním mohla krátce před procesem setkat, byl po téměř roční vazbě a mučení u výslechů při soudním přelíčení velmi vyhublý a měl rukávy vycpané hadry, z nichž prosakovala krev. Dle svědectví dalších pamětníků začal zpívat po vynesení rozsudku Te Deum Laudamus (Bože, chválíme Tebe) a ostatní odsouzení se k němu přidali.

Mons. Beránek byl vězněn v Leopoldově a na Mírově. Trýznění a špatné podmínky ve věznicích podlomily jeho zdraví. Vážně onemocněl a následkem zánětu ledvin zemřel ve vězeňské nemocnici v Brně 3. prosince 1954. O tři dny později byl pohřben do společné šachty a následně do vězeňského hrobu č. 1357. Pohřební obřady vykonal augustinián P. Starý za účasti kněží P. Jana Pitry z Vodňan a P. Václava Motejla z Horní Plané. Převoz jeho ostatků a pohřeb ve Vodňanech komunistické orgány nepovolily. Teprve v roce 1968 byly ostatky Mons. Beránka exhumovány a za přítomnosti českobudějovického biskupa Hloucha slavnostně uloženy na vodňanském hřbitově.

Vojtěch Vlček

Prameny:

  • Národní archiv v Praze, Generální prokuratura, spis St. soudu Ts I/VIII 42/50.
  • Archiv bezpečnostních složek, V-5506, vyšetřovací svazek Pácha a spol.
  • Státní oblastní archiv v Třeboni, fond KNV České Budějovice 1949–1958, č. k. 97, sign. 377.
  • Muzeum a galerie města Vodňany, fond Tomáš Beránek, Bosňany – Pamětní kniha farnosti Vodňany, svědectví pamětníků.

Literatura:

  • HUNEŠ, Robert: Obětem komunistické zvůle III. In: Vodňanské noviny, ročník XII, č. 21, 5. 12. 2001 (za poskytnutí článku a svědectví pamětníků a dalších informací o P. Beránkovi autor R. Hunešovi děkuje).
  • PEŠATOVÁ, Jana – ŠIMEK, Michal – BROM, Zdeněk – KOTLABA, Radek – ŠIMÍČEK, Petr: Přes práh totality. Služba škole, Mladá Boleslav 2009.
  • DEMEL, Zdeněk: Pod dohledem církevních tajemníků. Omezování činnosti katolické církve v Československu 1945–1989 na příkladu jihočeského regionu. CDK, Brno 2008.

Internet: