Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Odboj a perzekuce křesťanů v době nacismu a komunismu (1939–1989) » Římskokatolická církev » Štěpán Trochta (1905–1974)

Narodil se 26. března 1905 ve Francově Lhotě (okr. Vsetín) v rodině zemědělce. Měl dva mladší sourozence a velmi brzy přišel o otce. Vychodil obecnou školu v rodné vsi a v letech 1917–1921 studoval na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Z rodinných důvodů byl nucen studia přerušit. I přes nepřízeň osudu se však rozhodl ve studiu pokračovat s cílem stát se knězem. Na podzim 1923 odjel do Foglizzo nedaleko Turína, kde absolvoval přípravku, následně vstoupil do noviciátu saleziánského řádu a 24. září 1925 složil řeholní sliby. Stal se tak jedním z prvních českých saleziánů a patří mezi zakladatele českého saleziánského díla. V Turíně také pokračoval ve středoškolském studiu. V letech 1927–1928 se přechodně vrátil do ČSR a pomáhal vybudovat saleziánské gymnázium ve Fryštáku na Moravě. Od podzimu 1928 studoval teologii na Papežské teologické fakultě v Turíně, kde 20. června 1932 získal doktorát teologie. Krátce nato, 3. července téhož roku, přijal kněžské svěcení.

V době od 1. října 1932 do konce března 1933 vykonával vojenskou službu v československé armádě. Po jejím skončení byl jmenován důstojníkem duchovní služby v záloze. V září 1938 se účastnil mobilizace v hodnosti poručíka.

Krátce působil jako vychovatel mladých saleziánů ve Fryštáku, ale zanedlouho byl pověřen dohledem nad vybudováním saleziánského kostela Na Hlubině v Moravské Ostravě. Po jeho dokončení v roce 1934 dostal nový úkol, kterým bylo vybudování saleziánského centra v Praze-Kobylisích, které potom vedl. Práce s mládeží jej přivedla k angažovanosti v katolickém skautském hnutí. Výrazně se tak podílel na sjednocení roztříštěných skautských organizaci v únoru 1939.

Nedlouho po okupaci se dostal do zorného úhlu nacistických bezpečnostních složek. Několikrát byl vyslýchán. Krátce po atentátu na Heydricha, 28. května (jinde uváděno 1. června) 1942, byl zatčen pražským gestapem. Důvodem byly kontakty a podpora odboje (ilegální skupina Ústřední vedení odboje domácího). Údajně byl dokonce veden jako rezervní šifrant ilegální vysílačky SPARTA I a odboji předával informace z církevních kruhů.

Prošel výslechy na Pankráci a v červenci 1942 byl odvezen do Malé pevnosti Terezín. Pracoval ve venkovním komandu v Ústí nad Labem a ve Střekově. Koncem září 1942 jej nacisté transportovali do koncentračního tábora Mauthausen s poznámkou R. U. (Rückkehr unerwünscht – Návrat nežádoucí). Několikrát jen o vlásek unikl smrti. Během celého věznění se choval velmi statečně a byl oporou svým spoluvězňům. Na přelomu listopadu a prosince 1944 byl převezen do Dachau a tam 29. dubna 1945 osvobozen Američany.

Po válce se vrátil do čela pražského saleziánského ústavu. Za statečnost mu byl prezidentem republiky udělen Čs. válečný kříž 1939 a Čs. medaile Za zásluhy I. stupně. Stal se také nejvyšším duchovním rádcem skautské organizace Junák. Koncem září 1947 bylo zveřejněno jeho jmenování litoměřickým biskupem a 16. listopadu téhož roku obdržel v Praze biskupské svěcení. Do Litoměřic přišel s rozsáhlým plánem duchovní obnovy diecéze, kterou však již vinou událostí následujících po únoru 1948 nestačil realizovat.

Na jaře 1948 se stal mluvčím delegace čs. biskupů jednajících s představiteli komunistické moci. Později byl nespravedlivě kritizován za přílišnou smířlivost vůči představitelům státu. Také Trochta, stejně jako Beran, byl přesvědčený o nevyhnutelnosti konfliktu a svým přístupem se jen snažil získat potřebný čas. V prosinci 1948 přivezl z Říma zmocnění (mexické fakulty) mající připravit církev na práci v poloilegalitě a sám během následujících měsíců vybudoval ve své diecézi paralelní církevní strukturu. V červnu 1949 velmi ostře vystoupil proti komunisty organizované rozvratnické Katolické akci. Od července 1950 byl, tak jako ostatní diecézní biskupové, v zostřené izolaci, hlídán příslušníky StB a de facto odříznut od okolního světa. Dne 16. ledna 1953 jej orgány StB zatkly a v procesu konaném ve dnech 22.–23. července 1954 byl odsouzen na 25 let odnětí svobody pro údajnou velezradu. Postupně prošel vězením v Leopoldově, v Praze-Ruzyni a na Pankráci a Valdicemi. Propuštěn byl teprve při amnestii v květnu 1960.

Nebyl mu však umožněn návrat do duchovní správy. První dva roky na svobodě pracoval jako pomocný dělník. Od listopadu 1962 musel ze zdravotních důvodů odejít do předčasného důchodu. Žil v Táboře a pak v Radvanově u Mladé Vožice, kde byli internováni i další církevní hodnostáři včetně arcibiskupa Berana.

Teprve Pražské jaro v roce 1968 vytvořilo předpoklady k jeho návratu do Litoměřic. V červenci byl soudně i občansky rehabilitován. Svého úřadu se mohl znovu ujmout paradoxně až několik dní po sovětské okupaci, a to 1. září 1968.

Roku 1969 jej papež jmenoval kardinálem in pectore. K zveřejnění jmenování došlo až roku 1973. V posledních letech života se Trochta několikrát otevřeně postavil proti novému pošlapávání náboženských svobod v normalizačním Československu. Dne 6. dubna 1974 zemřel po několikahodinovém vyčerpávajícím jednání s krajským církevním tajemníkem Karlem Dlabalem. Ten byl podle svědků opilý a kardinálovi sprostě spílal a vyhrožoval mu. Západoněmecký list Frankfurter Allgemeine dne 17. dubna 1974 napsal: Ve vědomí československých katolíků je kardinál Trochta symbolem církve bojující... Trochtova pohřbu se zúčastnil i krakovský arcibiskup kardinál Karol Wojtyła, který jej v krátkém improvizovaném projevu nad rakví označil za mučedníka.

Dne 28. října 1992 propůjčil prezident Václav Havel Štěpánu Trochtovi za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva řád T. G. Masaryka III. třídy in memoriam.