Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

• Archiv bezpečnostních složek
• Archivní pomůcky
• Projekt 1989

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948−1989 » Portréty usmrcených » Šťastný, Zdeněk (* 10. 12. 1927, † 25. 5. 1951),

V roce 1950 se tři známí z Bučovic na Vyškovsku, Zdeněk Šťastný, Ludvík Duroň a Otakar Králíček, rozhodli ilegálně odejít do zahraničí.

Zdeněk Šťastný se narodil 10. 12. 1927[1] v Bučovicích, zde žil se svými rodiči. Obecnou školu a reálné gymnázium navštěvoval ve svém rodišti, v Brně studoval Vysokou školu chemickou a Přírodovědeckou fakultu, byl prý nadaným studentem, za své práce byl oceněn přírodovědeckým časopisem Vesmír.[2]

Po únoru 1948 byl v roce 1949 ze studií vyloučen, příčinou byl jeho selský původ. Zařazení do neprivilegované společenské třídy mu přineslo problémy v dalším profesním uplatnění. Krátce pracoval v továrně v Kaznějově u Plzně, avšak poté, co bučovický místní národní výbor zaslal do kaznějovského závodu kádrový posudek, dostal výpověď i zde. Vrátil se do Bučovic a pracoval na rodinném hospodářství.[3] Zanedlouho začal zvažovat možnost emigrace a pokusit se dostudovat na některé ze zahraničních škol. Začal proto shánět informace, kontakty a záchytné body v Rakousku, posléze i cizí měnu a převaděče, který by ho bezpečně převedl přes hranice.[4]

Ludvík Duroň, narozený 13. 5. 1925[5] ve Ždánicích na Kyjovsku v rolnické rodině, měl bratra Petra, který pracoval jako pekař. Vychodil měšťanskou školu ve Ždánicích, po jejím ukončení pracoval jako kancelářská síla na obecním úřadě ve Ždánicích a pomáhal na malém rodinném hospodářství. Dne 6. srpna 1945 vstoupil do SNB, téhož roku se stal členem KSČ.[6] V červenci 1950 řady SNB na vlastní žádost opustil; poslední místo jeho služebního zařazení bylo na stanici SNB v Bučovicích. Odchod ze SNB zdůvodňoval tím, že jeho otec pro nemoc již nezvládá péči o hospodářství a on se rozhodl vrátit do Ždánic, přijmout zaměstnání na směny v podniku Elektrosvit Ždánice a ve volném čase pomáhat rodičům.[7] Vzhledem k tomu, že se již za měsíc po propuštění ze SNB rozhodl emigrovat, lze předpokládat, že za jeho rozhodnutím stály jiné důvody. Motivem Duroňova jednání byla zřejmě jeho dívka, která již dříve emigrovala do Rakouska, a on se rozhodl odejít za ní.[8]

Otakar Králíček, nar. 28. 9. 1928[9] v Kloboučkách u Bučovic, studoval gymnázium, které však nedokončil, následně chtěl jít na vyšší hospodářskou školu, na kterou se ale nedostal. Pracoval jako dělník v továrně ve Slatině u Brna[10] a pravděpodobně chtěl, tak jako Zdeněk Šťastný, dokončit studia v zahraničí a najít zde odpovídající uplatnění.

Při přípravách k přechodu hranic narazil Šťastný na Antonína Šmída, o němž se v okruhu jeho známých vědělo, že je šmelinář a pašerák s bohatou kriminální minulostí, který často chodí ilegálně do Rakouska. Skutečnost, že je rovněž spolupracovníkem Krajského velitelství státní bezpečnosti (StB), však neznal téměř nikdo. Poprvé se Šmíd se Šťastným sešli 7. srpna 1950. Na schůzce Šmíd ochotně prodal Šťastnému dolary a šilinky a přislíbil mu bezpečné převedení přes hranice. Aby rozptýlil jeho obavy, vystupoval jako zkušený převaděč a chlubil se údajnými kontakty na uprchlé členy skupiny Světlana[11] v Rakousku.

O schůzce se Zdeňkem Šťastným řekl Šmíd svému řídícímu orgánu z brněnského oddělení StB Jaroslavu Procházkovi. Procházka, zřejmě ve snaze udělat se před kolegy důležitý, zprávu zkreslil a opatřil chybnými a lživými dedukcemi − spolupracovníky z 1. oddělení brněnské StB a nadřízené informoval, že v Bučovicích se připravují na ilegální odchod do zahraničí čtyři[12] dosud neodhalení příslušníci ilegální skupiny Světlana, nedávno rozbité StB.[13]

O rozpracovaném případu se dozvěděl i bývalý pracovník 1. oddělení brněnské StB Vlastimil Procházka, který byl v té době již orgánem preventivní služby (OPS)[14] u znojemského praporu Pohraniční stráže (PS). Navštívil proto tehdejšího velitele brněnské StB Antonína Langmayera, kterému navrhl, aby na případu pracovala StB spolu s Pohraniční stráží. Od společného postupu si Procházka sliboval zlepšení vzájemné spolupráce a odstranění řevnivosti, která se občas, zejména při pohraničních zpravodajských operacích StB, mezi oběma složkami projevovala. Langmayer s Procházkovým návrhem souhlasil a pověřil svého zástupce Vladimíra Pospíšila řízením společné akce, která měla vyvrcholit zatčením odbojových pracovníků při přechodu státních hranic.[15] Příslušníci StB a PS pod dojmem Procházkových zpráv považovali tři neozbrojené mladíky za nebezpečnou ozbrojenou skupinu a k přípravě akce přistupovali s velkými obavami.[16] Scénář vypadal následovně:

• příslušní velitelé PS a StB vyberou vhodné místo v blízkosti hranic, to ve stanovenou dobu obsadí tak, aby se převáděné osoby ocitly na určeném místě;[17]
• agent Tom (krycí jméno Antonína Šmída) přivede skupinu ve smluvený čas na předem určené místo v bezprostřední blízkosti hranic,[18] bude se snažit zapůsobit na převáděné osoby tak, aby do zahraničí šly neozbrojené;[19]
• pohraničníci a příslušníci StB společně zatknou obklíčené osoby.[20]

Zástupce vedoucího 1. oddělení brněnské StB František Folly, OPS praporu Znojmo Vlastimil Procházka a velitel roty Pohraniční stráže Břeclav František Vít provedli průzkum terénu a určili místo zatčení převáděných osob v blízkosti dnešní zříceniny zámečku Insel, (lidově zvaný Portinsel v blízkosti obce Sedlec u Mikulova), mezi silnicí Mikulov – Valtice a železniční tratí v prostoru pohraniční čety Mikulov.[21]

Místo, kam měl agent osoby přivést, bylo bezprostředně u železniční tratě. Pod záminkou, že jde zjistit situaci za tratí, měl nechat převáděné osoby na místě, sám přejít železniční násep a zde se skrýt, aby nebyl zasažen případnou střelbou. V momentě, kdy přejde trať, měli příslušníci ozbrojených složek přikročit k zatčení.[22]

Obsazení prostoru bylo především úkolem dvanácti pohraničníků z čety Mikulov, příslušníky vybral do akce jejich velitel Miloslav Jurečka. Určeným pohraničníkům se před ní dostalo politického školení od Vlastimila Procházky: hranici podle něj měla přecházet silně ozbrojená šestičlenná skupina, která je zbytkem nedávno rozbité ilegální organizace. Zdůraznil, že se skupina bude s největší pravděpodobností snažit z obklíčení prostřílet; na útěku nebudou její členové váhat s použitím zbraní.[23]

Zatím se agent Šmíd třikrát sešel s mladíky a společně určili datum přechodu na 12. srpna 1950. V nočních hodinách pohraničníci obsadili prostor tzv. clonou, na místě byli i příslušníci StB. Čekali však zbytečně; mladíci se dosud necítili na cestu do zahraničí připraveni a na autobusovou zastávku na brněnském Kolišti, odkud je měl Šmíd dovést do pasti, přišel pouze Šťastný a dohodl náhradní termín přechodu na 16. srpna.

Toho dne opět proběhlo školení příslušníků PS vybraných do noční akce. Školení, kterého se tentokráte účastnil i politický pracovník roty Antonín Kugler, vedl velitel pohraniční čety Mikulov Jurečka. Proběhlo v duchu předchozího, Jurečka zdůraznil, že nebezpečnou skupinu povede spolupracovník StB, kterého musí nechat přejít přes násep. Vyzval příslušníky PS, že pokud dojde k použití zbraně, nemají šetřit náboji.[24] O faktu, že před akcí panoval mezi zasahujícími příslušníky strach z převáděných osob, hovoří přímo i nepřímo několik zúčastněných; je zřejmé, že příslušníci do ní šli s tím, že proti nim stojí ke všemu odhodlaný nepřítel ozbrojený střelnými zbraněmi a granáty. Po obou školeních bylo zřejmé, že zasahující příslušníci nebudou s použitím zbraní váhat.[25]

Dne 16. srpna 1950 večer odjeli Duroň, Králíček a Šťastný vozem taxislužby do lednického hostince Apollo, aby se zde setkali s převaděčem Šmídem. V hostinci již na Šmída čekal také příslušník brněnské StB Josef Havlíček se svou snoubenkou, a protože ta pocházela z Bučovic a příchozí ji znali, sedli si paradoxně k Havlíčkovu stolu. Zatímco se Duroň, Králíček a Šťastný bavili s přítelkyní Josefa Havlíčka, sešli se v hostinci Havlíček se Šmídem. Na této předem dohodnuté schůzce měl Šmíd příslušníkovi sdělit, zda se mu podařilo přimět „ilegalisty“ k tomu, aby šli na přechod hranic neozbrojeni. Šmíd údajně Havlíčkovi naznačil, že skupina ozbrojená není; ovšem oba muži byli podnapilí a tak se stalo, že Havlíček pochopil Šmídovo sdělení tak, že skupina ozbrojená je. Havlíček se zakrátko společnosti omluvil a vozem odjel na místo akce informovat připravené příslušníky PS a StB. Těm tlumočil, že skupina má pistole a pravděpodobně i granáty (jak se později vyjádřil, zprávu předával pod dojmem rozhovorů s Jaroslavem Procházkou, nikoli podle faktických informací od Šmída).

Od 20.30 hod. byla připravená clona složená z příslušníků Pohraniční stráže a StB v příkopu u cesty, po které se očekával příchod osob. Zbylí příslušníci StB a velitelé z jednotky Pohraniční stráže byli skryti za železničním náspem, tj. odděleně od vojáků.

Před 23. hod. odešli Šmíd, Duroň, Králíček a Šťastný z hostince, nasedli opět do vozu taxislužby a nechali se odvézt do blízkosti Inselu u Sedlece. Vystoupili z taxíku a vydali se po polní cestě směrem k železniční trati. Jako první šel Šmíd, asi dvacet metrů za ním ostatní, mezi sebou udržovali dvoumetrové rozestupy. Když Šmíd přivedl muže k trati, oznámil jim, že se jde přesvědčit, zda je za náspem volná cesta. Jakmile luskne prsty, mají pokračovat za ním. Sotva Šmíd překonal úroveň železniční trati, vystřelil pohraničník Hlinovský a příslušník StB Čadík světlice, které osvětlily terén, a vzápětí zvolal svobodník PS Klír skrytý za náspem na překvapené uprchlíky: „Stůj!“ Ihned po této výzvě se však bez rozkazu živelně rozpoutala střelba, která trvala podle vyjádření jednoho ze zúčastněných asi tak dlouho, jak trvá vystřílení jednoho zásobníku.[26] Příslušníci PS a StB stříleli překotně na několik metrů vzdálené neozbrojené mladíky, velitel pohraniční čety údajně hodil na cestu i dva granáty, čímž způsobil ještě větší všeobecný zmatek.[27] Vyděšení příslušníci ve cloně stříleli ze strachu jeden přes druhého. Kdo přesně střelbu rozpoutal, není zcela zřejmé, neboť výpovědi zúčastněných pohraničníků se mnohdy liší, ale podle všeho to byl právě svobodník Klír, který uvedl, že střílel v momentě, kdy ve světle světlic uviděl, jak se zatýkané osoby dávají na útěk.[28] Podle výpovědí jiných zasahujících příslušníků[29] se však mladíci na útěk nedali, nebyl pro to žádný časový prostor, střelba následovala prakticky vzápětí po výzvě a po vystřelení světlic, podle jiných výpovědí[30] střelba začala hned po zvolání těsně před vystřelením světlic.

Jeden z pohraničníků popisuje událost takto: V jasu světlice jsem viděl, že další osoby, které šly za převaděčem, padly na zem a zalehly. To vím zcela bezpečně. Vylučuji naprosto, že by se tito lidé rozeběhli. Ihned po vystřelení světlice nastala všeobecná střelba. Kdo střelbu zahájil, nevím, příkaz k ní nebyl vydán. Myslím, že vojáci začali střílet proto, že byli vyrozuměni o tom, že se jedná o ozbrojenou skupinu, a že tedy stříleli spíše ze strachu, aby sami nebyli postřeleni. Střelba trvala pouhých pár vteřin, asi tak dlouho, jak trvá vystřelení jednoho zásobníku. Po ukončení střelby byl chvíli klid, pak jsem zaslechl sténání raněného. Někdo na něj křičel, aby vstal a zvedl ruce. Raněný chvíli sténal a říkal, že vstát nemůže. Šel jsem tedy k němu. Převracel jsem ho a zjistil jsem, že je zasažen do páteře. Zůstal ležet na místě, nikdo ho v tu chvíli nepřesunoval. Provedl jsem jejich osobní prohlídku, avšak až k ránu, a přitom jsem zjistil, že jeden z těch mrtvých je bývalý příslušník SNB. Otřesné pro mne bylo to, že měli pouze u sebe 2 kapesní nože a jinak, že nebyli ozbrojeni. […] Je vyloučené, aby někdo po zvolání stůj a po vystřelení světlice utíkal, protože bezprostředně po té následovala střelba ze samopalů. […] Pamatuji se, že poučení bylo dáno takové, že se jedná o nebezpečnou skupinu, a vojákům bylo řečeno, aby hleděli raději střílet dřív sami, než aby byli sami zastřeleni.[31]

Velitel akce, který tehdy vykonával funkci zástupce velitele krajského správy, Vladimír Pospíšil se o šest let později vyjádřil do protokolu k akci následovně: Pamatuji se, že po akci byla taková tendence jít od akce dál. To proto, že použití zbraně nebylo na místě a střelbu zahájili příslušníci PS. Pamatuji se, že byla vystřelená raketa, vzápětí byla výzva „Stůj“ a okamžitě šla střelba. Já sám jsem se domníval, že střílejí ilegalisté.[32]

Způsob zadržení osob byl v příkrém rozporu s platnými předpisy. Zákon č. 286/1948 Sb. pravil: Příslušník Sboru smí při výkonu služby užít zbraně, šetře opatrnosti podle okolností případu potřebné […] f) v celním pohraničním pásmu, jestliže osoba po opětovné výzvě se nezastaví, snaží se uniknout a nemůže být jinak zadržena. Zvolená taktika – muže dovedl spolupracovník na odlehlé místo; rozestavění příslušníků do clony – vojáci byli rozestavěni v řadě jako na střelnici, nikoli tak, aby při pravděpodobné přesile osmi na jednoho osoby obklíčili, velitelé PS a příslušníci StB byli schovaní za náspem, aby je nemohly zasáhnout střely pohraničníků zalehlých podél cesty na druhé straně náspu, velitelé nemohli mít na průběh akce nejmenší vliv, natož ji řídit, úkryt opustili až po střelbě; způsob zadržení – nepoužití opakované výzvy, nevyčerpání jiných, mírnějších prostředků; výpovědi pohraničníků – mnozí ze zúčastněných hovoří o tom, že byli proškoleni v tom smyslu, že bude lépe střílet první, než se dát sám zastřelit, všechny tyto zmiňované skutečnosti hovoří pro to, že příslušníci, kteří akci připravovali, ji chtěli z nejrůznějších důvodů provést tak, aby při ní převáděné osoby přišly o život. Pohraničníci chtěli mít pravděpodobně „školní případ“, řečeno dnešní hantýrkou, chtěli se zviditelnit. OPS Vlastimil Procházka se při přípravě akce vyjádřil, že na Mikulovsku je mnoho přechodů a že akce, při které bude „trochu rámusu“, mu pomůže „vyčistit revír“ a že to bude „dobrá výstraha“.[33]

Na místě zůstali ležet všichni tři uprchlíci. O intenzitě palby svědčí skutečnost, že Otakar Králíček byl údajně zasažen 26 střelami.[34] Pouze Zdeněk Šťastný střelbu přežil. Pohraničníci ho pak odvezli do brněnské nemocnice, kde byl po nezjištěnou dobu střežen příslušníky StB.[35] Podle jeho sdělení spolupacientům ho pohraničníci před odvozem týrali.[36]

Ležící mladíky prohledali, našli však u nich místo střelných zbraní a granátů jen kapesní nože, vysvědčení a drobné osobní věci. Tato skutečnost zapůsobila na vojáky základní služby velice depresivně, údajně u mrtvých odmítli držet hlídku, někteří z nich se pak báli chodit na místo střežit.[37]

Lépe se s blamáží vyrovnal velitel čety Jurečka. Skleslé vojáky se snažil povzbudit slovy, že kdyby přišli oni na nás, stříleli by také.[38] Buď těžce zraněnému Zdeňku Šťastnému, nebo některému ze zastřelených mužů vzal hodinky, ty pak byly jako „putovní“ k dispozici dozorčímu roty,[39] ostatní věci zastřelených zůstaly uložené na pohraniční jednotce Mikulov.[40] O smrti svých blízkých byli později informováni příbuzní, kterým PS odevzdala většinu jejich věcí. Předala jim i ostatky zastřelených, aby jim vypravili pohřeb.[41]

O případ, který již v 50. letech označovali zasvěcení pracovníci StB jako „akce Masna“, nesoucí znaky úkladné vraždy, se StB ihned přestala zajímat; vývody Jaroslava Procházky o protistátní skupině Světlana nebral již nikdo vážně. Likvidace případu připadla Pohraniční stráži. Velitel čety Jurečka a jeho nadřízený velitel roty Vít instruovali vojáky, kteří se akce zúčastnili, jak mají vypovídat do vyšetřovacích protokolů. Výsledkem bylo vypracování vyšetřovací zprávy Jurečkou a Vítem, ve které byl případ lživě popsán tak, aby zastřelení zadržovaných osob nebylo v rozporu s tehdy platnými předpisy. Zpráva navíc zamlčela skutečnost, že akce proběhla pod kontrolou a za aktivní účasti příslušníků brněnské StB. Velitelství Pohraniční stráže hlášení akceptovalo, veliteli čety byla z Prahy vyslovena pochvala za vzorné zadržení narušitelů hranic.[42]

Na neurologickém oddělení nemocnice v Brně bojoval o život Zdeněk Šťastný. Operaci, kterou provedl MUDr. Podlaha,[43] byl přítomen i otec Zdeňka Šťastného. Operující lékař otci sdělil, že kulka nezasáhla míchu, takže nepředpokládá komplikace. Bohužel byl Zdeněk Šťastný hned po operaci přeložen na uzavřené oddělení, kde ho ošetřující lékař MUDr. Šostý údajně přivítal slovy: Vás už máme, ale ty ostatní, co jsou ještě venku, patří postřílet![44] Sedmiměsíční pobyt Šťastného na uzavřeném oddělení dává prostor pro spekulace o lékařské péči, které se mu zde, zvláště s ohledem k přístupu MUDr. Šostého, dostalo. Skutečností zůstává fakt, že podle operatéra neměl poškozenou míchu, avšak po pobytu na uzavřeném oddělení zůstal nepohyblivý.[45] Šťastný byl v nepřítomnosti odsouzen na sedm měsíců odnětí svobody, takže po sedmi měsících na uzavřeném oddělení byl přeložen na oddělení civilní. Zdeněk Šťastný vážné zranění nepřežil, 25. května 1951 zemřel.[46]

I přes snahy výše zmíněných příslušníků StB a PS se nepodařilo událost „zamést pod koberec.“ I když se původní dobové úřední dokumenty nedochovaly (pravděpodobně byly účelově zničeny), případ vyšel téměř náhodou najevo a byl prošetřován orgány činnými v trestním řízení poprvé v letech 1953−1956[47] v souvislosti s používáním nezákonných metod příslušníky Krajské správy StB v Brně, podruhé na anonymní podnět v roce 1968 a naposledy Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu v 90. letech. Již po prvním vyšetřování navrhovala Inspekce ministra vnitra propustit hlavní strůjce případu, kteří jsou dosud příslušníky bezpečnostních složek, avšak současně nedoporučila nikoho ze zúčastněných trestně stíhat.[48] Žádný z příslušníků bezpečnostních složek figurujících v případu zastřelení tří mladých lidí nebyl nikdy postaven před soud,[49] obětování tří životů kariérním úspěchům příslušníků ozbrojených složek zůstalo nepotrestáno.

Tento případ dokumentuje situaci na státních hranicích na počátku 50. let. I když není zdokumentováno mnoho podobných případů, ukazuje na jistou bohorovnost velitelů, s níž přistupovali k výkonu služby bez ohledu na stávající zákony a služební předpisy. Nejenže často zneužívali svých funkcí k obohacení či osobním požitkům, ve svém konání neváhali rozhodnout o životě a smrti osob, ať již to mělo sloužit obecně ideologickým či osobním cílům. Kdyby pohraničníci trojici zadrželi, s největší pravděpodobností by mladíci byli odsouzeni k několika měsícům odnětí svobody, tak jako Šťastný. Zde však byli z dnešního hlediska bezdůvodně zavražděny tři osoby. O tom, že zmiňovaný přístup velitelů bezpečnostních složek nebyl ojedinělý a neomezil se pouze na tento případ, svědčí i další případy: obdobná vražda Čitana a Ondrejoviče v roce 1952 v úseku chebské brigády, vražda agenta vojenských zpravodajců Dufka na sklonku roku 1950[50] v úseku znojemského pohraničního praporu či vražda Rudolfa Vaculíka o rok později v blízkém úseku pohraniční roty Boří dvůr.