Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Odboj a perzekuce křesťanů v době nacismu a komunismu (1939–1989) » Římskokatolická církev » Stanislav Bohuslav Jarolímek (1900–1951)

Narodil se 14. ledna 1900 ve Vilíně u Milevska jako osmé z deseti děti v selské rodině. Obecnou školu navštěvoval v Chýšce. Velký vliv na utváření jeho osobnosti měli místní kněží P. Václav Brůha a kaplan Josef Dvořák, přítel rodiny Jarolímků. Tito duchovní a učitelé doporučili rodičům další studia, což pro ně nebylo jednoduché, protože už starší bratr Antonín studoval v kněžském semináři. Od roku 1914 studoval dva roky na gymnáziu v Táboře a pak přešel na české gymnázium do Českých Budějovic, kde v roce 1920 odmaturoval. V Budějovicích byl chovancem malého semináře, ústavu pro chlapce, kteří cítili náklonnost ke kněžství. Po maturitě chtěl vstoupit do kněžského semináře v Českých Budějovicích, s tím, že by rád šel studovat do Říma. To mu nebylo přislíbeno, a tak se rozhodl pro vstup k premonstrátům na Strahov. Od října 1920 absolvoval na Strahově roční noviciát, po roce složil dočasné sliby, stal se klerikem a začal studovat na pražské teologické fakultě. V létě 1923 byl poslán opatem na studia do Říma. Po tříletém studiu na univerzitě Angelicum, vedené dominikány, dosáhl v červnu 1926 titulu doktora teologie. Zde získal velmi dobré jazykové znalosti: ovládal italštinu, francouzštinu, částečně němčinu a angličtinu. V létě o prázdninách složil na Strahově slavné sliby a 30. listopadu 1926 byl vysvěcen na kněze.

Nejprve nastoupil na kaplanské místo do farnosti Radonice nad Ohří. Pak byl poslán do Jihlavy, kde působil v letech 1927–1933. Vedl rozsáhlý apoštolát: vyučoval náboženství na městských školách i ve vesnicích v okolí, sloužil mše svaté, zpovídal, kázal, pohřbíval nejen ve farnosti, ale i v zemské nemocnici, u vojenské posádky a ve věznici. Významně přispěl k vybudování kostela v Malém Beranově. Pamětníci na něj vzpomínali jako na vzorného kněze, který byl oblíben pro své umění jednat s lidmi a bratrský vztah ke spolubratrům.

V roce 1933 byl P. Jarolímek převeden na Strahov, kde mu byly svěřeny dvě funkce: sekretář opata a magistr noviců. Jako sekretář opata Zavorala se musel často věnovat náboženským, kulturním, hospodářským i politickým kontaktům a organizování akcí na domácí i zahraniční úrovni. Při této činnosti velmi dobře uplatňoval znalosti cizích jazyků, rovněž se učil rumunsky a rusky. Také se věnoval církevní a kulturní historii, liturgii a chórové modlitbě. V květnu 1939 byl zvolen 39letý P.vJarolímek koadjutorem a 2. července benedikován na opata. Poté postupně přebíral duchovní, organizační i hospodářské vedení strahovské kanonie a byl oporou dosavadnímu opatovi Zavoralovi, po jehož smrti v červnu 1942 se stal P. Jarolímek strahovským opatem a generálním vikářem řádu. Přes velké vytížení především kvůli hospodářským těžkostem a zásobovacím potížím se snažil spolubratry povzbuzovat k opravdovému duchovnímu prožívání premonstrátského poslání, navštěvoval je na farách, osobně v klášterním kostele kázal i zpovídal, vedl exercicie a lidové misie. Ve svých kázáních vybízel věřící k věrnosti víře a národu. Vzhledem ke svým postojům a rozsáhlé perzekuci premonstrátů na území protektorátu očekával své zatčení. Nakonec k němu nedošlo. Po válce byl vyznamenán československým válečným křížem.

V poválečných měsících byl opat Jarolímek prací přímo zahlcen: musel odstranit válečné škody na Strahově, obsadit fary v pohraničí, opuštěné po odsunu premonstrátů německé národnosti z kláštera v Teplé, a převzít i jeho správu. Jako vikář generálního opata a definitor řádu se účastnil i generálních kapitul v Římě a v Belgii. V roce 1945 byl také jedním ze tří kandidátů na arcibiskupský stolec v Praze. Opat si velmi dobře uvědomoval nebezpečí pro církev, jež znamenalo poválečné posilování moci komunistů: v originále četl Leninova a Stalinova díla, proto se snažil varovat spolubratry před naivními iluzemi.

Po komunistickém převratu prorocky varoval před blížícím se pronásledováním církve a povzbuzoval spolubratry a věřící k věrnosti a odvaze. Věcí, která se bolestně P. Jarolímka dotkla, byl vznik komunisty iniciované, schizmatické, tzv. Katolické akce a také skutečnost, že se pod touto akcí v novinách mezi dalšími fiktivními či vynucenými podpisy kněží objevil i jeho vlastní podpis. Protestoval proti zneužití svého jména. Když nebyla v tisku zjednána náprava, rozhodl se jednat. V opatském rouchu, s mitrou a berlou vystoupil v neděli na kazatelnu a slavnostně prohlásil: Na tomto posvátném místě prohlašuji, že jsem nic nepodepsal, že uveřejnění mého jména je záměrné matení věřících. Jsem věrný syn katolické církve, kterou miluji, a jsem hotov za ni i život dát.

V roce 1949 se u P. Jarolímka objevilo vředové onemocnění, zřejmě nervového původu. Kvůli rostoucím bolestem byl převezen do nemocnice a v lednu 1950 se zde podrobil operaci žaludku. Lékaři u něj zjistili rakovinu žaludku v pokročilém stádiu. Po nemocničním pobytu byl poslán do péče sester boromejek do Piešťan. Přes veškerou péči se jeho zdravotní stav zhoršoval. Ke klidu nemocného rozhodně nepřispívaly zprávy o zatčení představených mužských řádů a následném procesu s nimi. Ve druhé polovině července nařídila StB jeho předání na internu piešťanské nemocnice – měl být pod stálým dozorem a co nejdřív být připraven pro předání do vazby. V polovině srpna byl převezen do nemocnice sester alžbětinek v Bratislavě a léčen zde ozařováním. V této nemocnici byl 16. září zatčen, a to jako poslední oběť pro připravovaný český monstrproces s biskupy a jejich pomocníky. Někteří jeho spoluobžalovaní byli už rok ve vyšetřovací vazbě. Tento pozdější termín zatčení nevyplýval ovšem z ohleduplnosti StB, ale z faktu, že jeho zdravotní stav byl tak závažný, že by nevydržel delší pobyt ve vazbě až do soudu.
Strahovský opat byl obviněn z velezrádných kontaktů s bývalými ministry české protektorátní vlády, tedy z údajné kolaborace, ze snah o revizi pozemkové reformy, ze zabránění realizace nového školského zákona, z kritických postojů proti komunistickému zřízení a jeho církevní politice. Jako protistátní byla při vyšetřování také označena jeho účast při koncipování a distribuci pastýřských listů v roce 1949, čtení pastýřského listu Hlas čsl. biskupů v hodině velké zkoušky 18. června 1950 v klášterním kostele na Strahově a jeho kritická vystoupení proti Katolické akci.

P. Jarolímek byl 2. prosince 1950 odsouzen v monstrprocesu Zela a spol. u Státního soudu v Praze za velezradu a špionáž na 20 let. Při soudu byl velmi vyhublý a zesláblý, přesto při výslechu a vynesení rozsudku odmítl sedět. Při pronášení svého posledního slova byl předsedou soudu přerušen. Po soudu nebylo ani jeho bratru Antonínovi povoleno ho krátce navštívit.

Zdravotní stav odsouzeného se rychle zhoršoval. Vzhledem k těžkému zánětu plic a finálnímu stádiu rakoviny byl převezen 18. ledna 1951 z věznice do pankrácké vězeňské nemocnice. Zde se jej lékaři pokoušeli zachránit transfuzemi krve. V noci 31. ledna 1951 v 21.15 hod. opat Stanislav Jarolímek zemřel. O zuboženosti jeho stavu zatčeného vypovídá skutečnost, že před zatčením vážil 75 kg, zatímco po úmrtí jen 50 kg.

Prokurátor Hruban povolil konání pohřbu v Nebušicích u Prahy se mší svatou v uzavřeném kostele za účasti nejbližší rodiny a členů řádu. Prokurátor Čížek však oznámil blízkým, že rozloučení se zesnulým se smí zúčastnit pouze nejbližší rodinní příslušníci a místní farář Kára, přičemž se nesmí konat žádný průvod, pouze tichý obřad. Na průběh pohřbu prokurátor Čížek osobně dohlédl.

Opat Jarolímek zcela naplnil svým životem své opatské heslo Fortiter et suaviter (Statečně a ušlechtile).