Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

• Archiv bezpečnostních složek
• Archivní pomůcky
• Projekt 1989

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948−1989 » Portréty usmrcených » Saurien, Peter Ralph (* 3. 8. 1967, † 21. 4. 1989)

Dne 21. 4. 1989 ve 13.40 hod. přijel před první, tzv. signální, závoru hraničního přechodu Petržalka v Bratislavě osobní vůz Lada 1600[1] s mezinárodní poznávací značkou DDR, tj. východoněmeckou. Automobil řídil Tobias Manikowski, nar. 1968 v Berlíně, na místě spolujezdce seděl Peter Ralph Saurien, nar. 3. 8. 1967 v Berlíně. Oba občané bývalé NDR bydleli ve východním Berlíně.

Manikowski navštěvoval polytechnickou školu, kterou ukončil v 10. třídě, poté pracoval jako malíř natěrač. Byl svobodný, ale žil ve společné domácnosti s Ingrid Schatz (nar. 1968), s níž měl jedno dítě. Byl bez politické příslušnosti, členem FDJ a FDGB[2], netrestán.[3]

Saurien měl stejné školní vzdělání jako Manikowski, pracoval jako dlaždič. Byl svobodný, bezdětný, bez politické příslušnosti, členem FDJ a rovněž nebyl soudně trestán. Otec Peter Saurien (nar. 1945) pracoval jako živnostník – dlaždič, matka Marina Saurien (nar. 1948) pracovala jako pomocnice v dílně svého manžela.[4]

Po příjezdu k signální závoře čekalo auto s Manikowským a Saurienem jako třetí v pořadí na povolení k jízdě do celniště. Hlídce u závory velel a zároveň vozidla kontroloval pohraničník z povolání strážmistr Luboš Šida[5] (nar. 1966), dva pohraničníci základní služby vojíni Peter Gracik a Květoslav Žurek (oba nar. 1969) pomáhali s odbavováním vozidel a obsluhovali závoru.[6]

Příslušníci PS překontrolovali první dvě vozidla stojící ve frontě a následně dal velitel pokyn k otevření závory. Po uvolnění silnice se rozjelo první vozidlo, toho využili výše zmínění občané NDR, s automobilem vyjeli z řady, objeli druhé vozidlo a pokračovali směrem k celništi.[7] Jeden z vojáků se marně pokusil jedoucí vůz zastavit, automobil pokračoval v jízdě směrem do celniště. Strážmistr Šída telefonicky přikázal zadržet jedoucí vůz hlídce 10. roty, umístěné na stanovišti Vídeňská cesta mezi signální závorou a celnicí. Než však stačila hlídka na situaci zareagovat, auto projelo kolem ní. Další telefonát varující před vozidlem, které se vyhnulo kontrole a jede ke hranici, směřoval k dozorčímu důstojníkovi oddělení pasové kontroly (OPK) kapitánu Štefanu Szilašovi (nar. 1949).[8]

Následující děj je v archivních pramenech Pohraniční stráže popisován takto[9]: Sloužící důstojník po telefonátu od signální závory vyšel do odbavovacího prostoru OPK a zeptal se poručíka Hromady (nar. 1958), který právě odbavoval diplomatické vozidlo, zda neviděl východoněmecký vůz. Spokojil se zápornou odpovědí a odešel informovat zástupce náčelníka majora Štefana Malatince o vzniklé situaci. Ve stejnou dobu přijelo jím hledané auto do celniště a zařadilo se do pruhu pro diplomatická vozidla. Z čekacího pruhu pro diplomaty je vykázal mezi běžná vozidla další z příslušníků OPK Petr Siarský, který neměl tušení, jakým způsobem se východoněmecká Lada 1600 dostala až do celniště. Mezi civilními auty čekajícími na odbavení do Rakouska vznikla mezera, do ní se zařadil na páté nebo šesté místo v pořadí i automobil s Manikowským a Saurienem. Ve chvíli, kdy tzv. zabezpečovací závora uvolnila cestu diplomatickému vozu, chtěla východoněmecká osádka svůj pokus zopakovat. Béžová lada prudce vyrazila z řady čekajících aut a směřovala za diplomatem do Rakouska. Tentokrát již pohraničníci stačili zareagovat. Důstojník OPK poručík Hromada odskočil z jízdní dráhy vozu a vydal rozkaz k zavření uzávěry. Železný masiv tentokrát zapadl do železobetonových pilířů naneštěstí pro východoněmecké uprchlíky včas. Prudký náraz odlomil střechu u auta, které setrvačností podjelo závoru do Rakouska a již neřízené se zastavilo o automobily čekající na odbavení na druhé straně hranice.[10]

Podle výpovědí příslušníků OPK však děj proběhl částečně odlišně[11]: Strážmistr Šída se na OPK dozorčímu důstojníkovi nedovolal, a tak v celništi nevěděli, co může mít osádka béžové lady v úmyslu. Po příjezdu k OPK chvíli stála před služebními budovami a k zabezpečovací závoře vyjela v momentě, kdy se otevřela odbavenému vozidlu. Jela nejprve pomalu, situace si všiml poručík Hromada, který vozidlu dal znamení k zastavení, to však zrychlilo a pokračovalo k závoře. Celní inspektor Siarský a jeden z vojáků základní služby se pokusili vozidlo zastavit. Nakonec však museli z jeho jízdní dráhy uskočit. Poručík Hromada dal vojákům u závory signál, aby závoru neotvírali. Když se auto blížilo k uzavřené závoře, řidič přidal plyn a zvýšil rychlost. Vojáci u závory sledovali, jak oba muži v autě těsně před nárazem zalehli pod přístrojovou desku. Náraz utrhl střechu včetně sloupků, auto podjelo závoru a kličkující pokračovalo v jízdě na rakouské území. Tam poškodilo vozidla čekající na rakouskou celní kontrolu a zastavilo se u celnice. Neřízeným havarovaným vozidlem nebyl naštěstí nikdo zraněn.[12] Dozorčí důstojník OPK se o proniknutí vozidla druhou, zabezpečovací závorou dozvěděl buď jen krátkou chvíli před havárií nebo až po ní.

Rakouští celníci ve vraku nalezli mrtvého Sauriena a těžce raněného Manikowského.[13] Tobiase Manikowského převezli do nemocnice v Hainburgu,[14] tělesné ostatky Sauriena předaly rakouské úřady do NDR.[15] O vydání Manikowského do vlasti žádal okamžitě zastupitelský úřad NDR, avšak rakouské a západoněmecké státní orgány vydání uprchlíka odmítly a umožnily Tobiasovi Manikowskému vystěhovat se do Západního Berlína.[16]

Na případu je podivné, s jakou laxností přistoupili příslušníci Pohraniční stráže, většinou z povolání, k likvidaci pokusu o násilný přechod hranic automobilem. Kontrolní hlídka u signální závory měla zřejmě špatně fungující pojítko, navíc voják, který závoru obsluhoval, nevěděl, jakým způsobem se vydává signál k poplachu na OPK.[17]

Pokud přišla na OPK zpráva o podezřelém voze relativně včas, dozorčí důstojník místo toho, aby vyvolal poplach, uzavřel jízdní pruhy a následně nechal zatknout osádku východoněmecké lady, se dotázal jednoho z kontrolorů, zda neviděl východoněmecké auto, a po záporné odpovědi se šel zeptat nadřízeného, co má dělat. Ostatní příslušníci OPK neměli o tom, co se přihodilo před chvílí na signální závoře, ani tušení. To umožnilo Manikowskému a Saurienovi, aby svůj „kousek“ zopakovali. Bohužel již neúspěšně.

Případ vyšetřoval Odbor vyšetřování StB v Bratislavě, dne 21. 4. 1989 zahájil vyšetřovatel nadporučík Jaroslav Košút trestní stíhání proti neznámé dvojici pachatelů v nepřítomnosti, které obvinil z trestného činu opuštění republiky. O čtyři měsíce později obvinění konkretizoval proti pachateli Tobiasi Manikowskému.[18] Souběžně bylo ve stejné věci zahájeno vyšetřování v bývalé NDR, případem se tam zabýval odbor vyšetřování Ministerstva pro státní bezpečnost v Berlíně.[19] Bratislavská StB ukončila vyšetřování dne 8. 9. 1989 a spis postoupila na Městskou prokuraturu v Bratislavě s návrhem podání obžaloby na Tobiase Manikowského pro trestný čin opuštění republiky.[20] Zda soudní instance v Bratislavě Manikowského v nepřítomnosti odsoudila, se nepodařilo zjistit.

Tragický pokus reflektovaly rakouské sdělovací prostředky, informovaly o něm noviny Kurier a Neue AZ, na místě natáčel i televizní štáb rakouské televize ORF.[21]

Peter Ralph Saurien se zařadil mezi pět osob, které přišly o život v automobilu po nárazu do zátarasu na hranicích bývalého Československa se Západem.[22] Při pokusu o přechod hranic tak přišel o život další z občanů východního Německa a to jen několik měsíců před tím, než by svůj odchod na Západ mohl bez rizika uskutečnit vlakem z Prahy.