Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

• Archiv bezpečnostních složek
• Archivní pomůcky
• Projekt 1989

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948−1989 » Portréty usmrcených » Polášek, Zdeněk (* 3. 4. 1960, † 21. 1. 1981)

Zdeněk Polášek se narodil ve Vejprtech v okrese Chomutov do dělnické rodiny, jeho otec byl studnař a kromě Zdeňka měli Poláškovi ještě starší dceru, která pracovala jako servírka. V pozdějších letech bydlel s rodiči v Bystřici nad Pernštejnem v okrese Žďár nad Sázavou. Po absolvování základní školy v Bystřici n. P. nastoupil do učení na číšníka v Třebíči, ovšem pro osobní neshody a drobné delikty musel učiliště opustit, nechali jej pak vzdělání dokončit ve Žďáru nad Sázavou a v Novém Městě na Moravě. Jeho tragický pokus o překročení státní hranice nebyl první, uprchnout do západní Evropy totiž zamýšlel již jako učeň.[1]

Dne 7. září 1975 byl Polášek v katastru obce Špičák v hraničním pásmu v okrese Klatovy zadržen hlídkou Pohraniční stráže (dále jen PS) při přípravě ilegálního přechodu hranice do Spolkové republiky Německo, který však měl spíše jen podobu pokusu. Vyšetřováním se zjistilo, že o dva dny dříve opustil bydliště po hádce s matkou kvůli svému vyšetřování. Odjel do Prahy, potom do Chebu a Klatov, odtud pokračoval do obce Zelená Lhota. Jeho cesta pokračovala ke státní hranici, ale v 21.15 hod. jej nedaleko Černého jezera zatkla zmíněná hlídka PS. Pohraničník si při hlídkování v blízkosti signální stěny povšiml neznámé osoby, posvítil na ní baterkou a ta zvedla ruce nad hlavu.[2] Případ byl předán odboru vyšetřování Krajského velitelství Státní bezpečnosti v Plzni, který proti němu vznesl obvinění z pokusu přípravy trestného činu opuštění republiky podle §7/1 a §109/1 trestního zákona. Vyšetřování ukázalo, že motivací k pokusu o útěk bylo předchozí prošetřování Poláškových homosexuálních kontaktů.[3] S ohledem na nízký věk (15 let) a dosavadní bezúhonnost Zdeňka Poláška však bylo trestní stíhání z pokusu o ilegální překročení státní hranice zastaveno, v té době již byl případ z Plzně předán do Brna.[4] Po propuštění z vazby nastoupil opět na pracoviště v hotelu Ski, kde se podle nadřízených jeho chování zlepšilo a přestal se dopouštět nedovolených absencí.[5]

Po dosažení stanovené věkové hranice plnoletosti (18 let) pozvali Poláška k odvodu a po shledání odpovídajícího zdravotního stavu jej povolali k vykonání vojenské základní služby. Zdeněk Polášek ji nastoupil v říjnu 1980 v hodnosti vojína u Vojenského útvaru 8522 v Chebu.[6] Od něj 21. ledna 1981 zběhl kolem páté hodiny ranní, když vykonával strážní službu.[7] Dezertér hodlal odejít přes státní hranici do západoněmeckého exilu.[8] Jako místo přechodu si zvolil oblast v prostoru stráženém 10. rotou PS Svatý Kříž. Vojín Polášek postupoval pěšky ke státní hranici se Spolkovou republikou Německo a s ohledem na to, že byla relativně nedaleko, se jí přiblížil za poměrně krátkou dobu. Prakticky na dohled od osady Dolní Pelhřimov se dostal do bezprostřední blízkosti signální stěny, před ní ho však našla a dostihla hlídka PS.[9] Zběha bohužel spatřil pomocník PS, který upozornil příslušnou rotu. Za uprchlíkem pak vyslali hlídku se psem. Lze usuzovat, že v důsledku zimního období našli rychle Poláškovy stopy ve sněhové pokrývce a začali jej stíhat.[10]

V 5.25 hod. Zdeněk Polášek zjistil, že je pronásledován a zalehl. Vzhledem k tomu, že prchal ze stráže, byl vyzbrojen samopalem vzor 58 a nesl s sebou dva zásobníky s celkem šedesáti náboji.[11] Na výzvy hlídky, aby se vzdal, nereagoval; zadržet se ho potom pokusili vojíni Ivan Záhorec, Ladislav Kubinec a Josef Ludas, vedoucí služebního psa Mara. Hlídka sledovala ve sněhu uprchlíkovy stopy a po dvou stech metrech běhu vojáci spatřili postavu ležící ve sněhu. Zdeněk Polášek byl v tu chvíli vzdálen od hlídky přibližně osmdesát metrů, na rozdíl od většiny jiných zběhů se však rozhodnul použít veškerých prostředků. O jeho odhodlání a motivaci lze jen spekulovat, patrně si uvědomoval, že v případě dopadení by jej čekalo vězení se všemi možnými důsledky.

Prakticky okamžitě začala divoká přestřelka, při níž obě strany vypálily celou řadu nábojů ze samopalů. Během střelby došlo k fatálnímu zasažení příslušníka PS, vojína Josefa Ludaře.[12] Efektivní Poláškova palba zabila i nebezpečného služebního psa Mara. Pohraničníci vystřelili celkem osmdesát nábojů, potom se stáhli a odnesli Ludase z ostřelovaného prostoru. Podle oficiálního popisu střetnutí zahájil palbu Polášek, ovšem vzhledem k dalšímu průběhu pokusu o jeho zadržení nelze verzi PS porovnat s Poláškovou výpovědí.[13]

Hlídka vyslala pomocí přenosné vysílačky rádiovou žádost o vyslání posil. Na jejím základě vyslala operační skupina 5. brigády Pohraniční stráže k zadržení ozbrojeného zběha obrněný transportér OT-64 SKOT,[14] do něhož nasedla šestice plně vyzbrojených vojáků. Další sled událostí není zcela zřejmý. Podle denního hlášení PS byl při příjezdu transportéru Polášek již mrtev. Lze usuzovat, že si poslední kulku nechal pro sebe, je však možné, že zahynul na následky zásahu v průběhu přestřelky.[15] Nelze ale vyloučit ani to, že Polášek ve svém nouzově vyhrabaném okopu zemřel až pod palbou těžkého kulometu z věže obrněného transportéru OT-64. Pitevní protokol, který by prokázal přesnou příčinu jeho úmrtí, se totiž dosud nepodařilo objevit. K hranici současně přijela sanitka, přivolaná k transportu Josefa Ludase do nemocnice. Zasahující lékař však u vojína, shodou okolností stejného ročníku jako Zdeněk Polášek, již mohl jen konstatovat smrt.[16]

Tělo zastřeleného Zdeňka Poláška vydali rodině, ovšem v uzavřené rakvi, do níž nemohli nahlédnout.[17] Nikdo nezávislý tedy nemohl ověřit, jestli vojín na konci boje otočil zbraň proti sobě, nebo byl rozstřílen osádkou obrněného transportéru. Pohřeb proběhl v Brně, ostatky pohřbili na hřbitově v Bystřici nad Pernštejnem. Poláškův hrob, ležící nedaleko kostela, zde existuje dodnes.[18]

Mezi třiceti čtyřmi vojenskými osobami, které v průběhu čtyřiceti let zahynuly při pokusu o přechod státní hranice do Spolkové republiky Německa nebo Rakouska je případ Zdeňka Poláška zcela výjimečný intenzitou jeho obrany, rovněž se jedná o jediný známý případ, kdy byla proti pěšímu uprchlíkovi nasazena obrněná technika.[19]