OPASEK, Anastáz (20. 4. 1914 Vídeň – 24. 8. 1999 klášter Rohr, Bavorsko)

římskokatolický kněz, opat pražského břevnovského kláštera benediktinů, náboženský spisovatel, básník a literární historik souzený v jednom z největších proticírkevních politických procesů

Syn Jana Opaska a Marie, rozené Opaskové. Otec a matka byli bratranec a sestřenice a až do roku 1919 žili ve Vídni, kde byl otec zaměstnancem dvorního přírodovědeckého muzea. Po návratu do ČSR rodina bydlela v Kolíně nad Labem, kde Anastáz navštěvoval obecnou školu i reálné gymnázium, které dokončil v roce 1932. Bezprostředně po maturitě se rozhodl vstoupit do benediktinského kláštera v Břevnově. Po jednoročním noviciátě studoval dva roky v Břevnově za vedení belgických benediktinů klasickou filozofii a bohosloví. Na přání opata Dominika Prokopa byl v roce 1935 poslán na studia do Říma, kde do roku 1938 studoval na benediktinské univerzitě Pontificio Ateneo S. Anselmo. Po návratu do vlasti byl dne 11. července 1938 v břevnovském kostele sv. Markéty vysvěcen na kněze a v září byl jmenován převorem břevnovského kláštera. Ve funkci byl v lednu 1939 potvrzen i Svatou Stolicí a nejvyšším představeným. Tento post zastával až do května 1945, kdy byl dekretem ZNV pověřen správou broumovského kláštera a v listopadu 1945 jmenován Svatou Stolicí apoštolským administrátorem. Dne 12. března 1947 byl A. Opasek zvolen členy břevnovského kláštera opatem. Opatské svěcení vykonal 13. dubna téhož roku arcibiskup Josef Beran. Opatský úřad zastával A. Opasek až do svého zatčení.

Bylo zcela samozřejmé, že opat Opasek po únoru 1948 vždy v Břevnově přečetl a vyvěsil všechny vydávané pastýřské listy. Jeho situaci ovlivnila studia v Římě, kam se po skončení války opakovaně vracel – dokonce mu byla povolena jedna cesta i po únoru 1948. Kontakty ve Vatikánu se staly jedním z hlavních bodů obžaloby proti A. Opaskovi. Ta jej vinila z vyzvědačství a velezrady: při svých cestách do Vatikánu měl dodávat zprávy svým představeným a církevní hierarchii a zároveň přijímat instrukce pro svou protistátní činnost v ČSR. Skutečnost však byla mnohem prozaičtější. Opat Opasek odmítal akceptovat postup poúnorového režimu proti římskokatolické církvi a netajil se svými názory ani při kázáních, ani při svých cestách do ciziny, kde referoval o situaci církve v ČSR, o vyzvědačství a velezradě však nemohlo být řeči.

K zatčení A. Opaska StB došlo 19. září 1949. Nejprve byl převezen do Bartolomějské ulice a od prosince 1949 až do konání soudu následovala samovazba ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni. Skoro roční vyšetřovací vazbu přerušila pouze jedna epizoda, kdy byl A. Opasek předvolán jako svědek k monstrprocesu s „dr. Horákovou Miladou a spol.“. Důvodem byly pravděpodobně jeho kontakty s politikem ČSL a jedním z obžalovaných v tomto procesu JUDr. Bedřichem Hostičkou.

Anastáz Opasek byl souzen v rámci velkého procesu „Zela a spol.“ s olomouckým biskupem Stanislavem Zelou. Jednalo se o jeden z největších proticírkevních procesů, ve kterém byly naplno uplatněny mechanismy na „výrobu“ politických procesů. Na jeho přípravu dohlížela koordinační komise složená ze zástupců SÚC, ministerstva spravedlnosti, národní obrany a státní prokuratury. Státní soud v Praze, jehož senátu předsedal JUDr. Jaroslav Novák, žalobu zastupovali prokurátoři JUDr. Karel Čížek a JUDr. Ján Feješ, ve dnech 27. listopadu–2. prosince 1950 odsoudil A. Opaska pro zločiny velezrady a vyzvědačství k doživotnímu těžkému žaláři, peněžitému trestu ve výši 100 000 Kčs, konfiskaci veškerého majetku a odnětí občanských práv po dobu deseti let. Po svém odsouzení prošel věznicemi Valdice, Leopoldov, Žilina-věznice č. 3 a Praha-věznice č. 2. Podmínečně propuštěn byl na rozsáhlou amnestii prezidenta republiky v květnu 1960.

Po propuštění pracoval A. Opasek jako stavební dělník a od roku 1966 jako skladník v Národní galerii. Po srpnu 1968 odešel legálně přes Vídeň do Bavorska, ale po vypršení řádné dovolené byl jeho pobyt v zahraničí československými úřady označen za ilegální. V bavorském Rohru se A. Opasek zapojil do života vypuzené broumovské klášterní komunity, kterou vedl opat Dominik Prokop. V červnu 1969 byl z rozhodnutí Městského soudu v Praze rehabilitován. V roce 1972 vzniklo z iniciativy A. Opaska a dr. Vladimíra Neuwirtha katolické laické sdružení Opus bonum, které myšlenkově vycházelo z odkazu staroříšského katolického myslitele Josefa Floriana. Toto sdružení vedle publikační a vydavatelské činnosti pravidelně organizovalo tzv. setkání porozumění a smíření. V exilu se A. Opasek mj. stýkal a přátelil s Karlem Krylem. V roce 1990 se A. Opasek vrátil do ČSR, vedl zde jednání o navrácení břevnovského kláštera benediktinům a opět se ujal svého opatského úřadu. V říjnu 1991 byl prezidentem republiky vyznamenán Řádem T. G. Masaryka.

Prameny:

  • ABS, f. Vyšetřovací spisy, vyšetřovací spis arch. č. V-3881 MV.
  • NA, f. Správa Sboru nápravné výchovy, nezpracováno, osobní spis Anastáze Opaska.
  • NA, f. Státní soud, nezpracováno, sp. zn. Ts I/VII 142/50.
  • NA, f. SÚC 1949–1956, inv. č. 129, karton 94.

Literatura:

  • BULÍNOVÁ, Marie – JANIŠOVÁ, Milena – KAPLAN, Karel (eds.): Církevní komise ÚV KSČ 1949–1951. ÚSD AV ČR – Doplněk, Praha – Brno 1994.
  • Církevní procesy padesátých let. (Kolektiv autorů, vědecká redakce Jan Stříbrný). Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002.
  • KAPLAN, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948–1953. ÚSD AV ČR – Doplněk, Praha – Brno 1993.
  • KAPLAN, Karel – PALEČEK, Pavel: Komunistický režim a politické procesy v Československu. Barrister & Principal, Brno 2001.
  • OPASEK, Anastáz: Dvanáct zastavení. Vzpomínky opata břevnovského kláštera. Torst, Praha 1997.
  • VAŠKO, Václav: Dům na skále 2, Církev bojující 1950–květen 1960. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007.
  • VAŠKO, Václav: Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce II, ZVON, Praha 1990.
  • VLČEK, Vojtěch: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Matice cyrilometodějská, Olomouc 2004.

-jin-