Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

• Archiv bezpečnostních složek
• Archivní pomůcky
• Projekt 1989

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948−1989 » Portréty usmrcených » Milan Bareš (* 12. 12. 1957, † 24. 5. 1978)

Robert (nar. 1956), Václav (nar. 1958) a Milan (nar. 1957) Barešovi byli bratranci, které vedle jistého druhu vzájemného přátelství, jež mezi nimi postupně vzniklo, pojil i původ a život ve zvláštní, poněkud oddělené sociální skupině osob provozujících cirkusy a poutě (tzv.„světští“) s atributy, které k tomu patří: nedostatečné vzdělání (ani jeden z nich nedokončil základní školu, Václav byl dokonce negramotný), časté změny bydliště (část života strávili kočovným způsobem v maringotkách), nechuť ke stálému zaměstnání, drobná kriminální činnost, život v uzavřené společnosti „světských“ bez širších zájmů a rozhledu.

Robert Bareš, nar. 1956 v Lounech, měl sedm sourozenců, přičemž žádný z nich nedokončil základní devítiletou školu. Jeho starší bratr trpěl duševní chorobou a byl zbaven svéprávnosti. Rodiče se o syna příliš nestarali, podle svého otce chodil Robert do školy nepravidelně, nevěděl ani v jaké třídě školu ukončil, za úspěch však považoval, že syn se naučil číst a psát. Robert jezdil s rodiči a s kolotočem a houpačkami po Lounsku a Plzeňsku, často střídal školy, o učení neměl zájem, měl problémy s kázní a hrozilo mu umístění do polepšovny. Robertův otec si vedle tohoto zaměstnání (byl veden pod podnikem Lunaparky Praha) přivydělával jako brusič nožů a nůžek. Často nadměrně pil, v opilosti pak bil manželku i děti. Matka byla v domácnosti, dříve pomáhala otci u kolotoče. Celá rodina dlouho bydlela v maringotce.[1] Na základní devítileté škole Robert Bareš třikrát propadl a ukončil ji zřejmě v 6. třídě, po škole se živil tím, že jezdil s kolotočem společně se svým otcem.[2] Se svými bratranci Milanem a Václavem se dopustil majetkové trestné činnosti (krádeže slepic a prasat, krádež veřejného amplionu, vloupání do bytu),[3] za kterou byl, po půlroční vazbě, v roce 1973 odsouzen k podmínečnému trestu odnětí svobody na 1 rok se tříletou zkušební dobou. I když duševní chorobou nikdy netrpěl, jeho okolí o něm údajně hovořilo jako o člověku, který to nemá v hlavě v pořádku. Působil dojmem nevyzrálého člověka, liboval si ve sbírce nožů a vzduchovek, kterými si „zdobil“ byt. Mezi jeho další záliby patřilo pěstování holubů, rybaření a dříve také „čundry“. Robert Bareš byl podle odborných lékařů osobou slaboduchou.[4] Když přestal v roce 1973 jezdit s otcem s atrakcemi,[5] pracoval jako meliorační dělník u podniku Zemědělské stavby Praha v devítičlenné pracovní četě, kde všichni byli navzájem příbuzní. Po konfliktu s vedením odešla celá četa pracovat jako traťoví dělníci na dráhu do Kralup nad Vltavou.[6]

V roce 1976 se Robert Bareš oženil po tříměsíční známosti, manželkou se mu stala, i přes odpor jejích rodičů, o rok mladší Ludmila Plicková.[7] Společně s manželkou bydleli v obci Straškov Vodochody. Jejich manželství nebylo šťastné, jeho manželka si na něj chodila opakovaně stěžovat na místní národní výbor, že ji bije a vyhrožuje, nerozvedla se s ním snad pouze ze strachu. Sám Robert, který vyrostl v podobném duchu, přiznal fyzické napadení manželky asi v šesti případech.[8]

Milan Bareš, nar. 12. 12. 1957 ve Stradonicích (okr. Louny), měl poslední bydliště stejně jako Robert Bareš v obci Straškov – Vodochody (okr. Praha-východ). Své biologické rodiče nikdy nepoznal, byl jako půlroční dítě romského původu adoptován bezdětnými rodiči Františkem a Terezií Barešovými.[9] I oni byli zaměstnanci Lunaparků Praha a Milan s nimi po ukončení školní docházky pracoval u atrakcí až do roku 1973. Poté byl zaměstnán s Robertem Barešem, se svým otcem a s dalšími příbuznými v pracovní četě u Zemědělských staveb Praha jako meliorační dělník.[10] Za majetkovou trestnou činnost jej v roce 1976 Okresní soud v Mělníku poslal na rok do vězení, v den nástupu trestu 31. ledna 1977 provedl ještě sérii vloupání do rodinných domků v Podbořanech na Lounsku. Za to byl Okresním soudem v Rakovníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 18 měsíců, trest měl nastoupit 22. 5. 1978.[11]

V lednu 1978 se Milan Bareš vrátil z vězení, a když opouštěl věznici ve Stráži pod Ralskem, údajně při výstupním pohovoru prohlásil, že po propuštění z výkonu trestu (…) nemá zájem žít řádným životem pracujícího člověka a v páchání trestné činnosti bude pokračovat.[12] Po návratu z vězení opět nastoupil k Zemědělským stavbám Praha, kvůli častým absencím a nemocnosti však mnoho směn neodpracoval. V podniku neměl dobrou pověst kvůli podprůměrné pracovní morálce a rozporům s kolegy a s vedoucími pracovníky.[13]

Václav Bareš, nar. 1958 v Lounech, rovněž pocházel ze „světské“ rodiny, která vlastnila kolotoče a houpačky do roku 1959.[14] Měl devět sourozenců, žádný z nich se nevyučil, ani nedokončil základní vzdělání, někteří z nich měli psychické potíže. Ani on nedokončil základní školu, zůstal negramotný, uměl se pouze podepsat. Žil společně se svými rodiči a sourozenci v obci Telce (část obce Peruc, okr. Litoměřice). Vystřídal několik zaměstnání, vždy pracoval v pomocných dělnických profesích, naposledy jako zauhlovač v ČKD Slaný. V roce 1972 se dopustil krádeže drůbeže a vloupání do dvou bytů, jako nezletilý však nebyl soudně trestán, jeho rodiče pouze uhradili vzniklou škodu. Mezi jeho záliby patřil chov holubů a měl rád psy. Měl jediné kamarády – bratrance Roberta a Milana, údajně byl v Robertově vlivu.[15] Když se připravoval útěk do Německa, do poslední chvíle si prý myslel, že se jedná o legraci.[16] Odborní lékaři jej charakterizovali jako osobu slaboduchou.[17]

Dne 31. ledna 1978 se Milan Bareš vrátil z věznice. V květnu téhož roku se měl do vězení vrátit, tentokrát byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku, opět za majetkovou trestnou činnost.[18] Potrestání se po předchozích zkušenostech obával, rozhodl se tedy nástupu trestu vyhnout útěkem do západního Německa. Pro svou myšlenku získal Roberta a Václava Bareše, které zlákala vidina ekonomicky lepšího života. Oba měli představu, že po získání německého občanství se budou do Československa vracet.[19] Během týdne od 15. května 1978 útěk naplánovali.[20] Dohodli se, že si opatří střelné zbraně, odjedou do západního pohraničí, se zbraněmi v rukou se zmocní autobusu s cestujícími, vezmou je jako rukojmí a pod pohrůžkou násilí si pak vynutí cestu do západního Německa.[21]

Naposledy se všichni sešli večer 22. 5. 1978, v tento den měl Milan nastoupit trest do vězení. Tehdy se definitivně rozhodli, že svůj záměr uskuteční druhý den. V 6.30 hod. ráno vzal Robert Bareš svůj automobil zn. Trabant a zajel domů pro Milana Bareše. Společně pak jeli do Slaného. Na pracovišti Václava Bareše oznámili, že mu onemocněla matka, pod touto záminkou pak Václavovi umožnili odchod z práce. Podle plánu odjeli ke Zbrašínu (okr. Louny), kde Václav Bareš vytipoval hájenku, v níž si chtěli krádeží opatřit střelné zbraně. Od pokusu je odradila přítomnost hajného na dvoře a množství chat okolo,[22] pokračovali tedy dále k hájence u Řevničova, o které věděl Milan Bareš.[23] Kolem 10. hodiny ranní, po průjezdu Řevničovem (okr. Rakovník) uviděli o samotě stojící usedlost. Přibližně 500 metrů od stavení zaparkovali vozidlo v lese a chvíli pozorovali budovu. Aby si ověřili, že není nikdo uvnitř, házeli Václav a Milan do oken kameny, poté se rozhodli vyrazit okno v zadní části domu. V budově našli na věšáku čtyři lovecké zbraně, náboje k nim byly ve stejné místnosti ve stole. Budovu v krátké době opustili, se zbraněmi a střelivem v kufru vozu pokračovali v cestě směrem na Karlovy Vary.[24] Kolem 14. hodiny zastavili v lese u Karlových Varů, aby na místo dorazili večer. Přibližně v 16 hod. pokračovali v další cestě směrem k Chebu, kam přijeli kolem 18. hodiny.

V Chebu uviděli u benzínové stanice čerpat pohonné hmoty autobus, který se jim zdál vhodný pro jejich podnik, ovšem přítomnost projíždějící hlídky Veřejné bezpečnosti je od pokusu zmocnit se ho odradila.[25] Protože nikde neviděli žádný další vhodný autobus, otočili vůz a odjeli k Jesenické přehradě nedaleko Chebu. Zaparkovali u silnice poblíž chatové osady ve směru na Plzeň, když u nich zastavil autobus s 39 studenty z gymnázia z Říčan u Prahy. Byli na školním výletě do Výmaru a cestou měli vyjednaný nocleh v rekreačním zařízení u Jesenické přehradní nádrže. Jedna z profesorek, cestující autobusem jako dozor, považovala bratrance Barešovy za místní a ptala se jich na cestu k ubytovně.[26]

Barešovi viděli, že autobus je převážně obsazen mládeží kolem šestnáctého roku věku a okamžitě se chopili příležitosti. Nasedli do vozu a zájezd sledovali. Zaparkovali v lese nedaleko stojícího autobusu a s nabitými zbraněmi šli k němu. Robert ozbrojený malorážkou, Václav brokovnicí a Milan kulobrokovnicí.[27] Dospělý doprovod mezitím vystoupil a vyjednával nocleh pro školní výlet. Vstup Barešů do autobusu vzbudil mezi mládeží všeobecné veselí, to ale ukončil Robertův výstřel do vzduchu na schodech u dveří autobusu,[28] kterým zdůraznil příkaz, aby se sesedli do zadní části vozu. S namířenými zbraněmi pak donutili řidiče odjet směrem ke státním hranicím. Řidič uposlechl, přes Cheb a Pomezí se blížili k prvním pohraničním hlídkám.[29] Když pedagogický dozor uviděl odjíždět autobus, domníval se nejprve, že řidič jel pro naftu, avšak poté, co jim správce ubytovny řekl, že u autobusu viděl cizí lidi, věc nahlásili SNB.[30]

Autobus projel Chebem, těsně za městem pak poručil Milan jednomu z unesených chlapců, aby vystoupil a oznámil nejbližším četníkům úmysl Barešů odjet s autobusem do Německa a aby je varoval před pokusy jim bránit, jinak prý všechno rozsekají[31]. Zanedlouho uviděli u lesa hlídku Pohraniční stráže (PS), zastavili opodál a nechali vystoupit dalšího chlapce se stejným poselstvím.[32] Asi v 19.45 hod. zastavili ve vzdálenosti 50 až 100 metrů od první, tzv. signální závory hraničního přechodu Pomezí. Opět nechali vystoupit dalšího chlapce se stejnou zprávou. Když vystrašený chlapec křičel na Pohraniční stráž u závory: Musíte otevřít, ozval se z autobusu výstřel.[33] Všichni u závory se skryli, velitel hlídky telefonicky informoval velitelství hraničního přechodu. Po chvíli z autobusu přiběhli další dva chlapci, kteří opakovali požadavky únosců. K první závoře se dostavila i poplachová hlídka, která po obeznámení se situací vystřelila světlici a dávku ze samopalu jako signál poplachu pohraniční rotě.[34]

Následovala odpověď únosců – Václav Bareš vyrazil přední okno autobusu a vystřelil dva výstřely, které proletěly nad pohraničníky. Jeden z pohraničníků se cítil být výstřely ohrožen a vystřelil krátkou dávku proti autobusu. Projektil prostřelil chladič autobusu a lehce zranil na noze studentku, kterou únosci usadili na služební místo vedle řidiče.[35] Následovaly výstřely Milana a Roberta – Milan prostřelil okno dveří a Robert střílel do země vedle autobusu.[36] Po těchto výstřelech začal v autobuse panovat strach rukojmích o život, na pokyn únosců začali volat na pohraničníky, aby zvedli závoru, nebo aby je osvobodili. Robert Bareš řekl dívkám, aby zraněnou ošetřili, zanedlouho jí z autobusu propustili.[37] Aby co nejvíce znesnadnili PS použití zbraní proti autobusu, rozsadili únosci unesené dívky do přední části autobusu kolem oken.[38]

Na pohraniční jednotce byl vyhlášený poplach. Do blízkosti autobusu ke kostelu v Pomezí přesunula PS vůz s tlampačem. Jím vyzývali únosce, aby propustili zadržované. Ti odpověděli střelbou do vzduchu. Po chvíli propustili další studentku opět se vzkazem a s výhrůžkou. Zástupci PS požadovali propuštění všech zadržovaných, to únosci odmítli a Milan a Václav vystřelili pro zdůraznění svých požadavků každý dvakrát do vzduchu. Zároveň studenti na příkaz únosců volali z autobusu, aby příslušníci uvolnili cestu.[39] Zástupci PS nadále požadovali propuštění rukojmích a snažili se únosce manipulovat tvrzením, že s rukojmími je v Německu nepřijmou. Na to Barešovi stupňovali hrozby – z autobusu zvolali, že když nebude závora otevřena, začnou postupně studenty střílet, z autobusu pak propustili další studentku, které potvrdila, že Barešovi jsou ke všemu odhodlaní. Velitel chebské brigády žádal o instrukce z Prahy – podle nich pak vzkázal přibližně ve 22.15 hod. únoscům, aby vyčkali tři hodiny na příjezd funkcionáře z Prahy, který s nimi bude dále jednat. Ti na návrh přistoupili, zároveň varovali před tím, aby se kdokoliv přiblížil k autobusu.[40]

Přibližně v 1.30 hod. se z Prahy dostavili náměstci ministra vnitra generálové Pješčak a Šádek, druhý jmenovaný byl zároveň velitelem PS. Šádek oznámil únoscům, že vláda jim povolí beztrestný odjezd do Německa pod podmínkou, že nechají vystoupit všechny zadržované studenty. Barešovi chtěli propustit pouze polovinu dětí, avšak Šádek trval na tom, že musí propustit všechny. Únosce obelstil sdělením, že hned za druhou závorou je již hranice, řekl jim, že k té je osobně doprovodí od závory signální. U druhé, zabezpečovací závory měli propustit zadržované studenty, poté by jim osobně zaručil volné pokračování v cestě do Německa. Únosci na podmínky přistoupili, generál Šádek pak dal pokyn k otevření závory a poškozený autobus vjel pomalu do celniště. Z autobusu postupně vystoupili zadržované osoby kromě řidiče, vedoucí směny celnice kapitán Miroslav Eichler zkontroloval jejich počet a nakonec ještě do autobusu vstoupil a prohlédl autobus, zda v něm nikdo ze zadržovaných studentů nezůstal. Uviděl jen bratrance Barešovi, jak dva sedí na zemi a míří na něho zbraněmi, třetí stál s namířenou zbraní za řidičem.[41]

Po vystoupení rukojmích otevřeli pohraničníci zabezpečovací závoru a autobus se dal do pohybu. Když se autobus přiblížil, pohraničníci náhle závoru přivřeli, takže autobus o ní havaroval, načež Milan Bareš rozbil zadní okno autobusu a volal na pohraničníky, aby závoru rychle otevřeli, nebo to odnese řidič.[42] Obsluha uposlechla a autobus pokračoval dál z kopce směrem k hranici.[43] Milan Bareš seděl vzadu a mířil přes rozbité zadní okno ven, Robert a Václav seděli na zemi těsně za řidičem.[44]

Z dochovaných pramenů není zřejmé, jakou oběť chtěli přinést velitelé PS svému odhodlání zadržet únosce, skutečností zůstává, že bez ohledu na výsledek jednání s únosci, připravili mezitím na obsazený autobus léčku. Kolem půlnoci rozmístili pohraničníky do prostoru u silnice mezi státní hranicí a celništěm, silnici přehradili železnými bránami a prkny s hřebíky, na boční cestě byl připravený obrněný transportér. Podle instrukcí měli za úkol zatarasit cestu autobusu a v případě, že by autobus před transportérem nezastavil, dostali pohraničníci rozkaz spustit palbu směrem na kola a na motor.[45] Tímto rozkazem byl odsouzen k smrti nevinný řidič autobusu Jan Novák, motor byl u tohoto typu autobusu umístěn vedle řidiče.

Když se autobus dal do pohybu směrem k hranici, z celniště informovali velitele clony Jaroslava Komárka, ten dal pokyn, aby obrněný transportér zastavil napříč silnicí. Autobus s prostřeleným chladičem a poškozený nárazem do závory se pomalu blížil z kopce. Bylo 24. května 1978 kolem půl třetí ráno,[46] když pohraničníkům povolily nervy a spustili palbu na autobus vzdálený 20 až 30 metrů od transportéru.[47] Střelbou vojáků byl s největší pravděpodobností zasažen řidič autobusu, protože neřízený autobus pokračoval v jízdě a narazil do obrněného vozidla. Po kolizi zůstal autobus stát, bylo slyšet pouze unikání vzduchu, padající sklo a chrčení ze zadní části vozu, odtud se údajně asi za deset sekund ozval výstřel, nebo podobný zvuk, což opět bylo signálem pro vystresované pohraničníky, aby spustili novou salvu, přičemž stříleli dalších asi 5 sekund. Během střelby nasazení pohraničníci vystříleli téměř veškeré náboje, celkem přes tisíc nábojů.[48] Po této střelbě vyzval velitel clony únosce k opuštění vozidla, na výzvy však nikdo nereagoval a neodpovídal, jeden z pohraničníků se tedy odvážil dovnitř a postupně z autobusu podal veliteli tři pušky, za volantem uviděl sedět zhrouceného řidiče, po otevření jeho dvířek na pohraničníky doslova vypadl,[49] na podlaze leželi zakrvácení únosci. Robert Bareš za sedadlem řidiče, Václav v zadní části autobusu v prostoru tzv. „čtyřky“ vpravo a Milan Bareš pod zadními sedačkami vlevo.[50] Robert a Václav Barešovi byli převezeni k ošetření do nemocnice v Chebu, řidiči Janu Novákovi a Milanu Barešovi již nebylo pomoci.

Tělesné ostatky šestadvacetiletého Jana Nováka, ženatého řidiče z Modletic (okr. Praha východ) a otce malého dítěte, byly podrobeny pitvě, u které byl přítomen i příslušník StB. Ten odebral veškeré zbytky projektilů nalezených v těle, aniž by byly v pitevní správě blíže specifikovány. Podle závěru patologa utrpěl Jan Novák dvě smrtelná zranění, jejichž posloupnost nebylo možné určit, první způsobil průstřel srdeční krajiny, druhé průstřel jater. Třetí způsobil perforaci střev a bederního obratle. Všechny projektily přišly zepředu, na vstřelu způsobily otvor o velikosti 0,3-0,7 cm. Pitevní zpráva nepotvrdila zranění či usmrcení řidiče brokovou zbraní, pouze nevyloučila, že některé kožní defekty mohly být broky způsobeny. Smrtící střely přilétly zepředu, tj. od pohraničníků, velikost vstřelu odpovídá i ráži samopalů používaných PS. Je technicky nemožné, aby řidiče sedícího za volantem usmrtil výše popsaným způsobem některý z únosců, v této souvislosti lze vynést poměrně jednoznačný závěr, který je ovšem v rozporu s oficiální verzí, a to, že řidiče nezavraždili únosci, ale že byl zastřelen příslušníky PS.[51]

Milan Bareš byl zasažen dvěma projektily, jeden mu způsobil průstřel plic a druhý, který přetrhl břišní srdečnici a prostřelil játra, vedl bezprostředně k jeho smrti.[52] Robert Bareš utrpěl lehčí zranění pravé ruky,[53] Václavu Barešovi střelba pohraničníků rozhmoždila pravé předloktí, přičemž došlo k těžkému poškození funkce ruky, dále byl zasažen do bederní krajiny a do pravého stehna.[54]

Robert a Václav Barešové byli zatčeni, případ vyšetřovala Správa vyšetřování StB v Praze. Výslechy Václava a Roberta Barešových začaly v květnu 1978 a trvaly do června 1978. V průběhu měsíce oba obvinění ve svých protokolech podstatně změnili popis událostí. Reagovali tak pravděpodobně na nabídku vyšetřovatele – zachování holého života. Tzn., že nebudou odsouzeni k trestu smrti, když budou vypovídat podle předem vypracovaného scénáře, který měl očistit pohraniční bezpečnostní složky od podezření, že obětovaly život Jana Nováka prestižní záležitosti, tedy zadržet únosce.

Fakt, že akci PS nelze hodnotit kladně, byl zřejmě znám tehdejšímu československému vedení. Problematický byl jednak způsob jejího provedení; nebyl vůbec brán zřetel na život nevinného rukojmího a každý ze zúčastněných pohraničníků vystřílel proti jedoucímu autobusu tolik nábojů, kolik chtěl či měl.[55] O tom, že zdaleka nešlo o přesně mířenou střelbu (pohraničníci nebyli vybaveni přístroji nočního vidění) proti únoscům, nemůže být pochyb (viz obr. přílohy – fotografie rozstříleného autobusu). Cílem takto provedené akce nemohlo být vysvobození zadržované osoby, nešlo ani o zoufalý pokus o záchranu života rukojmího, Jan Novák by se v případě umožnění volného průjezdu jistě vrátil z Německa v pořádku. Cílem akce mohla být jedině likvidace únosců bez ohledu na její následky, postup, který nese rysy primitivní msty a zastrašení možných následovníků.

Problematický je dále právní aspekt, PS neměla za daných podmínek k ozbrojenému útoku na únosce vůbec přistoupit. V roce 1978 existoval platný interní předpis, který stanovil postup PS v podobných případech.[56] Podle něho PS měla, po selhání všech vyjednávacích prostředků s únosci, propustit unesený dopravní prostředek, aby neohrozila život rukojmích, a se zahraničními orgány pak měla vyjednat návrat unesených osob. Velitel PS však rozhodl v rozporu s tímto předpisem a zapříčinil smrt Jana Nováka. Československé vedení chtělo případ náležitě propagandisticky využít, na PS nesmělo zůstat podezření, že zastřelila nevinného řidiče, naopak potřebovala prostřednictvím vyšetřovatele StB svalit vinu za smrt řidiče na únosce, nejlépe na zastřeleného Milana Bareše. Těžko říci, jak by postupovala v 50. letech, zřejmě by donutila k přiznání viny přeživší únosce. Na konci 70. let však podle všeho nabídla únoscům obchod, že za změnu výpovědi, ve které označí svého bratrance Milana za vraha, nebudou odsouzeni k trestu smrti.

Robert Bareš opakovaně (naposledy 31. 5. 1978) popisoval událost těsně před nárazem autobusu do obrněného transportéru takto: V průběhu od druhé závory až po státní hranici, resp. naše zadržení, jsme byli v autobusu rozsazení tak, že Milan seděl vzadu a mířil zbraní přes rozbité zadní okno ven. Já s Václavem jsme byli v těsné blízkosti řidiče a své zbraně jsme mířili na něj. (…) Teprve při jízdě z kopce dolů jsem uviděl na vzdálenost asi 50 m před námi na cestě položený nějaký pás a za ním stál proti nám … nějaký tank nebo obrněný vůz. Po spatření této překážky se okamžitě ozvala střelba. Já jsem se hodil pod sedačku vedle motoru. Zahlédl jsem ještě svítící střely, které lítaly zepředu. Potom jsem byl zraněn do pravé ruky a pravděpodobně jsem ztratil vědomí …[57]

Dne 18. 6. 1978 mění Robert Bareš podstatně svou výpověď. Podle jeho dosavadních opakovaných protokolovaných tvrzení jediné výstřely od momentu, kdy autobus opustil celniště, vyšly z hlavní vojáků PS. Dne 18. 6. 1978 změnou výpovědi otevírá prostor pro oficiální verzi případu. Podle ní, když Robert oznámil Milanovi, že další cesta je zatarasena obrněným transportérem, Milan kulobrokovou puškou vystřelil ze zadní části autobusu proti transportéru předním oknem brokovou střelu a druhou ranou, kulovou střelou, zavraždil řidiče.[58] Hned po přejetí pásu jsem uviděl před námi na silnici ve vzdálenosti asi 50-60 m od autobusu stát „tank“. Tuto skutečnost jsem oznámil dozadu do autobusu … k Milanovi, který v této době seděl podle mne v prostředku autobusu na sedadle v levé řadě … řekl jsem mu „Milane, tam je tank, to neprojedeme, zastavíme, pušky necháme v autobuse a vylezeme ven, to nemá cenu a vzdáme se.“ Milan i na to odpověděl, že se vzdávat nebude, že tady raději chcípne, než by se dal chytit, …že kdybychom se chtěli vzdát, nebo mu nějak odporovali, že to do nás napálí. (…) Tank jsem viděl, že stál ve vzdálenosti asi 30 m od autobusu. V tom okamžiku Milan zezadu vystřelil dvě rány. Hned po první ráně se začalo sypat sklo vpředu autobusu před řidičem a na to v krátkém intervalu následovala druhá rána.[59] Následující výpověď z 23. 6. 1978 Roberta Bareše je ještě konkrétnější: Milan vykřikl ve směru k mně a k řidiči „já tě zabiju“. Na to pozvedl svoji zbraň a zamířil na řidiče, jakoby nade mnou. Já jsem ho pozoroval až do okamžiku, kdy vyšla rána z jeho zbraně (…) vpředu před řidičem se úplně vysypalo sklo z okna. Hned (…) vystřelil Milan druhou ránu, kterou zřejmě zasáhl řidiče. (…) Krátce poté, co střílel Milan, jsem uslyšel vystřelit z autobusu další ránu (…) vpředu někde od pravé sedačky. (…) Po vystřelení této třetí rány z autobusu se strhla mezi námi a vojáky přestřelka.[60]

Václav Bareš v květnu líčil události těsně před jejich zadržením takto: Po několika metrech se objevily proti nám obrněné transportéry, autobus do nich narazil a bylo proti nám z nich stříleno. Já jsem v té době pušku odhodil a utíkal si lehnout dozadu. Potom jsem ještě uslyšel střelbu … a potom jsem ucítil nějakou bolest.[61] V jiné výpovědi, na konci května, líčí události následovně: Chvíli autobus pokračoval v jízdě, já jsem se dopředu nekoukal a potom jsme do něčeho narazili a autobus zastavil. Poté, co se autobus po nárazu zastavil, se chvíli nic nedělo a potom počal někdo z venku na autobus střílet. (…) Do zadní části autobusu jsem doběhl ještě nezraněný. K mému zranění došlo, až v době, kdy jsem byl schován pod sedadly… [62]

O dva dny později než Robert mění výpověď i Václav: (…) Robert říkal, že vidí nějaký tank. Bezprostředně poté nám také Robert řekl něco v tom smyslu, že tudy neprojedeme a že bychom se měli raději vzdát. (…) Milan však na Robertova slova odpověděl v tom smyslu, že než abychom se vzdali, raději zastřelí nás všechny a sebe taky, než aby se nechal chytit. (…) Chvilinku poté, co Milan svoji výhrůžku pronesl, vystřelil z místa, kde stál, tj. z prostoru u schodů dveří do autobusu, ze své zbraně dva za sebou bezprostředně následující výstřely do místa, kde se nacházeli Robert a řidič autobusu. (…) Padl i druhý výstřel, a já jsem viděl, jak řidič autobusu padá na volant.[63]

Změněnou výpovědí Roberta Bareše se zásah PS dostává okamžitě do jiného světla – Milan zavraždil řidiče a rovněž začal střelbu na vojáky PS. Ti palbu opětovali ve snaze zachránit rukojmího a bránit se proti střelbě. V tomto duchu vyzněly i vyšetřovací pokusy, rekonstrukce a odborné posudky. Milan Bareš (…) pozvedl kulobrokovou kozlici (…) a vystřelil jednu ránu do skla před řidiče. (…) V důsledku zásahu do okna se řidič autobusu otočil ve směru ke střílejícímu. (Viz obr. příloha č. 7) V tomto okamžiku Milan Bareš výstřelem z kulové hlavně (…) zasáhl Jana Nováka do hrudníku, čímž mu způsobil smrtelné zranění. (…) Jan Novák byl zasažen i střelbou PS, avšak až po smrtelné ráně, kterou mu způsobil Milan Bareš.[64]

Podmínky „obchodu“ se zadrženými únosci však StB splnila pouze v případě jednoho z bratranců, aby státní moc odradila jejich případné následovníky. Dne 7. září 1978 odsoudil krajský soud v Plzni Roberta Bareše k trestu smrti a Václava Bareše k trestu odnětí svobody v trvání 25 let. Za vinu jim kladl trestné činy obecného ohrožení, loupeže, pokusu zavlečení do ciziny, vydírání, pokusu o opuštění republiky a krádeže. Robert Bareš byl popraven 6. prosince 1979.[65] Místo posledního odpočinku Milana Bareše, Roberta Bareše ani Jana Nováka se nepodařilo zjistit. Tehdejší režim případ propagandisticky využil ve sdělovacích prostředcích, ideologie poznamenala i pohřeb Jana Nováka, který byl později předlistopadovým režimem in memoriam vyznamenán.

Po sametové revoluci bylo v roce 1992 na popud tehdejší ministryně spravedlnosti Dagmar Burešové líčení s bratranci Barešovými obnoveno. Soud označil dřívější tresty za nepřiměřené, výsledkem revize bylo odsouzení Václava Bareše k trestu odnětí svobody na 11,5 roku a jeho propuštění po 14 letech,[66] Robertu Barešovi byl trest smrti posmrtně změněn na trest odnětí svobody na 14,5 roku.[67]

Smrtí Jana Nováka se zabýval i Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) na základě vlastního podnětu a při archivním výzkumu byl pracovníky dokumentace objeven již výše zmíněný předpis náměstka Federálního ministra vnitra, který stanovil postup PS v případě únosu dopravního prostředku. Podle tohoto předpisu měli pohraničníci po selhání vyjednávání s únosci autobus s rukojmími propustit a diplomatickou cestou vyjednat návrat unesených osob. Vzhledem k této skutečnosti obvinil ÚDV velitele zásahu generála Františka Šádka a dalších pět nižších velitelů PS ze zavinění smrti řidiče Jana Nováka. Při vyšetřování Václav Bareš popřel, že by Jana Nováka zastřelil Milan Bareš, a naopak uvedl, že řidič byl zastřelen pohraničníky při zásahu.[68]

Bylo to vůbec poprvé a naposledy, kdy před soudem stanuly místo pohraničníků základní služby špičky Pohraniční stráže, aby se zodpovídaly za smrt na státních hranicích. Okresní a krajský soud však označil jejich jednání za promlčené a obviněné osvobodil. Nejvyšší soud však rozhodnutí soudů nižší instance zrušil a případ se tak dostal opět na začátek. Další trestní stíhání se už zaměřilo pouze na Františka Šádka,[69] v současné době je ovšem přerušeno z důvodu zdravotního stavu obviněného, není proto možné o vyšetřování podat zevrubnější informace.[70]

Jednalo se o poměrně výjimečný případ, na který PS neuměla zareagovat. V řadách PS a v bezpečnostních složkách vůbec chyběla vycvičená jednotka, která by uměla řešit podobné případy.[71] Už proto bylo tehdy na místě zachovat se podle výše zmíněné směrnice, tj. propustit autobus. V době, kdy probíhalo jednání s únosci, PS hledala způsob, jakým Barešovi zadržet. Ve hře bylo použití uspávacího plynu v autobusu, od toho však ustoupili mj. proto, že jeho okna byla prostřílena a plyn by neměl žádoucí účinky.[72] Druhou variantou bylo vybudování klamné hranice za Pomezím, kde by se únosci vzdali pohraničníkům v přestrojení za německé celníky. PS chtěla falešnou hranici postavit jako závoru s patníky a s německými cedulemi, avšak záměr ztroskotal na průtazích u východoněmeckých kolegů, kteří včas nepřivezli uniformy západoněmecké celní služby.[73] Aby do budoucna zabránila precedentnímu jednání, přistoupila PS k nejprimitivnější formě likvidace únosců. Tento zásah nepřežil rukojmí, ženatý otec dvouletého syna, Jan Novák.

Ze strany bratranců Barešových se bezpochyby jednalo o chování, které nemá v civilizované společnosti místo, ohrožování nezletilých studentů zbraní a jejich únos je jednání zavrženíhodné, dlužno však dodat, že se nedopustili žádného aktu fyzického násilí (vyjma škody na majetku). Nikdo ze studentů ani z pohraničníků nebyl únosci zraněn. Naproti tomu velitelé PS se dopustili jednání, násilného jednání, v jehož důsledku byl nesmyslně usmrcen unesený řidič Jan Novák. Obnovené vyšetřování kauzy nebylo dosud ukončeno, vyšetřovatel pravděpodobně již nové informace nezíská a trestní řízení skončí v blízké budoucnosti smrtí hlavního a jediného obviněného, který s největší pravděpodobností zapříčinil smrt řidiče Jana Nováka. Tímto způsobem se asi uzavře výjimečný případ, ve kterém místo řadových příslušníků PS základní služby byly po roce 1989 souzeny nejvyšší špičky PS, významného mocenského nástroje komunistické strany. Paradoxem krátké historie „vyrovnávání se s komunismem“ je skutečnost, že vysocí funkcionáři PS byli souzeni v souvislosti s likvidací případu až příliš připomínajícího akt terorismu, a nikoli např. za zavedení systému ostrahy hranic, který způsobil smrt lidí provinivších se pouze tím, že chtěli naplnit jednu ze svých základních lidských svobod. Událost je dodnes velice bolestná a živá pro blízké pozůstalé hlavních aktérů, přičemž nejbližší pozůstalí ani nedostali zprávu o místě posledního odpočinku Milana a Roberta Barešových.

Manželka Jana Nováka trpěla, vedle psychické újmy způsobené násilnou smrtí manžela a otce jejího dítěte, i existenčními problémy. Dodnes neví, kdo zavinil manželovu smrt, dodnes jí to brání ve smíření se s dávnou událostí: Mám to pořád uvnitř v sobě, jelikož případ neskončil, tak jsem se s tím nevypořádala.[74]