Michal Frankovič (1917–?)
Narodil se 7. března 1917 ve Spišských Vlachách, okr. Spišská Nová Ves na Slovensku v rodině drobného zemědělce. Byl slovenské národnosti. Měl pět vlastních a čtyři nevlastní sourozence (matka zemřela v roce 1925 a otec se znovu oženil). V roce 1929 vychodil obecnou školu ve svém rodišti a následně odjel se svým mladším bratrem Štefanem[1] do Francie. Tam studoval nejdříve na církevní internátní škole v Saint-Maurice-l´Exil v departamentu Isère a pak zřejmě řádový učitelský ústav v kraji Clermont-Ferrnad. Své vzdělání završil francouzskou bakalářskou zkouškou (na úrovni maturity). Během studií ve Francii vstoupil do řádu školských bratří a v roce 1936 složil řeholní sliby. Začátek války jej zastihl v Egyptě, kde učil na Collége de la Salle el Daher v Káhiře.
Tam se přihlásil do řad čs. zahraniční armády. Byl odveden na čs. zastupitelském úřadu v Káhiře a 7. listopadu 1940 prezentován u Čs. výcvikového střediska – Východního v Palestině. Po dokončení výcviku se s rotou doprovodných zbraní 11. čs. praporu – Východního zúčastnil bojů v Sýrii. U Tobrúku podle vlastního sdělení nebyl – v té době znovu sloužil u výcvikového střediska (podle dokladů byl k němu přemístěn teprve 15. ledna 1942, od poloviny listopadu téhož roku byl formálně zařazen u pomocné čety Čs. vojenské mise v Jeruzalémě). V roce 1942 působil několik měsíců v redakci československého vysílání káhirského rozhlasu jako překladatel. Tím přišel mimo jiné o možnost absolvovat kurz Školy na výchovu důstojníků v záloze.
Do Velké Británie dorazil s hlavním kontingentem čs. jednotek ze Středního východu v srpnu 1943. Po vzniku Čs. samostatné obrněné brigády prodělal výcvik u Spojovací roty a pak tankový výcvik. Zúčastnil se celého obléhání severofrancouzského přístavu Dunkerque jako radista velitelského tanku 2. tankového praporu. Za hrdinství během útoku na německé pozice 5. listopadu 1944 byl vyznamenán Čs. medailí Za chrabrost. Kromě ní obdržel ještě Čs. medaile Za zásluhy I. a II. stupně a Čs. vojenskou pamětní medaili se štítky VB-SV. Domů se vrátil v hodnosti svobodníka (povýšený 7. března 1944). Krátce nato byl povýšen na desátníka a v prosinci 1945 na četaře. Od konce října 1945 velel spojovací četě u 12. tankové brigády ve Voticích (šlo o bývalý 2. tankový prapor, který se stal 12. tankovou brigádou reorganizací Čs. samostatné obrněné brigády na I. čs. tankový sbor počátkem června 1945), od února do května 1946 velel četě radistů v brigádní poddůstojnické škole v Sedlčanech a pak do září 1946 tankové četě u 4. roty. V té době se již rozhodl opustit duchovní dráhu a zůstat v armádě jako voják z povolání. Odjel do Francie a vystoupil z řádu.
Do první důstojnické hodnosti byl jmenován 1. ledna 1946 a již v červnu téhož roku došlo k jeho povýšení na poručíka. Od září 1946 sloužil u 21. tankové brigády v Žatci (od roku 1951 21. tankový samopalný pluk). Nejdříve jako zástupce velitele roty a posléze velitel velitelské roty (od 1. července 1947). Tuto funkci zastával až do roku 1950. K 1. lednu 1951 se stal automobilním náčelníkem brigády. V té době měl již hodnost kapitána. Na jaře 1951 mu v důsledku zranění ve službě musel být amputován palec pravé ruky. Od konce září 1952 zastával funkci zástupce velitele pro věci technické 5. školního tankového praporu v Žatci. Roku 1954 měl již hodnost majora.
Krátce po únorovém převratu, 29. března 1948, vstoupil do Komunistické strany Československa, po dvou letech mu byla prodloužena čekatelská doba o další rok, ale později se stal řádným členem. Ačkoliv se mu vyhnula první vlna čistek v armádě, byl od počátku 50. let permanentně sledován Vojenskou kontrarozvědkou. V roce 1951 byl dokonce podezříván ze špionáže. Jeho „rozpracování“, vedené VKR 1. vojenského okruhu pod krycím označením DIPLOMAT, bylo ukončeno až v únoru 1956.
Po válce odešel z řádu, v srpnu 1946 se oženil a s manželkou žil v Žatci. V roce 1947 se jim narodil syn Michal. Dne 27. listopadu 1957 byla jeho manželka Marie (nar. 14. října 1925) zatčena orgány VKR. Důvodem byl osm let starý „prohřešek“, kdy v roce 1949 pomohla jejich společnému známému, por. Michalu Čukanovi, který po únoru 1948 uprchl na Západ a do ČSR se vrátil jako kurýr. Čukan byl později zatčen, Frankovičovou však neprozradil. VKR se tuto informaci dozvěděla až po letech agenturní cestou od jejich sousedky Evy Štěpové. Soud poslal Marii Frankovičovou za pomoc k vyzvědačství na tři roky do vězení. K 31. prosinci 1957 byl zároveň z armády jako nespolehlivý propuštěn i její manžel – k tomu by však podle dochovaných materiálů došlo stejně. V roce 1960 rodina bydlela v Sokolově. Další osudy Michala Frankoviče nejsou známé. (V literatuře se objevuje tvrzení, že po válce žil na Madagaskaru. Jedná se však o záměnu s jeho bratrem Štefanem, který se po válce pokusil uchytit v ČSR jako učitel francouzštiny, avšak po nějaké době odjel zpátky do Francie a odtud na Madagaskar. Také on v pozdější době odešel z řádu.)
Jiří Plachý
Prameny a literatura:
- Archiv bezpečnostních složek, fond Operativních a vyšetřovacích svazků, a. č. V-26 062 MV.
- MORAVEC, Milan: Slovenští školští bratři v československé armádě na Středním východě. Vojenská história, 1/1999, s. 71–75.
[1] Štefan Frankovič, nar. 9. května 1920 v obci Spišské Vlachy, sloužil v roce 1940 v čs. zahraniční armádě ve Francii.
