Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Odboj a perzekuce křesťanů v době nacismu a komunismu (1939–1989) » Římskokatolická církev » Martin František Vích (1921–2008)

Narodil se 26. června 1921 v Jiříkově u Dolního Újezdu poblíž Litomyšle v rodině ševce. Měl dva sourozence – bratra a sestru. V deseti letech prodělal tuberkulózu kosti v pánevním kloubu. Díky léčbě v sanatoriu v Luži se podařilo nemoc zastavit, v jejím důsledku však na jednu nohu mírně napadal. Už po obecné škole projevil přání stát se knězem, ale rodina si netroufala dát syna kvůli špatné finanční situaci na studia, a tak se ve Vysokém Mýtě vyučil zahradníkem a dva roky toto povolání vykonával v Chocni. Na základě inzerátu v novinách se roku 1941 přihlásil do institutu pro pozdní kněžská povolání Kongregace bratří Nejsvětější svátosti – petrinů v Písku, kde byly náklady na studium minimální, studium bylo financováno především z prostředků dárců. Studoval pod vedením řádových pedagogů a zkoušky skládal na konci roku na státním gymnáziu. Během studií v době války pracoval v zahradnictví a v květinové síni. Po dokončení středoškolských studií nastoupil koncem války do půlročního postulátu v Petrinu v Českých Budějovicích. V roce 1945 byl přijat do noviciátu tohoto řádu. Teologii a filosofii studoval na bohosloveckém učilišti v Českých Budějovicích. Po válce se zapojil do skautského hnutí, absolvoval také lesnickou školu a vedl 4. oddíl Synové hor z Českých Budějovic.

Na kněze byl spolu s dalšími jedenácti bohoslovci vysvěcen předčasně už ve čtvrtém ročníku studií, 18. 12. 1949, biskupem Josefem Hlouchem, který se prozíravě v době nárůstu proticírkevních represí proti katolické církvi obával, že mu bude svěcení bohoslovců znemožněno. Primiční mši svatou slavil ve svém rodišti 1. ledna 1950. Po vysvěcení pokračoval ještě půl roku ve studiích. Poté nastoupil jako duchovní správce na několik týdnů v Písku za P. Alfonse Čapského, který uprchl před zatčením do emigrace. Dne 28. dubna 1950 prožil v petrinském klášteře v Českých Budějovicích, kam přijel na duchovní obnovu, likvidaci klášterů v Československu jednotkami milicí a StB, tzv. Akci K. Spolubratry odvezli do centralizačního tábora v Bromově, P. Vích byl pro svůj dělnický původ v klášteře ponechán a měl sloužit mši, aby nebyli věřící příliš znepokojeni. V letech 1950–1953 působil jako duchovní správce v klášterním kostele u Panny Marie Růžencové v Českých Budějovicích. Učil na několika budějovických školách náboženství a také pokračoval ve skautingu. Spolu s dalšími spolubratry vedl kolem třiceti chlapců a dvaceti děvčat. Bohoslužby v Růženeckém kostele v Budějovicích byly hojně navštěvovány a zvláště o slavnostech sem přicházelo velké množství věřících, kteří ignorovali bohoslužby kolaborujících „vlasteneckých kněží“ – Buchty a Titmana. Kvůli těmto svým aktivitám a své oblíbenosti měl být P. Vích přesunut o Vánocích 1950 do farnosti Vacov na Šumavu a následujícího roku do Zdíkova. Pro odpor věřících – opakované intervence až na ministerstvu a rezoluce – církevní tajemník od tohoto úmyslu upustil.

Dne 21. srpna 1953 byl P. Vích zatčen a odvezen do vyšetřovací vazby v Českých Budějovicích a následně vyšetřován ve vazbě v Praze-Ruzyni. StB jej zatkla kvůli P. Stanislavu Sasinovi, který odešel do emigrace a vrátil se tajně zpět, aby navštívil nemocnou matku. Otec Vích ho znal z předchozích let, ale o Sasinově návratu a ukrývání se dozvěděl krátce před svým zatčením od svého spolubratra P. Suchdola, který Sasinovi v době jeho ukrývání pomáhal. P. Vích byl 18. prosince 1953 odsouzen u Nejvyššího soudu v Praze v rámci skupiny Sasina a spol. za pomoc k velezradě a neoznámení trestného činu na 10 let, P. Sasina na 22 let, P. Suchdol 13 let. Byl vězněn na Pankráci, v táboře na Tmavém dole ve Rtyni v Podkrkonoší, ve Valdicích a na Mírově. Na Tmavém dole utrpěl při závalu po zřícení stropu vážný úraz kyčle. Ve Rtyni a na Mírově se zapojil do skrytého náboženského života – tajného sloužení mší či opisování náboženských textů.

Po propuštění na amnestii v květnu 1960 nemohl vykonávat povolání kněze, a tak pracoval u Komunálních služeb v zahradnictví v Mladém u Českých Budějovic. Díky intervenci bývalého spoluvězně, generála Pavla, získal od dubna 1967 státní souhlas pro farnosti Dobrš, Vacov a později i Čestice v Pošumaví. Na Šumavě pokračoval v době krátkého uvolnění v letech 1968–1972 se skauty. Zval na Dobrš rodiny s dětmi. Od roku 1968 učil náboženství ve škole v Česticích a s místními dětmi jezdil na výlety. Pro svou aktivitu a horlivost byl opakovaně v 70. a 80. letech vyšetřován StB a nucen jí ke spolupráci. Po roce 1989 se mu s pomocí farníků podařilo opravit jedinečný středověký kostel na Dobrši a čestickou kalvárii, opět otevřel dobršskou faru skupinám skautů a rodin, které sem celoročně přijížděly. Až do pětaosmdesáti působil jako farář v Dobrši. Celý život se aktivně věnoval rodinám, práci s mládeží a skautingu. Rovněž pomáhal duchovně i materiálně lidem, kteří se léčili z drogové závislosti v nedaleké léčebně v  Němčicích. V letech 1993–2007 vytrvale sepisoval a předával své poselství farníkům prostřednictvím svého Listu z Pošumaví.

V roce 2005 mu propůjčil prezident Václav Klaus státní vyznamenání T. G. Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. V posledních dvou letech žil v Němčicích, kde se o něj starali klienti komunity Sananim. Pater Martin Vích zemřel 7. října 2008 v nemocnici ve Strakonicích.