Ladislav Albert Hlad (1908–1979)

Narodil se 3. února 1908 v Plzni. Pocházel z velmi chudých poměrů, otec mu brzy zemřel a jeho dobrodincem během studií se stal plzeňský kněz Josef Limpouch.

V letech 1926–1930 studoval na Katolické teologické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Na kněze byl vysvěcen v Praze 6. července 1930 pražským arcibiskupem Františkem Kordačem. Postupně kaplanoval v Rokycanech, v Sedlci-Prčici a na Sázavě. Od roku 1934 až do svého prvního zatčení v roce 1950 působil jako farář v Obděnicích u Sedlčan. Pro jeho obětavost a pracovitost jej jmenoval v roce 1946 arcibiskup Josef Beran hlavním referentem pro obnovu venkova u nově vzniklého Arcidiecézního pastoračního ústředí. Od 1. srpna 1948 se stal vikářem v sedlčanském vikariátu a arcibiskupským notářem.

V roce 1949 mu arcibiskup Beran udělil tzv. mexické fakulty, příslušející generálnímu vikáři, a v listopadu 1949 mu provinciál jezuitského řádu František Šilhan upřesnil, že jeho oprávnění generálního vikáře platí pro tzv. východní část pražské arcidiecéze.
Začátkem března 1950 přivedl provinciál Šilhan P. Hlada do budovy pražské nunciatury za papežským nunciem Mons. Ottaviem De Livou, který mu odevzdal jmenovací dekret, v němž jej 9. února 1950 papež Pius XII. jmenoval nesídelním pražským biskupem, titulárním biskupem cedijským, tajným biskupem s pravomocí zastupovat biskupy v českých krajích v případě, že by jim stát zabraňoval vykonávat dosavadní funkce. V dekretu bylo doslova uvedeno, že nesmí nosit žádné biskupské insignie a že jej mají vysvětit dva biskupové. Ke jmenování došlo na návrh pražského arcibiskupa Josefa Berana.

Biskupské svěcení proběhlo tajně 26. března 1950 v Litoměřicích, světitelem se stal biskup Štěpán Trochta a spolusvětitelem biskup Kajetán Matoušek, jako ceremoniáři P. Miloslav Vlček z pražské konzistoře a dva sekretáři biskupa Trochty. Krytí tajného svěcení posloužil společný oběd na počest pětačtyřicátých narozenin Mons. Štěpána Trochty. Jmenování P. Hlada biskupem zůstalo utajeno a nebylo oficiálně zveřejněno. Po vysvěcení se vrátil se do Obděnic, kde dál působil jako farář a vikář.

Každým dnem očekával své zatčení, a proto odjel do Českých Budějovic, kde požádal kanovníka Antonína Jarolímka (sourozence strahovského opata Bohuslava Jarolímka – pozn. autora), aby oznámil sídelnímu biskupu Josefu Hlouchovi jeho tajné vysvěcení pro případ, že by se s ním něco stalo, nebo kdyby Mons. Hlouchu uvěznili.

V červenci 1950 P. Hlada poprvé uvěznili v souvislosti s čihošťským zázrakem a odvezli ho do internačního tábora Želiv. Dne 30. září 1950 byl odsouzen na tři roky vězení a k pokutě 20 000 Kčs. Prošel postupně věznicemi na Pankráci a Mírově. Ve vězení se stal posilou a vzorem pro ostatní kněze svým optimismem a laskavou povahou. Dne 22. prosince 1951 byl podmíněně propuštěn na svobodu. Informaci o jeho tajném vysvěcení na biskupa StB v této době ještě neměla.

Od 1. ledna 1952 začal pracovat jako administrátor u sv. Václava v Kladně-Rozdělově. Na zdejší faře bydlela v té době sestra kněze Emanuela Tománka, který odešel do ciziny. StB ji získala pro spolupráci, aby za peníze sledovala a udávala činnost P. Hlada (což později sama přiznala – pozn. autora). Od 30. listopadu 1952 mu byla excurrendo (dojíždějící duchovní správce – pozn. autora) přidělena farnost Libušín.

Na podzim roku 1952 navštívil P. Hlad v Praze pomocného biskupa Kajetána Matouška, aby mu sdělil, že jeho uvěznění souviselo s tzv. číhošťským zázrakem, ale jeho tajné biskupské svěcení orgány StB neodhalily, takže může v činnosti tajného biskupa pokračovat. V téže době se P. Hlad sešel s P. Františkem Rabasem, tajným ordinářem litoměřické diecéze. Schůzku jim zprostředkoval bývalý bohoslovec Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Praze se sídlem v Litoměřicích (dále jen CMBF) František Vítek. Na schůzce P. Rabas požádal biskupa Hlada o vysvěcení sedmi bývalých bohoslovců, kteří odmítli pokračovat ve studiu na státem zřízené CMBF. P. Hlad tajné vysvěcení provedl. Svědkem svěcení se stal P. František Rabas (zatčen StB v roce 1953 – pozn. autora).

P. Hlad do konce roku 1954 s církevním souhlasem nového tajného ordináře litoměřické diecéze P. Jaroslava Dostálka tajně vysvětil Josefa Guraje, Josefa Knödla, Josefa Vyternu, Josefa Šimůnka a Vladimíra Kusého. Noví kněží o svém vysvěcení neobdrželi žádný doklad. Svěcení se konalo pouze za účasti svědků, kteří by v případě potřeby mohli prokázat, že uvedené osoby jsou skutečně kněží. Datum svěcení i jména těch, které vysvětil, si P. Hlad zapisoval na primiční obrázek ve svém breviáři.

Dne 10. srpna 1955 jel P. Hlad na motocyklu s Vladimírem Kabátem, jenž pocházel z Obděnicka, na Kladně pracoval jako dělník a tajně se připravoval u P. Hlada na kněžství. Během jízdy došlo v Praze k autonehodě, při níž bohoslovec Vladimír Kabát zahynul a P. Hladovi museli v nemocnici amputovat nohu. Řeholní sestře Kašparové (která pocházela z Obděnic – pozn. autora) později Mons. Hlad vyprávěl, že je nákladní auto dlouho sledovalo, než je nakonec srazilo. Z toho usuzoval, že jejich nehoda byla úmyslně zaviněna. Léčen byl nejprve v nemocnici pod Petřínem a následně v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Po návratu do Rozdělova působil dál jako kněz, ale zároveň tajně vykonával svěřenou funkci biskupa.

Od 1. července 1958 byl přeložen do Tachlovic. StB už o něm věděla, že je tajným biskupem a v Kladně uděluje kněžská svěcení. Stačil ještě udělit jáhenské svěcení slovenskému verbistovi Vojtěchu Kováčikovi, ale již 10. srpna 1959 ho na tachlovické faře zatkla StB a odvezla jej do vazební věznice v Praze-Ruzyni, kde byl přes špatný zdravotní stav podrobován dlouhým výslechům.

Dne 26. ledna 1960 byl za podvracení republiky odsouzen na devět let. Z vazební věznice ho převezli na Mírov a odtud pokračoval 15. září 1962 do Valdic, kde zanedlouho dostal deset dní v korekci za apoštolát mezi vězni. Koncem roku 1962 byli biskupové Hlad, Stanislav Zela a Ján Vojtaššák izolováni na samotkách. Výkon trestu P. Hlada skončil amnestií prezidenta republiky 4. října 1963.

Po propuštění z vězení žil krátký čas u své sestry Elišky Hladové, která byla farní hospodyní u P. Humla v Loděnicích. Odtud byl poslán jako duchovní k sestrám do Oseka u Duchcova, kde začala jeho rozsáhlá korespondence. Za své biskupské heslo si zvolil slova svatého Františka z Assisi Pokoj a dobro a tím nadepisoval všechny své dopisy. V Oseku se stal pro režim nebezpečný, a proto ho v roce 1966 přemístili do charitního domova pro přestárlé kněze v Senohrabech u Prahy. Tam se stal hned po svém příchodu duchovním otcem a oporou všech kněží, kteří v té době v domově žili. Zde ho také zastihlo Pražské jaro, zúčastnil se zakládajícího sjezdu Díla koncilní obnovy a kající poutě Želiváků v bývalém internačním táboře Želiv. V Senohrabech dlouho nezůstal, znovu ho přeložili, tentokrát na Moravec u Žďáru nad Sázavou.

Mons. Hlad zemřel po třetím infarktu zaopatřen svátostmi v neděli 16. prosince 1979. Pochován je v rodinné hrobce na plzeňském hřbitově svatého Václava. V roce 1990 byl plně rehabilitován.

Miloslava Kahounová

Prameny:

  • Archiv bezpečnostních složek, V-4888 MV, osobní vyšetřovací spis proti Lad. Hladovi.
  • Archiv autorky, záznam rozhovoru SM Kašparové, podzim 2006.