Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Odboj a perzekuce křesťanů v době nacismu a komunismu (1939–1989) » Církev československá (husitská) » Karel Vodička (1890–1970)

Narodil se 2. srpna 1890 v malé pošumavské vísce Vacovy na Klatovsku. Pocházel z početné malorolnické rodiny. Rodiče vychovávali celkem sedm dětí. Obecnou školu navštěvoval v Týnci, rok měšťanské školy a gymnázium v letech 1902–1910 studoval v Klatovech. Po roční prezenční vojenské službě, kde dosáhl hodnosti kadet aspirant, se rozhodl pro studium bohosloví na Teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po úspěšném absolvování studia byl v červnu 1915 vysvěcen na jáhna. Dne 18. září 1915 ho pražský arcibiskup a kardinál Lev Skrbenský vysvětil v Praze na kněze. Od října 1915 působil v duchovní správě jako kaplan ve Vliněvsi u Mělníka, v roce 1917 rovněž pět měsíců administroval faru v Hošíně. Později se stal zámeckým kaplanem u knížete Lobkovice v Dolních Beřkovicích.

Na přelomu let 1917/1918 se začaly především v Čechách rozvíjet snahy o obnovení Jednoty katolického duchovenstva. Dne 7. listopadu 1918 došlo v Praze k uspořádání ustavující valné hromady Jednoty českého katolického duchovenstva. Do reformního a posléze secesionistického hnutí se v roudnickém vikariátu záhy zapojil také Karel Vodička. Byl osobně přítomen na významné schůzi Jednoty, která se konala 23. ledna 1919 za účasti 475 kněží ve Smetanově síni Obecního domu v Praze, kde zazněl požadavek pozdějšího prvního patriarchy Církve československé (husitské) (dále jen CČS(H)) dr. Karla Farského, aby shromáždění duchovní přísahali, že neustoupí z požadavků reformního programu. Jméno Karla Vodičky se rovněž objevilo mezi členy Klubu reformních kněží Jednoty československého duchovenstva, stejně tak jako mezi účastníky památného valného sjezdu Klubu konaného 8. ledna 1920 v Národním domě v Praze na Smíchově, na němž bylo hlasováním rozhodnuto o založení CČS(H). Sám Karel Vodička hlasoval pro založení samostatné církve.

Po vyhlášení CČS(H) 11. ledna 1920 v chrámu sv. Mikuláše v Praze na Starém Městě oznámil Karel Vodička ještě týž den vznik církve v zámecké kapli v Dolních Beřkovicích, rezignoval na místo zámeckého kaplana a odešel na Slovensko. V Brezně nad Hronom nastoupil 15. ledna 1920 jako literární učitel. Během čtyřměsíčního působení vykonal řadu přednášek o jednotě Čechů a Slováků. V květnu 1920 na výzvu dr. Karla Farského převzal duchovní správu náboženské obce CČS(H) v Rychvaldu na Těšínsku. Současně zde začal i s výukou dětí. Po absolvování zkoušek pro výuku náboženství na obecných a měšťanských školách v listopadu 1920 oficiálně působil rovněž jako katecheta československého náboženství. V Rychvaldu setrval až do 11. října 1938, kdy byl z místa jako „český šovinista a husitský kněz, který štve proti Polsku“ vypovězen. Přízviska, která si Vodička vysloužil i v polském tisku, vyplývala z jeho četných vystoupení, při nichž vyzýval věřící, aby setrvali ve své československé víře a nehlásili se k polské národnosti. Bezprostředně po vypovězení žil přechodně i s rodinou v Michálkovicích, odkud do Rychvaldu posílal národnostně zaměřené letáky, které sám tiskl. Nadále rovněž udržoval písemný i osobní kontakt s českými rodinami na okupovaném území. Tento styk trval i poté, co se 28. února 1939 přestěhoval do Prahy, kde byl ustanoven pomocným duchovním a katechetou u sv. Mikuláše na Starém Městě (krátce působil i v Kladně). Několikrát ročně se vydával sloužit bohoslužby do Michálkovic a povzbuzoval tak místní věřící. Zapojil se zde rovněž do ilegální organizace Slezský odboj.

Příchodem do Prahy nastal v životě Karla Vodičky další zlom. Ani zde nebyl ochoten smířit se s okupací a vyhlášením protektorátu Čechy a Morava. Ve svých kázáních udržoval u věřících víru v návrat svobody. Pořádáním kulturních večerů, biblických hodin a prací s mládeží povzbuzoval národní myšlenku a víru ve spravedlnost Boží. Po bohoslužbách mládeže se zpívala národní hymna. Mládež rovněž zavedl k hrobu prezidenta T. G. Masaryka do Lán. V roce 1943 byl v Árijském boji označen za židofila, když se zastal pokřtěného Žida, který se zúčastnil bohoslužeb. Po ustanovení zástupcem správce pražské diecéze konal četné bohoslužby i mimo svou náboženskou obec a rovněž při nich se otevřeně a svobodně vyjadřoval a povzbuzoval věřící. Osudným se mu stalo kázání, které proslovil na Velikonoční pondělí 10. dubna 1944. Přirovnal v něm český národ k ukřižovanému, ale vítězícímu Kristu. Od té doby, jak později po zatčení zjistil, byl sledován Gestapem. Zatčen byl 9. února 1945. Ve zdůvodnění stálo: pro nepřátelská kázání.

V Petschkově paláci byl Vodička několik hodin vyšetřován vrchním kriminálním tajemníkem oddělení pro židovské, církevní a zednářské záležitosti Kurtem F. Oberhauserem. V pankrácké vyšetřovací vazbě zůstal, veden pod číslem 33 875, do 10. dubna 1945. Téhož dne byl vlakem transportován do věznice v terezínské Malé pevnosti a umístěn do cely č. 39 na IV. dvoře. Ke svému překvapení zjistil, že hned vedle něho leží českobudějovický kapitulní vikář Jan Cais. Prošel pracovním komandem v cihelnách v Ústí nad Labem, později pomáhal při zednických pracích v Litoměřicích. Propuštění se Karel Vodička dočkal 10. května 1945. První jeho cesta v Praze vedla do chrámu sv. Mikuláše, který, ač mírně poškozen, stál jinak neporušený, a za rodinou. Později vzpomínal, jak po návratu do Prahy odolal výzvě po pomstě na Němcích odklízejících barikády v Dlouhé třídě. Bezprostředně po návratu z Terezína se u Karla Vodičky projevila nákaza skvrnitým tyfem a 16. května musel být ve vážném stavu převezen do nemocnice na Bulovce. Přestože se léčil až do roku 1946, zůstaly Karlu Vodičkovi trvalé zdravotní následky.

Stejně jako druhému uvězněnému čelnímu představiteli CČS(H), Janu Lomozovi, nebyl ani Karlu Vodičkovi umožněn návrat na duchovenské místo, které zastával před vyhoštěním z Těšínska a následným uvězněním. Na jeho žádost o návrat do Rychvaldu mu přišla od biskupa Ferdinanda Stibora překvapivá odpověď, že s ním v diecézi už více nepočítá, ať raději zůstane v Praze, do Rychvaldu že už ustanovil faráře Gabriela Chrobáčka. Zklamaný Karel Vodička přijal místo katechety v Praze–Košířích, od září 1945 do srpna 1947 vyučoval v Praze–Holešovicích. V září 1947 byl jmenován profesorem náboženství na reálném gymnáziu v Praze–Smíchově, zároveň zastával funkce v pražské diecézní radě a Spolku učitelů náboženství CČS(H), jehož se stal v roce 1946 předsedou. Po zrušení profesorských míst přešel v roce 1950 do duchovní správy nejprve jako pomocný duchovní na Praze II, od roku 1951 až do svého odchodu do starobního důchodu v roce 1960 působil jako farář na Praze III. V letech 1957–1960 zastával navíc funkci předsedy pražského okrsku. Z tohoto světa byl Karel Vodička odvolán 12. června 1970, tj. v den úmrtí patriarchů CČS(H) dr. Karla Farského a dr. Františka Kováře. Smuteční rozloučení proběhlo 18. června 1970 v Husově sboru v Praze–Dejvicích. Završil se tak život kněze, který k době svého věznění po válce poznamenal: Nabyl jsem naprostého přesvědčení, že ve světě vládne spravedlnost Boží, nabyl jsem nezlomné jistoty, že Ježíšův mravní zákon a jeho učení jest životné a jediné ono vede ke spáse lidstva zde na zemi i na věčnosti. Jenom tato víra dává mi zapomenout poznání, které jsem učinil na Pankráci a zvláště v Terezíně, že člověk je člověku vlkem, že člověk je nezměnitelným dravcem, sobcem.