Karel Kreibich
* 14. 12. 1883 Cvikov
† 2. 8. 1966 Praha
Pocházel z německé dělnické rodiny, která se angažovala v sociálně demokratickém hnutí. Již od dětství byl tedy v úzkém kontaktu s politickým děním. V roce 1883 nastoupil na německou vyšší obchodní školu v Ústí nad Labem, po jejímž dokončení roku 1902 začal pracovat jako úředník spořitelny v Jablonci nad Nisou. Téhož roku se stal členem Německé sociálně demokratické strany Rakouska. Roku 1904 opustil místo ve spořitelně a stal se funkcionářem sociální demokracie. Působil v jablonecké Okresní nemocenské pokladně a později v Teplicích, kde začala jeho dráha žurnalisty. V roce 1906 se přestěhoval do Liberce a postupně se stal jednou z významných postav místní sociální demokracie. Byl redaktorem stranického listu Freigeist, vedoucím funkcionářem krajského vedení sociálně demokratické mládeže a členem krajského vedení sociální demokracie. Roku 1911 se stal redaktorem listu Vorwärts, v němž od roku 1913 působil jako šéfredaktor.
V roce 1915 byl povolán do rakouské armády, v jejíž řadách působil až do konce války. Po návratu do Liberce se stal vedoucím funkcionářem levého křídla sociální demokracie, které se postupně zformovalo v tzv. libereckou levici, zárodečnou formaci budoucí německé části KSČ.
V letech 1920 – 1921 se aktivně účastnil formování nadnárodní komunistické strany v Československu. Zastával radikální stanovisko urychleného vstupu do Kominterny, čímž tvořil protiváhu umírněného směru představovaného Šmeralem a jím vedenou většinou v marxistické levici v české sociální demokracii. Po sloučení všech komunistických formací v jednotnou KSČ na podzim roku 1921 však přešel na Šmeralovu platformu a stal se jedním z tvůrců politické strategie Šmeralova vedení. Kreibich se zabýval zejména formulováním komunistické programatiky vhodné pro československé podmínky a taktéž se věnoval ožehavému tématu národnostní otázky. Od roku 1921 byl členem užšího výkonného výboru KSČ, o dva roky později zastával funkci jeho místopředsedy. Také byl poslancem Národního shromáždění a členem Exekutivy Kominterny (EKI).
Jak na půdě strany, tak v Kominterně aktivně vystupoval proti stále silnějším levým tendencím, především proti jejich schématickým pohledům na národnostní situaci ve střední Evropě. S postupným obratem Kominterny a komunistických stran doleva a s tím spojeným procesem bolševizace začala slábnout Kreibichova pozice ve vedení KSČ. Na II. sjezdu strany v listopadu 1924 nebyl zvolen do žádného z vedoucích stranických orgánů. Přestože byl až do roku 1929 členem ÚV KSČ, jeho mocenské postavení v KSČ bylo v druhé polovině dvacátých let již zcela marginální. Potkal jej podobný osud jako jeho souputníka Bohumíra Šmerala. Od léta 1927 působil v Moskvě v Kominterně, kde redigoval časopis Komunistická internacionála a spolupracoval na německé edici Leninových spisů.
Do Československa se vrátil až v dubnu 1933 a působil v redakci časopisu Vorwärts. Po jeho zastavení v roce 1934 byl až do roku 1938 redaktorem Rote Fahne. V letech 1935–1938 byl také senátorem Národního shromáždění.
Po Mnichovu odešel do exilu do Velké Británie, kde byl od 1. 11. 1941 členem Státní rady československé. V letech 1943 – 1945 byl členem exilového vedení KSČ v Anglii.
V roce 1945 se vrátil do Československa a věnoval se především publicistice. Po únorovém převratu přednášel dějiny dělnického hnutí na Vysoké škole politických a hospodářských věd, v letech 1950 – 1952 působil jako velvyslanec v SSSR. Poté byl odsunut z politického života. Pracoval jako publicista, především v časopise Aufbau und Frieden.
Kreibich byl jedním z mála významných komunistů, kteří se stavěli kriticky k nezákonnostem padesátých let, vystupoval např. proti antisemitismu politického procesu se Slánským a spol. Od roku 1956 požadoval prošetření politických procesů. Dostal se kvůli tomu do konfliktu s Novotného vedením. Kreibichova manželka Charlotta byla vyloučena z KSČ.
Karel Kreibich se zabýval také historiografií – na přelomu padesátých a šedesátých se kriticky vyjadřoval vůči oficiálnímu způsobu výkladu dějin dělnického hnutí a KSČ. Zemřel 2. 8. 1966 v Praze
