Josef Pojar (1914–1992)

Narodil se 28. července 1914 jako páté dítě v české rodině ve Vídni. Po 1. světové válce zůstal, stejně jako jeho rodiče, rakouským občanem. Vychodil českou obecnou a měšťanskou školu spolku Komenský ve Vídni. Po jejím ukončení vstoupil do Kongregace bratří těšitelů z Getseman a studoval na jejich řádovém lyceu ve Vídni, kde získal středoškolské vzdělání. Po maturitě v roce 1934 byl odeslán ke studiu teologie do diecézního semináře v Brně. Na kněze byl vysvěcen v roce 1938.

Do svého rodiště se vrátil až po okupaci českých zemí v roce 1939 a začal působit jako duchovní správce české menšiny. Zároveň učil náboženství na českých menšinových školách. V létě roku 1940 jej okupační úřady povolaly do Wehrmachtu, avšak po šesti týdnech byl jako Čech propuštěn a pracovním úřadem nasazen do továrny jako dělník. V roce 1942 byl převeden k Technische Nothilfe, avšak po čtyřech měsících ho propustili a byl mu umožněn návrat do duchovní správy.

Ve stejné době se zapojil do protinacistického odboje a začal kolem sebe shromažďovat stejně smýšlející vídeňské Čechy. Od roku 1943 stál v čele ilegální skupiny Revoluční výbor. Podařilo se mu navázat kontakt s jugoslávským odbojem, díky němuž se v dubnu 1944 dostal do jižní Itálie, kde vstoupil do řad čs. zahraniční armády a byl zpravodajsky vycvičen. Následně v červenci 1944 nastoupil cestu zpět, jako jediný účastník unikátní výsadkové operace GUMMIT. Po návratu do Vídně aktivoval své spolupracovníky a následující čtyři měsíce dodávali Spojencům neocenitelné zpravodajské informace. Několik dní před Vánoci 1944 byli Pojar a s ním 31 dalších členů skupiny pozatýkáni vídeňským gestapem. Většina z nich se nakonec dočkala osvobození (v Mauthausenu zahynuli tři odbojáři).

Po osvobození řídil až do března 1946 činnost Čs. ústředního výboru ve Vídni, který mj. řídil reemigraci rakouských Čechů a Slováků do ČSR. Současně byl stále důstojníkem čs. armády, přiděleným Repatriační misi ve Vídni (podporučíkem jmenován k 20. srpnu 1944, na poručíka povýšený 1. ledna 1945, na nadporučíka 1. července 1946 a na kapitána duchovní služby v záloze 1. prosince 1946). Za svoji válečnou činnost byl vyznamenán Čs. válečným křížem 1939 (30. 8. 1945), Čs. medailí Za zásluhy I. stupně (27. 9. 1946), Čs. medailí Za chrabrost, Čs. vojenskou pamětní medailí se štítkem SV a britskými medailemi 1939–1945 Star a Italy Star.

V té době se rozhodl vrátit do ČSR a stát se vojákem z povolání. K 1. únoru 1947 byl aktivován a jako vojenský duchovní přidělený k velitelství 6. divize v Brně. V té době jej již velmi intenzivně sledovaly komunisty ovládané složky čs. tajných služeb pro podezření ze spolupráce se Západem. Krátce po únorovém převratu, 4. dubna 1948, byl na brněnském hlavním nádraží zatčen při vyprovokovaném pokusu o odchod do zahraničí. V souvislosti s tím proběhlo v Brně, Táboře a Praze rozsáhlé zatýkání jeho přátel.
Dne 21. prosince 1948, přesně čtyři roky poté, co byl zatčen gestapem, jej ve vykonstruovaném procesu senát Státního soudu odsoudil pro zběhnutí, vojenskou zradu, spolčení k úkladům o republiku a další trestné činy k doživotnímu vězení a řadě vedlejších trestů. Nejvyšší soud v Brně tento verdikt dne 17. března 1949 potvrdil. Trest vykonával na plzeňských Borech (leden 1949 – prosinec 1951), v Leopoldově (prosinec 1951 – srpen 1953, květen–červenec 1956) a v uranovém lágru Bytíz u Příbrami (srpen 1953 – květen 1956). V květnu 1953 mu amnestie změnila doživotí na 25 let odnětí svobody.

Roku 1955 byl jeho případ znovu otevřen a na základě zjištění použití nezákonných metod byl 20. července 1956 propuštěn na svobodu. O dva roky později, 14. října 1958, jej Vyšším vojenský soud v Příbrami znovu odsoudil, tentokrát k trestu odnětí svobody na devět let, které si již v podstatě „odseděl“ v letech 1948–1956. Po propuštění pracoval jako závozník a údržbář. Žil v Praze a byl neustále pod dohledem StB. Roku 1967 se mu podařilo emigrovat do Rakouska, kde v následujících letech působil jako katecheta na několika vídeňských školách. Do duchovní správy se již nevrátil. Po roce 1989 byl postupně zcela občansky rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka čs. armády ve výslužbě. Zemřel ve Vídni dne 3. srpna 1992.

 

Jiří Plachý

Prameny:

  • PLACHÝ, Jiří: Případ P. Josefa Pojara. In: Securitas Imperii, 14, ÚDV, Praha 2006, s. 90–138.
  • PLACHÝ, Jiří: K některým aspektům soudní persekuce důstojníků duchovní služby ČSA po roce 1948 (případ kpt. Josefa Pojara). Bakalářská práce, PrF ZČU, Plzeň 2008, 99 s.