Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

• Archiv bezpečnostních složek
• Archivní pomůcky
• Projekt 1989

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948−1989 » Portréty usmrcených » Pelc, Josef (* 25. 10. 1951, † 14. 9. 1968)

S nápadem opustit s partou kamarádů ilegálně Československo, které právě čerstvě okupovaly armády Varšavské smlouvy, přišel údajně Josef Pelc, tehdy sedmnáctiletý.[1]

Josef Pelc se narodil 25. 10. 1951 v Karlových Varech a žil s otcem Karlem, matkou Jarmilou a sestrou Jarmilou ve čtvrti Stará Role.[2] Do základní školy chodil ve Staré Roli, následně se učil chemikem v Litvínově. V době bouřlivějšího dospívání učení opustil a začal pracovat jako dělník v porcelánce ve Staré Roli.[3] V zaměstnání se skamarádil se svými vrstevníky Petrem Kovačem[4] (nar. 1952), Juliem Gogou (nar. 1952) a Štefanem Fuskem (nar. 1947); s Josefem Pelcem tvořili na pohled nesourodou partu. Jeho kamarádi totiž pocházeli z nižších společenských vrstev a ze skromných poměrů, dva z nich nedokončili základní školu a jeden již byl v té době třikrát odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za majetkové delikty.[5]

Konečné rozhodnutí o emigraci padlo nad mapou Josefa Pelce v hostinci ve Staré Roli na začátku září 1968. Podle archivních pramenů motivovala mladíky naděje na ekonomicky lepší život.[6]

Datum odjezdu stanovili na pondělí 9. září 1968.[7] Odjeli vlakem z Karlových Varů do Prahy, odtud pak do Českých Budějovic a na Lipno,[8] kam dorazili následující den. Zde se ubytovali v hotelu, ve kterém zůstali až do pátku 13. září. Dopoledne opustili hotel a vydali se po hrázi na druhou stranu Lipenské přehrady. Měli v úmyslu pokračovat jižním směrem, kde doufali, že narazí na rakouské hranice. Postupovali terénem mimo cesty, avšak po tříhodinovém bloudění přišli opět k hrázi. Rozhodli se tedy jít lesem souběžně se silnicí vedoucí do Vyššího Brodu a na vhodném místě se opět pokusit dosáhnout hranic. Kolem 19. hodiny narazili na tabulky označující hraniční pásmo, usoudili, že hranice již nebude daleko, a rozhodli se v lese na bažinatém místě přenocovat.[9]

Druhý den ráno, 14. 9. 1968 zhruba v 5.30 hod., se vydali směrem, kde tušili jižní světovou stranu a rakouské hranice. Postupovali lesem asi hodinu, až přišli k signální stěně.[10] V úkrytu pozorovali asi ze šedesátimetrové vzdálenosti hlídku, která šla podél stěny. Nechali vojáky přejít a dohodli se, že každý překoná stěnu u jednoho sloupu. Na znamení vyběhli z lesa, u sloupů přelezli plot z ostnatého drátu a během pokračovali do kopce vytyčeným směrem.[11] V tento moment již však Pohraniční stráž (PS) jejich pokus odhalila a Kováč své kamarády upozornil, že za nimi vyrazili vojáci.[12]

Přelézáním signální stěny způsobili mladíci samozřejmě zkrat, který signalizoval narušení 4. rotě Mnichovice, zařazené do sestavy českobudějovické pohraniční brigády. Dozorčí roty v 6.25 hod. pověřil pozorovací hlídku ze stanoviště Sklípek vzdáleného asi 100 metrů od místa signálu, aby prověřila příčinu zkratu na signální stěně. Vojíni František Slanina (nar. 1947) a Petr Buchálek (nar. 1948) střežící úsek na zmíněném stanovišti při prověrce signální stěny uviděli dvě osoby za zátarasem, jak prchají směrem ke státní hranici. I oni tedy překonali signální stěnu a snažili se uprchlíkům nadběhnout, aby jim znemožnili překročit hranice vzdálené přibližně 400 metrů. Podle tvrzení pohraniční hlídky vyzvali hlasitě uprchlíky k zastavení, a když ti na zvolání nereagovali, vystřelili varovnou dávku pěti ran. Ani varovné výstřely běžící osoby nezastavily a podařilo se jim přiblížit k okraji lesa. Velitel hlídky vojín Slanina zopakoval výzvu i varovný výstřel, avšak osoby již vběhly do lesa. Hlídka pokračovala v pronásledování, přibližně 300 metrů od zátarasu spatřil vojín Slanina postavu, po které vystřelil, nyní již bez varování. Postava zmizela v porostu, hlídka pokračovala v postupu, tak aby odřízla neznámým osobám cestu ke hranicím, zastavila se na okraji lesa a zde vyhlížela narušitele.[13]

Zanedlouho k hlídce vojína Slaniny přiběhl vojín Janeček a vojín Šebek se psem ze stanoviště Kamenná, vzdáleného přibližně jeden kilometr. Tuto hlídku rovněž vyslal dozorčí roty poté, co slyšel z úseku střelbu. Velitele hlídky Slaninu překvapili Janeček se Šebkem sdělením, že cestou nalezli mrtvého „narušitele“, který byl zasažen do hlavy.[14] Všichni pohraničníci se vrátili k mrtvému, vojín Slanina u něho zůstal a Buchálka poslal, aby telefonicky informoval rotu. Ostatní pátrali po další osobě, kterou první hlídka při pronásledování viděla. Slanina zanedlouho uslyšel z lesa zapraskání větví, jímž se prozradil Petr Kovač; pohraničník jej vyzval k opuštění úkrytu, posléze, když se od něho dozvěděl, že v lese jsou ještě schováni další, vyzval i zbylé dva mladíky, kteří poslechli a přišli k pohraničníkovi a k mrtvému kamarádovi. Místo zatčení skupinky bylo PS označeno jako prostor Papst, proti hraničnímu mezníku 54-55, v přibližné vzdálenosti 400 m od hranic.[15] Zadržené odvezla poplachová hlídka,[16] PS je následně předala vyšetřovateli Krajské správy StB v Českých Budějovicích. Po výsleších byli zadržení dne 15. 9. 1968 propuštěni.[17]

Použití zbraně vojínem Slaninou šetřila komise pohraniční brigády za účasti vojenského prokurátora a příslušníka Sboru národní bezpečnosti; střelbu shledala v souladu s platnými předpisy.[18] Za úspěšné zadržení narušitelů SH[19] byl vojín Slanina odměněn velitelem brigády částkou v hodnotě 300 korun a vojín Buchálek částkou 250 korun.

Pokus mladíků o útěk do Rakouska skončil pro sedmnáctiletého Josefa Pelce tragédií: jeho případ vyvrací fámy, podle nichž byly v roce 1968 po okupaci západní hranice otevřené.

Fuska, Goga a Kovač byli údajně odsouzeni za pokus o opuštění republiky k podmínečným trestům odnětí svobody. Tělesné ostatky Josefa Pelce byly v nemocnici Českých Budějovicích podrobeny soudní pitvě a poté převezeny do Karlových Varů.[20] Pohřben byl v Karlových Varech na hřbitově v Drahovicích na vsypové loučce, kde byl pak pohřben i jeho otec.[21]

Případem se zabýval od roku 2000 Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu na základě podnětu z vlastního archivního výzkumu. Během prošetřování výslechy svědků v zásadě potvrdily verzi případu tak, jak se zachovala v archivních pramenech.

Na pokus o překročení hranic vzpomínal v roce 2001 Julius Goga: „Z Vyššího Brodu jsme šli stezkou lesem ke státní hranici… Kolem deváté hodiny večer jsme dorazili k tabulce, kde bylo napsáno něco jako ‚hraniční pásmo‘, přesně si to již nepamatuji. Za touto tabulkou jsme někde v lese přespali. Ráno, bylo asi 6 hodin[,] jsme vyrazili směrem k hranici, věděli jsme, že hranice nemůže být daleko. Asi po 5 minutách jsme přišli k drátěným zátarasům. Šli jsme neustále lesem. Před zátarasem jsme zastavili a pozorovali dva pohraničníky, kteří byli před drátěným zátarasem. Vojáci se rozešli, každý na opačnou stranu. Vojáci nás nezpozorovali. Každý z nás jsme se dohodli, přes který kůl v drátěném zátarasu přeskočíme. Za chvíli poté, co vojáci odešli, jsme přelezli drátěný zátaras. Drátěný zátaras tvořily dvě stěny z ostnatého drátu, mezi kterými byl rozoraný pás. Mým přátelům se podařilo vylézt na první stěnu a z ní přeskočit druhou stěnu až za drátěný zátaras. Já jsem spadl z první stěny do oraniště mezi drátěné stěny. Musel jsem se vyšplhat přes dráty druhé stěny, než se mi to podařilo. Kamarádi na mne počkali, až přelezu, a potom jsme utíkali spolu všichni dál. Utíkali jsme směrem do svahu, který tvořily nízké smrky, byly vysoké asi 1 m. Najednou jsme slyšeli nějaké křičení a poté začala střelba. Co bylo voláno, nevím, nebylo rozumět a já jsem tomu také nevěnoval pozornost. Když začala střelba, mohli jsme být asi 100 m od drátěného zátarasu. Utíkali jsme všichni dál směrem do svahu. Fuska a Kovač utíkali přede mnou asi tak 30 nebo 40 m. Když začala střelba a já s Pelcem, který utíkal vedle mne, [j] sme byli asi tak 150–200 m od drátěného zátarasu, Pelc najednou upadl. Já mu podal ruku, pomohl jsem mu zvednout se a drže ho za ruku jsme běželi spolu dál. Když jsme uběhli spolu asi ani ne 50 m, byli jsme již na kopci, Pelc upadl podruhé a zůstal ležet. Mezitím na nás pořád bylo stříleno. Já jsem se sklonil k Pelcovi, pamatuji si, že ležel v poloze naznak a že z hlavy mu tekla krev. Hned když jsem doběhl na kopec, z kopce bylo již vidět ve vzdálenosti asi tak 400 m státní hranici s Rakouskem. Hranice byla označena tyčemi. Bylo to vidět, protože svah se mírně svažoval dolů a byla to louka, na které místy byl nějaký porost. Když jsem zůstal u Pelce, za chvilku přiběhli pohraničníci, byli asi dva a pak za nimi přišli další, celkem jich bylo asi deset a byli tam taky tři psi. FUSKA a KOVÁČ byli pryč, neviděl jsem je. Myslel jsem si, že už jsou za hranicí. Vojáci mi říkali, abych zavolal ty další, načež jsem volal, aby se vrátili, ale nevěděl jsem, jestli mne uslyší. Na moje volání FUSKA a KOVÁČ vylezli z úkrytu ven, bylo to ve vzdálenosti ode mne asi 5 m. Mezitím přišel důstojník Pohraniční stráže, jeho hodnost si již nepamatuji, a dal nám na ruce železa. Nastoupili jsme do gazu a odvezli nás do kasáren. Odvezeni jsme byli my tři, co bylo dále s Pelcem, nevím. Asi půl dne jsme byli v kasárnách, kde nás každého odděleně strážili vojáci PS. Voják, který mne strážil[,] mi říkal, že jestli se pohnu, tak mne zastřelí. Odtud nás odvezli příslušníci PS do Českých Budějovic do vazební věznice. Tam jsem byl jednou vyslýchán příslušníky policie a přišel také jeden muž v civilu, který mlátil obuškem do stolu a pouštěl proti mně světlo. Chtěl vědět[,] proč jsem chtěl opustit republiku a jestli nejsem špion. Ve vazbě jsem byl tři dny, načež pro mne přijel můj otec a odvezl mne. Otec musel něco podepsat. Asi v listopadu 1968 jsem byl opět předvolán k výslechu v Karlových Varech. V roce 1969, to bylo asi v dubnu, byl soud a byl jsem odsouzen podmíněně na tři roky. Je tomu asi dva nebo tři roky, co jsem byl rehabilitován.[22]

Policejní orgán případ odložil v roce 2003,[23] neboť potenciální pachatel trestného činu, bývalý pohraničník František Slanina, který v roce 1968 usmrtil Josefa Pelce střelou do hlavy, zemřel v roce 1998.

Pokus mladíků o útěk do Rakouska skončil pro sedmnáctiletého Josefa Pelce tragédií, jeho případ tedy vyvrací fámy, podle nichž byly v roce 1968 po okupaci západní hranice otevřené. Jeho smrt naprosto neodpovídá podmíněnému trestu odnětí svobody, který by ho čekal v případě zadržení. Je příkladem bezohledného použití síly vojáků základní služby proti o několik let mladšímu chlapci, jenž se poněkud naivně vydal za lepším životem.