Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

• Archiv bezpečnostních složek
• Archivní pomůcky
• Projekt 1989

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948−1989 » Portréty usmrcených » Jiří Jirouch (* 16. 2. 1924, † 5. 12. 1951)

Dne 5. prosince 1951 ve 14 hod. byla vyslána hlídka od 1. roty Pohraniční stráže (PS) Švele (1. prapor 10. brigády PS Volary), ve složení velitel vojín Antonín Jelínek, vojín František Smrčka a vojín Karel Častulík, ke kontrole sněhového pásu v úseku Švelské cesty – Kleče.[1] Na přístupové cestě v té době opravovala telefonní linku poruchová hlídka vojína Jana Smíchoviče a vojína Karla Bočka. Vojín Smíchovič si povšiml čerstvých stop ve sněhu, které přístupovou cestu přetínaly. Upozornil na to velitele přicházející hlídky vojína Jelínka. Ten poslal vojína Smíchoviče na velitelství roty PS Švele, aby rota vyslala ve směru předpokládaného postupu uprchlíků ke státní hranici hlídku a zamezila tak pokusu o přechod hranice. Na rozkaz vojína Jelínka pak jeho vlastní hlídka vyrazila po stopách ve sněhu a začala pronásledovat pravděpodobné narušitele. V prostoru kóty 1134 velitel zjistil, že uprchlíci již pronikli dál a jejich stopa se navíc ztratila. Na jeho rozkaz vystřelil voj. Častulík tři rány z pušky k přivolání psovoda se služebním psem.[2] Velitel usoudil, že uprchlíci postupují k hranici zřejmě korytem potůčku, kde v tu dobu teklo málo vody. Vysoké břehy koryta uprchlíky kryly a navíc ve vodě a na kamenech nezanechávali uprchlíci stopy.

Hlídka dále postupovala také potokem. Pronásledovala uprchlíky zhruba dva kilometry. Asi 200 metrů jižně od kóty 1153 spatřil vojín Častulík ve funkci prvního pátrače, tedy pátrače v čele hlídky, tři muže. Informaci předal vojín Smrčka veliteli. Hlídka se přiblížila k uprchlíkům na vzdálenost asi patnácti metrů. Vojín Smrčka zvolal na muže povel Stůj, ruce vzhůru! Mezitím voj. Častulík již poklekl a zamířil, později se ale ještě přiblížil na vzdálenost deseti metrů od uprchlíků. Muži na výzvu nereagovali a naopak zrychlili. Hlídka poté zahájila palbu. Jako první střílel velitel vojín Jelínek a až po jeho čtyřech ranách   pušky začali střílet ostatní dva členové hlídky.[3] Šetřením bylo později zjištěno, že vojín Častulík vystřelil rovněž čtyři náboje z pušky a vojín Smrčka dávku osmnácti nábojů ze samopalu. Po chvíli střelby jeden z mužů zasažen padl. Další začal křičet Nestřílejte! a dvojice se zastavila. Hlídka oba muže zadržela, prohledala a spoutala. Poté velitel vytáhl s dalším členem hlídky zasaženého uprchlíka z potoka na břeh. V průběhu zadržení dorazila na místo hlídka staršiny Václava Joba se třemi vojáky základní služby a se služebním psem ze směru od státní hranice.[4]

Vzhledem k smrtelnému zranění zasaženého uprchlíka se vojáci nepokoušeli o jeho oživování. Pohraničníci na místě zběžným výslechem zjistili, že tři muži uprchli z trestaneckého pracovního tábora Vojna u Příbrami. Jmenovali se Josef Vaníček, Adolf Bečvář a zastřelený byl Jiří Jirouch. U sebe neměli téměř žádný majetek. Po kapsách trestaneckého oděvu měli jen pár drobností. Na přístupové cestě uprchlíků našli vojáci pouze starý hrnec s kusem skopového masa. Podle doplněného hlášení byli uprchlíci zadrženi asi 500 metrů od státní hranice. Proto prý muselo dojít ke střelbě.[5]

Přivolaný lékař PS konstatoval smrt uprchlíka na následky střelného zranění hlavy. Dále zběžným ohledáním zjistil zásah srdce a zad. U zastřeleného pak zůstala hlídka. Druhý den prozkoumala místo události a mrtvolu soudní komise z Vimperku ve složení soudce dr. Miroslav Mašek, MUDr. Josef Hora a soudní znalec – úřední lékař SNB četař aspirant MUDr. Vlastislav Vaverka. Komise nalezla v těle oběti celkem čtyři střelná zranění: první – vstřel v týle, druhé – vstřel do hrudníku s výstřelem zadní stěnou hrudníku, třetí – průstřel v levé krajině bederní a čtvrté – průstřel břicha. Komise shledala, že smrt nastala zastřelením, okamžitě po vstřelu do hlavy následkem roztříštění mozkové tkáně a dále průstřelem hrudníku, kde projektil prošel pravděpodobně tkání plicní a srdcem.[6] Ani včasnou lékařskou pomocí by se smrti nedalo zabránit.[7]

Jiří Jirouch byl zapsán do Knihy úmrtí Národního výboru ve Filipově Huti, pohřben byl na hřbitově na Kvildě bez vědomí rodiny 7. prosince 1951.[8] Jirouchova manželka byla o jeho smrti informována vězeňskou správou až 15. dubna 1952![9]

Podle rozboru případu zasáhla hlídka v souladu se zákonem a zcela bez chyby. Proto byl vojín Jelínek povýšen na svobodníka a každý člen hlídky odměněn deseti dny dovolené a finanční částkou 1000 Kčs. Vojín Smíchovič dostal za bdělost, ostražitost a rychlost, s níž uvědomil o události rotu, jako odměnu pět dní dovolené a částku 500 Kčs.[10]

Zastřelený Jiří Jirouch se narodil 16. února 1924 v Praze. Otec Jiří byl podle synova tvrzení členem KSČ a zemřel již roku 1933 na tuberkulózu.[11] Matka Zdeňka, rozená Holubová, získala později po své matce živnost autodopravce, roku 1942 se znovu provdala za Ludvíka Kulhánka a v roce 1948 se odstěhovala do Velenic u České Lípy. Jiří Jirouch měl ještě bratra Otokara.[12] Po vychození základní školy v letech 1938–1941 se Jirouch vyučil rukavičkářem. Po vyučení ale řemeslo neprovozoval a pracoval až do roku 1949 jako řidič u matčiny autodopravy.[13] Roku 1944 se oženil s Františkou, rozenou Petráškovou, se kterou měl syna Jiřího (nar. 1944)[14] a dceru Ludmilu (nar. 1945). Manželka byla dělnicí v Zátkových pekárnách v Holešovicích.[15] Podle vlastního životopisu vstoupil roku 1945 do KSČ současně s manželkou. Členství ztratil počátkem roku 1949 v souvislosti se zařazením do Tábora nucených prací (TNP). Dále byl členem Federace dělnických tělovýchovných jednot. Své osobní vlastnosti charakterizoval v úředním dotazníku takto: Pro každou špatnost, k upřímným lidem dobrý, celkem snášenlivá povaha, pro kamaráda srdce, rodina v první řadě. K zálibám uvedl automobilismus a sport.[16]

Podle záznamu v trestním rejstříku byl v minulosti celkem třikrát soudně trestán. Soud pro mládež v Praze jej 25. července 1939 pro trestný čin veřejného pohoršení odsoudil na dva dny vězení s dvouletým podmíněným odkladem. Krajský soud Praha pak 9. srpna 1944 Jiroucha poslal pro trestný čin krádeže na tři měsíce těžkého žaláře nepodmíněně a konečně znovu Krajský soud Praha jej 9. prosince 1948 odsoudil opět pro krádež na pět měsíců těžkého žaláře podmíněně na tři roky. V době útěku mu právě končila zkušební doba podmínečného odsouzení.[17] S posledním odsouzením souviselo nejspíše i jiné opatření. V lednu 1949 byl Jiří Jirouch zařazen na 22 měsíců do TNP za černý obchod a současně byl potrestán i pokutou 250 000 Kčs. Z TNP utekl do americké okupační zóny Německa, kde žil do 7. května 1950. Tehdy jej při přechodu státní hranice do ČSR zadrželi. Tvrdil, že s žádným nepřátelským úmyslem do ČSR nepřišel, ale chtěl se vrátit k rodině.[18] Jiří Jirouch byl odsouzen Státním soudem 12. září 1950 pro zločiny velezrady a vyzvědačství dle §§ 1  5 zák. č. 231/48 Sb. na osmnáct let odnětí svobody, k pokutě 10 000 Kčs, dále ztrátě celého jmění a ztrátě občanských práv na deset let.[19]

Další dva zadržené uprchlíky byli po Jirouchově smrti předáni spolu se spisovou dokumentací PS-Útvarem 8237 Volary již dne 7. prosince 1951 Velitelství Národní bezpečnosti – oblast Jizera Jáchymov, pod kterou spadal i vězeňský tábor Vojna u Příbrami. Podle Protokolu o zadržení a osobní prohlídce narušitele státních hranic republiky Československé zadržený Vaníček doznal, že již v minulosti přešel hranici šestnáctkrát, a to v oblasti Klenčí pod Čerchovem na Domažlicku. V protokolu o výpovědi z 19. prosince 1951 uvedl, že se k útěku z vězení rozhodl sám a využil k tomu ranní tmy dne 29. listopadu. Při nástupu ranní směny procházeli branou pracoviště směrem mimo střežený prostor i civilní zaměstnanci a v šeru se daly jednotlivé osoby těžko rozeznat. Vaníčka následovali dva další spoluvězni, kteří si jeho útěku povšimli, ale prý nebyli předem domluveni. Poté pokračovali dál všichni tři společně s úmyslem odejít do zahraničí. Orientovali se podle hvězd a šli směrem k státní hranici ve dne i v noci. Vyhýbali se komunikacím. Vedl je právě Vaníček. Šli kolem Blatné a Horažďovic a na obou místech se ptali na cestu. Kdesi na statku poblíž hranic zabili v chlévě jednu ovci a v opuštěném domě si ji upekli a uvařili. Skrývali se v domě do 5. prosince, kdy pokračovali v cestě ke státním hranicím. Vaníček do protokolu vypověděl, že po překročení hranice měl v úmyslu emigrovat do Austrálie.[20]

Josef Vaníček se narodil 25. března 1929 v Hradci Králové.[21] Roku 1949 odešel ilegálně do Německa, kde se prý stal agentem západní zpravodajské služby a mj  absolvoval zpravodajský kurs v Řezně. Zatčen byl v říjnu 1950 na československém území v Malešově u Kutné Hory a 21. května 1951 jej Státní soud v Praze odsoudil jako agenta Counter Intelligence Corps (CIC) pro vyzvědačství na 22  let.[22]

Adolf Bečvář se narodil 19. srpna 1921 v Kroměříži.[23] Naposledy pracoval v Národním podniku Kov a bižuterie v Jablonci nad Nisou jako vedoucí, a to až do konce července 1949, kdy odešel ilegálně do zahraničí. V říjnu 1949 se vrátil do Československa pro svůj majetek, ale byl zde zatčen. V dubnu 1950 jej Státní soud odsoudil pro údajnou velezradu na dvacet let žaláře.[24] Do Protokolu o zadržení Bečvář uvedl jako důvod útěku nesnesitelné poměry ve vězeňském táboře. Měl v úmyslu pokračovat za svojí snoubenkou do Argentiny. V zahraničí už byl, v červenci 1949 přešel u Železné Rudy hranici do Německa a za tři týdny se vrátil do ČSR, v říjnu 1949 znovu šel na deset dní do Německa a opět se vrátil.[25] Podle Protokolu o výpovědi z 13. prosince 1951 se pro útěk domluvil s Jirouchem. Potvrdil, že s Vaníčkem se sešli na útěku náhodou. Postupovali pak podél železniční trati na Strakonice.[26]

Po vyšetření pokusu o útěk do zahraničí došlo 15. února 1952 k hlavnímu líčení před Státním soudem v Praze, oddělení 5. Předsedou soudu byl František Řehák, soudci z povolání dr. Ferdinand Blecha a Otakar Balaš, soudci z lidu Jana Lenardová a dr. Josef Kaloš. Bečváře obhajoval ex offo JUDr. O. Müller a Vaníčka ex offo JUDr. Fáček. Líčení probíhalo s vyloučením veřejnosti. Bečvář se necítil vinným, podle jeho názoru byl poprvé odsouzen nespravedlivě. Ve výkonu trestu pracoval nad 100 %, ale přesto měl hlad.[27] Rozsudkem Státního soudu v Praze 15. 2. 1952, byl odsouzen Vaníček na doživotí a Bečvář na patnáct let žaláře. Spáchali velezradu podle § 78 a vyzvědačství dle § 86 tr. zákona. Dále pak byli odsouzeni k doplňujícím trestům – propadnutí jmění a ztrátě občanských práv.[28]

V roce 1992 podal vojenské prokuratuře podnět k prošetření smrti Jiřího Jiroucha poslední žijící z trojice uprchlíků Adolf Bečvář. Podle usnesení Vojenské obvodové prokuratury Plzeň z 2. června 1992 byli tři členové hlídky Smrčka, Častulík a Jelínek sice identifikováni, ale v době šetření již nebyli naživu. Proto byla věc odložena jako nepřípustné trestní stíhání.[29] Adolf Bečvář proti usnesení podal stížnost. Namítal, že pohraničníků střílelo víc než tři. Odmítal, že by byli pohraničníky vyzváni k zastavení a střelba přišla náhle bez výstrahy s cílem uprchlíky zastřelit. Stížnost byla neúspěšná, stejně jako další podněty Adolfa Bečváře podané v následujících letech Generální prokuratuře.[30]

Věcí se od roku 1995 zabýval i Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie ČR (ÚDV). Dne 6. ledna 1996 podal k věci vysvětlení jeden z příslušníků PS, Václav Job. Podle něj uprchlíci sledovali tzv. Švelskou cestu a od Ptačí nádrže postupovali strmým korytem západního pramene Ptačího potoka. K jejich zadržení došlo u potoka, asi 700 metrů od státní hranice. On sám prý přišel na místo až po zadržení uprchlíků, takže svědkem střelby nebyl.[31]

Usnesením ÚDV z 30. října 2003 byla věc znovu odložena podle § 159a /2 tr. řádu s přihlédnutím k § 11/1e tr. řádu, neboť trestní stíhání je nepřípustné proti tomu, kdo zemřel. Usnesení shrnuje zjištění k postupu uprchlíků: dostali se od Filipovy Huti k cestě vedoucí k osadě Březník. Podél ní postupovali jižně, až překročili odbočku vedoucí doleva východním směrem. Na této lesní cestě viděli asi ve vzdálenosti 150 metrů závoru střeženou šesti příslušníky PS se samopaly. Domnívali se, že se jedná o hraniční závoru, ale byla to závora objektu roty PS útvaru 6288 Švele. Došli k soutoku pramenů Ptačího potoka, který byl přímo u jimi sledované cesty, a pokračovali korytem zřetelnějšího západního pramene. V okamžiku zadržení měli k hranici asi 700 metrů.[32]

Adolf Bečvář reagoval na usnesení dopisem, v němž ze svého hlediska znovu popsal situaci z 5. prosince 1951: Asi po půlhodinovém brouzdavém obezřetném pochodu, aniž se ozval jakýkoliv zvuk natož nějaké varování, cvybuchla divoká palba a z křoví se vyvalila horda střílejících samopalníků. V tom okamžiku jsem ležel ve vodě na dně potoka, přitisknut k levému břehu. S malým osudným zpožděním dopadl vedle mne už raněný Jirouch. Zesláblým hlasem stačil ještě říct „Kluci, ať nestřílejí!“ Zařval jsem „Nestřílejte!“ Bylo to marné volání, cílem jim bylo – zabít! A palba zesílila a pokračovala. Žádná výzva, jak ve spisu uvádíte – „Stůj!“ ani „Ruce vzhůru!“ nezazněla… Když vražedná palba rudých zabijáků ustala, vystoupil jsem na jejich první a jedinou výzvu na břeh. Jirka byl mrtvý, Pepek vstal až po opakovaném vyžádání. Teprve potom se na nás vyvalila s hurónským řevem horda krvelačných vítězů nad bezmocnými a mlátila nás pažbami samopalů. Teprve když k místu ukončené vraždy doběhl udýchaný velitel vrahů, poručil nám vyzvednout tělo mrtvého. Potom jeden ze střelců vyhledal smrtelné zásahy na Jirkově těle a oznámil svému veliteli, že jich našel osm.[33]