Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Odboj a perzekuce křesťanů v době nacismu a komunismu (1939–1989) » Církev československá (husitská) » Jaroslav Bendl (1913–1943)

Život Jaroslava Bendla se započal 11. března 1913 ve Vídni. Zde navštěvoval první třídu Komenského české školy v 18. okrese. Po první světové válce se Bendlovi přestěhovali do Police nad Metují, kde Jaroslav dokončil obecnou školu a následně se přihlásil na reálné gymnázium v Náchodě. Po maturitě se nadšený sportovec a sokol pod vlivem polického faráře Církve československé husitské (dále jen CČS(H)) Františka Špringera rozhodl pro teologická studia. Církev tehdy provozovala vlastní Vysokou školu bohovědnou (1932–1934), Jaroslav do ní nastoupil v roce 1932. Na kněze byl vysvěcen v červnu 1934 v Náchodě biskupem východočeské diecéze Stanislavem Kordulem. Hned v červenci téhož roku přišel do slovenské náboženské obce v Brezně nad Hronom. Služba na Slovensku vyžadovala oproti českým zemím odlišný způsob pastorace. Přesto se dílo v rozlehlé farnosti zapálenému knězi dařilo – apoštoloval, učil, povzbuzoval, propagoval, sloužil – a postupně mu přinášelo i mnohou radost. Prožil zde pět let, než byl přinucen opustit své věřící a vrátit se do Čech. V dubnu 1939 totiž Ministerstvo vnitra tzv. slovenského štátu zrušilo ústavu CČS(H) a zároveň byla výnosem Ministerstva školství a osvěty zakázána působnost církve na Slovensku. Právního základu pro svou existenci tak pozbylo úhrnem dvanáct náboženských obcí na Slovensku včetně rozlehlé farnosti Brezna nad Hronom.

V květnu 1939 ustanovila ústřední rada Jaroslava Bendla farářem v Sázavě nad Sázavou. V novém působišti si nejprve těžko zvykal, ale horlivostí a ryzostí si zanedlouho místní získal a společně se pustili do budování nového sboru. Dne 7. září 1941 byla symfonie bratrské spolupráce, kterou rozehrála láska a nadšení místních věřících v čele s Jaroslavem Bendlem, za účasti 3 000 osob včetně druhého patriarchy dr. G. A. Procházky korunována slavnostním otevřením sboru opata Prokopa. Sázavská náboženská obec však přirozeně nežila jen stavbou nového chrámu. Farář zde vedle konání bohoslužeb působil jako ideový vedoucí Jednoty mládeže (čítala 45 členů), na osmi školách vyučoval téměř 200 dětí náboženství, angažoval se v rozvoji činnosti odborů, zavedl pravidelné duchovní besedy, přispíval do nábožensko-kulturního měsíčníku Pravdou k životu, ujal se i vedení Pamětní knihy náboženské obce, která na konci roku 1941 čítala téměř 1 000 příslušníků.

Do srdcí sázavských věřících se nesmazatelně zapsal také jako vzdělaný a neohrožený kazatel. A tak v době Heydrichova běsnění z jeho úst zaznívalo: Věřte mi, bratři a sestry, když démoni zla nejvíce řádí, jsou nejblíže svému zhroucení. A jindy zase: Statečný člověk nečeká až na nějakou velkolepou příležitost, nýbrž projevuje svou zmužilost v každé vteřině svého života. Existence nesmlouvavého kněze začínala být ohrožena. Na podzim 1942 učinila pražská diecézní rada pokus na jeho záchranu. Od listopadu byl ustanoven jako zástupce faráře v Praze–Vršovicích a vyměnil si tak místo se svým přítelem, farářem Františkem Kalným, s nímž prožil několik let společné služby na Slovensku. Rovněž on se ocitl v hledáčku Gestapa a byl vypovězen z obvodu Velké Prahy. Se sázavskými věřícími se farář Bendl symbolicky rozloučil 1. listopadu 1942 dušičkovou tryznou. Sborem opata Prokopa se nesla mimo jiné slova: Lhostejnosti a lhostejným vděčí tyrani za to, že se drží. Ale stojíme zde my, kteří jsme si slíbili, že budeme svou svobodu jak tělesnou, tak duchovní hájit celým svým životem.

Na konci roku 1942 se po Jaroslavu Bendlovi na základě udání v Sázavě shánělo Gestapo. V lednu 1943 obdržel předvolání k výslechu. Na služebnu pražského Gestapa v Petschkově paláci se dostavil 14. ledna 1943. Po výslechu byl pro údajné nepřátelské smýšlení a štvaní proti Říši zatčen a převezen do věznice na Pankráci. To již mělo Gestapo po domovní prohlídce ve farářově bytě k dispozici všechna jeho kázání. Vyšetřovatelé se v nich mohli například dočíst, že Adolf Hitler je krvelačná nevěřící šelma. Osud kněze byl zpečetěn.

Rodiče ani věřící o farářově zatčení celé dva týdny nevěděli. První oficiální zpráva jim byla doručena až 28. ledna 1943. Prostřednictvím propašovaného motáku se k nim dostalo rovněž sdělení, že jejich syn byl při výsleších fyzicky týrán. Otec Josef se pokusil syna na Pankráci opakovaně navštívit, ale ani jednou mu setkání nebylo umožněno. V době jeho druhé návštěvy měl za sebou jeho syn Jaroslav již transport v dobytčím vagonu směr Osvětim II–Březinka (Birkenau). V místě, které se stalo symbolem nelidskosti, se ocitl 12. února 1943. V srpnu 1943 mohl být zařazen do transportu směr Buchenwald, ale zdravotní stav mu to neumožňoval. Neúspěšně skončil také pokus jeho otce, který se za Jaroslava snažil intervenovat u státního prezidenta Emila Háchy. Z jeho kanceláře však přišla stručná odpověď, že audienci nelze vyhovět a případ bude sledován.

Pozemské putování Jaroslava Bendla se uzavřelo 16. října 1943 ve vyhlazovacím táboře Osvětim II-Březinka (Birkenau). V roce 1947 byla nejprve na sboru opata Prokopa v Sázavě a následně i na Husově sboru v Praze–Vršovicích odhalena pamětní deska připomínající jeho památku.