Gert Michna (* 5.1.1953, † 14.7.1969)

Na počátku letních prázdnin roku 1969 se v trutnovském bytě rodiny Michnových začali scházet tři kamarádi. Rodiče a sestra Gerta Michny odjeli na dovolenou k příbuzným do Bíliny, a tak měli mladíci byt jen pro sebe. Gert Michna (nar. 1953) a František Linhart (nar. 1953) se znali již z dětského domova.

František Linhart žil ve značně neuspořádaných rodinných poměrech, po vychození první třídy byl úřady umístěn do dětského domova. Rodiče nezvládali výchovu jeho ani jeho dalších sourozenců. V roce 1967 spáchala Linhartova matka sebevraždu.[1] Po škole, v roce 1968 se chtěl František Linhart vyučit automechanikem, z dětského domova jej však poslali do hotelu Radnice v Liberci, aby se zde vyučil číšníkem. Nebyl však spokojen, učení opustil a od května 1969 začal pracovat jako brigádník u Vodohospodářské správy v Trutnově. Na brigádě vydržel necelý měsíc, odchod z práce znamenal pro něho ztrátu bydlení v podnikové ubytovně, přespával tedy po lesích a na nádražích. Když Michnovi odjeli na dovolenou, nocoval u kamaráda Gerta.[2] Gert Michna, i když žil v úplné rodině, byl v dětském domově v Králíkách (okr. Ústí nad Orlicí) pravděpobně také z výchovných důvodů. Po škole se začal učit v technickém učebním oboru v podniku Transporta Úpice.[3]

Dvojici kamarádů doplnil Miroslav Kovář (nar. 1950), známý Františka Linharta (údajně znal Michnu pouze krátce),[4] který po půlročním působení v železničním učilišti začal pracovat na dráze jako dělník na překladišti a posléze jako výhybkář, avšak práce jej netěšila, přestal pracovat a pro podnik se stal pouze zaměstnancem evidovaným.[5] Ve své rodině necítil Miroslav Kovář zázemí, možná proto, že bydlel s otcem a nevlastní matkou v obci Mříčná (okr. Semily), zatímco jeho vlastní matka zůstala v Trutnově.[6] Otec o něho údajně nejevil příliš zájem, na jeho výchovu prý negativně působila i jeho vlastní matka.[7] Miroslav Kovář byl v roce 1967 odsouzen Okresním soudem v Semilech k nápravnému opatření se srážkou ze mzdy za omezování osobní svobody. [8]

Olga Salčáková (nar. 1954), kamarádka Gerta Michny, seznámila Michnu, Kováře a Linharta se svou známou Jaroslavou Hladíkovou (nar. 1951), která přijela ze Šluknova na prázdniny k babičce do Potočné u Trutnova. Jaroslava Hladíková žila v početné rodině s matkou a nevlastním otcem. Vyšla zvláštní školu ze šesté třídy, krátce pracovala v dělnických profesích, podle úřední zprávy se příliš nezdržovala v místě bydliště a byla téměř rok bez pracovního poměru.[9] Podle své výpovědi však v době zatčení pracovala jako dělnice v podniku Bytex a měla dovolenou.[10] Skupinu doplnili ještě bratranec Františka Linharta Antonín Linhart (nar. 1953) a Mičos Baliamis (nar. 1954).[11] Také Antonín Linhart pocházel z vícečlenné rodiny, kde vzájemné vztahy byly poznamenány mj. násilnictvím a sklonem k alkoholismu jednoho z rodičů. I Antonín Linhart měl výchovné problémy, od šesté třídy byl v dětských domovech, základní školu vyšel ze sedmé třídy a začal se učit v učebním oboru v masném průmyslu. Zakrátko učebního oboru zanechal a zůstal v podniku pracovat jako dělník.[12] Mičos Baliamis byl synem řeckých emigrantů, kteří přišli do Trutnova z Řecka přes Maďarsko. Vyšel základní devítiletou školu ze šesté třídy, pro špatný prospěch nenastoupil do učebního oboru. Učení ho nebavilo a při svých záškoláckých toulkách se skamarádil s výše uvedenými mladíky.[13]

Dne 8. 7. 1969 zřejmě Miroslav Kovář[14] seznámil své kamarády Gerta Michnu a Františka Linharta s nápadem odejít do západního Německa. Ti souhlasili a příští den, kdy se v bytě u Gerta Michny sešli ostatní ze skupiny, Antonín Linhart, Mičos Baliamis, Jaroslava Hladíková a Olga Salčáková, začali o přechodu hranic mluvit i před nimi. Všichni byli mladí lidé podobných osudů, pocházeli z rozvrácených, neúplných a problematických rodin, někteří prošli dětskými domovy a měli problémy s dokončením základního vzdělání, s dalším uplatněním a zakotvením, není proto k podivu, že i když se znali dohromady jen zběžně a velice krátce, všichni s nápadem spontánně souhlasili. Z plánů party vypadla Olga Salčáková, kterou s sebou vzít odmítli, podle jiných pramenů se pokusu o přechod hranic sama odmítla zúčastnit.[15]

Dohodli se, že pojedou kradenými osobními vozy přes Hradec Králové, Prahu, Plzeň a Klatovy, v blízkosti hranice se zmocní nákladního automobilu, s nímž se pokusí překonat závory na hraničním přechodu Alžbětín u Železné Rudy. Odjet chtěli již ve čtvrtek 10. 7. 1969, ale protože byli téměř bez peněz, rozhodli se v bytě Michnových oslavit narozeniny Olgy Salčákové, vyčkat do pátku 11. 7. 1969 a vyrazit poté, co Antonín Linhart vyzvedne v práci výplatu.[16]

Jejich plány jim poněkud zkřížil neočekávaný návrat Miloše Michny (otce Gerta), který se dne 10. 7. 1969 kolem 19. hodiny vrátil z dovolené v doprovodu své sestry, aby zjistil, co dělá syn sám doma. Po příchodu našel v bytě celou partu, ze které znal pouze Olgu Salčákovou, vypitou láhev od vína a velký nepořádek. Požádal syna, aby v bytě uklidili s tím, že se brzy vrátí a byt zkontroluje. Na to odešel, aby opravil kolo u automobilu. Když se za dvě hodiny vrátil, našel už jen prázdný byt, a ačkoli do půlnoci jezdil po Trutnově, syna už neviděl.[17]

Mezitím, co Miloš Michna opravoval pneumatiku a jeho sestra byla u známých, sbalil Gert Michna do kufru oblečení a byt opustili. Neměli kam jít, proto se všichni, kromě Olgy Salčákové, která šla domů, uchýlili do lesa nad Trutnov, rozdělali oheň a přečkali noc. Druhý den ráno odešel Antonín Linhart pro výplatu, a protože se dlouho nevracel, šel mu Miroslav Kovář naproti. Ve městě ho zastavil Michnův otec na upozornění Olgy Salčákové, která pomáhala Miloši Michnovi syna hledat. Když Miloš Michna od Kováře nezjistil, kde se syn zdržuje a dozvěděl se pouze smyšlenku, že se s partou chystají na výlet do Tater, vzkázal synovi po Kovářovi, že se mu nic nestane, když se vrátí do půl třetí domů, jinak ho ale nechá hledat příslušníky Veřejné bezpečnosti (dále jen VB). Aby svým slovům dodal důraz, sebral Kovářovi doklady a nějaké drobnosti s tím, že mu je pošle po synovi, až se vrátí domů. Gert Michna vzkazu nedbal a domů nešel, bál se, že ho opět pošlou do dětského domova.[18] Otec ho marně po městě hledal až do nočních hodin.

V sobotu ráno odjel Miloš Michna pro svou manželku a dceru do Bíliny, vrátil se v neděli 13. 7. 1969 v podvečer a zjistil, že jeho syn dosud domů nepřišel. Krátce po jeho příjezdu domů přišla do bytu Olga Salčáková a když zjistila, že Gert je i nadále nezvěstný, prozradila mu, že ostatní naplánovali útěk do zahraničí. Miloš Michna následně oznámil synův útěk na VB, kde o Gertovi dosud nic nevěděli.[19]

Poté, co v pátek 11. 7. 1969 propustil Miloš Michna Kováře se vzkazem pro syna, odešel Kovář do lesa a vyřídil Michnovi ml. vzkaz od otce. Mezitím se již vrátil Antonín Linhart s výplatou, načež skupina odešla na vlak do několik kilometrů vzdálených Bohuslavic (zřejmě proto, aby nepotkala otce Gerta Michny) a odjela do Hradce Králové.[20] Do města dorazili kolem 20. hodiny, v nádražní hale se Gert Michna a František Linhart náhodně setkali s Milanem Rumanovským (nar. 1952), jehož znali z dětského domova v Králíkách. Také on byl zde umístěn z výchovných důvodů. V dětském domově dokončil základní školu a následně pracoval v dělnických profesích. Kvůli problémům s pracovní kázní často měnil zaměstnání, nakonec si našel místo jako valcíř –buldozerista u Inženýrských staveb. V tu dobu pracoval v Třebíči, občas dojížděl k rodičům do Košťálova u Semil. V roce 1969 byl potrestán podmínečným trestem odnětí svobody za padělání veřejné listiny.[21]

František Linhart a Gert Michna seznámili Rumanovského nejprve s ostatními a později při procházce městem s plánem utéci do západního Německa. Chtěli v Hradci ukrást osobní auto a odjet do Prahy, z Prahy dalším ukradeným vozem k blízkosti hranic. Zde chtěli obdobným způsobem opatřit těžký nákladní vůz a s ním prorazit hraniční závory do Německa. Rumanovský se záměrem souhlasil a řekl, že se přidá; rozmluvil jim krádeže osobních vozů, aby nedošlo k jejich zadržení ještě ve vnitrozemí a na cestu vlakem do pohraničí nabídl svoji hotovost.[22] Na jeho otázku, kdo bude řídit vůz, mu sdělili, že Michna nebo Kovář, ačkoliv Michna řídit automobil nedovedl.[23] Dohodli se proto, že za volantem bude Rumanovský, který již měl s řízením nákladního automobilu zkušenosti. Z Hradce Králové do Prahy odcestovali vlakem kolem 23. hodiny, ještě před odjezdem odcizili František a Antonín Linhartovi s Mičosem Baliamisem ze zaparkovaného a neuzamčeného automobilu dalekohled.[24]

Do Prahy přijeli v brzkých ranních hodinách dne 12. 7. 1969, po krátké snaze objevit příhodné vozidlo pro další cestu tuto myšlenku opět opustili a ranním vlakem pokračovali v cestě do Plzně, kam dorazili asi v 9 hod. Navštívili výstavu EX Plzeň 1969 a večer sehnali nocleh v podnikové ubytovně na okraji města. Druhý den, 13. 7., kolem 11. hod. odjeli vlakem do Klatov[25] poté, co jim Rumanovský opět rozmluvil úmysl odcizit nákladní vůz již v Plzni.[26]

Asi ve 14.30 hod. vystoupili v Klatovech na nádraží, rozdělili se na skupiny a šli hledat vůz značky Tatra 138,[27] kterým by odcestovali k hranicím. Vůz, který nalezli, stál zaparkovaný na oploceném a hlídaném parkovišti ČSAD Klatovy. Po 21. hod. se Rumanovský, Kovář, Michna a Baliamis vydali odcizit vyhlédnuté vozidlo, ostatní na ně čekali na dohodnutém místě za městem u výpadovky na Železnou Rudu. Na podnikové parkoviště vešli vystřiženým dílem plotu (tento „černý“ vjezd běžně používali i řidiči ČSAD),[28] Baliamis zůstal na ulici hlídkovat, zda strážný neopustí svůj přístavek. Protože vyhlédnutý vůz měl odpojený elektrický proud a Rumanovský vypínač nenalezl, přesedli do odemčeného nákladního vozu Škoda 706 RT zvaného Trambus. Pak odešli Michna a Kovář k přístavku vrátného, aby mu případně znemožnili vyvolat poplach.[29]

Ačkoliv nevlastnil řidičský průkaz, vyjel Michna bez potíží kolem 23.30 hod. vystřiženým dílem v plotě, naložil kamarády nejprve u ČSAD a zbytek za městem. Pokračovali nocí na Železnou Rudu, cestou dvakrát zastavili, kontrolovali stav paliva a u rozsvíceného domku doplnili do chladiče vodu. Když projeli Železnou Rudou, zastavili vůz a na ložnou plochu se přemístili všichni kromě Rumanovského, Michny a Kováře. Předpokládali totiž, že po nich budou pohraničníci střílet a chtěli vystavit možným následkům střelby co nejméně osob. V kabině se dohodli, že v případě zasažení řidiče převezme řízení Kovář a dále případně Michna. Jeli rychlostí kolem 80 km/h, když před sebou přibližně ve 2 hod. ráno dne 14. 7. 1969 uviděli na vzdálenost 25 metrů vojáka, jak dává červeným světlem signál k zastavení. Z kabiny zabouchali na korbu, aby kamarádi zalehli. Rumanovský nedbal na znamení a pokračoval v jízdě, v bezprostřední blízkosti se snažil hlídce vyhnout a vedl vůz na levou polovinu silnice.[30] Pohraničník, vojín Petr Hašl (nar. 1947), který si do poslední chvíle myslel, že se k němu blíží autobus, uskočil do příkopu. Trambus rozrazil závory a pokračoval v jízdě. Hlídkující voj. Hašl vystřelil signál o násilném proryvu a telefonicky uvědomil osádku na hraničním přechodu a dozorčího roty.[31]

Náklaďák, který na prvních závorách přišel o světla, pokračoval stejnou rychlostí a za dalších 400 metrů přerazil i druhé závory.[32] Po tomto nárazu měl již řidič problémy s udržením vozu na silnici. Rumanovský se zřejmě domníval, že už jsou v Německu, když se jim po dalších 600 metrech postavila do cesty třetí závora. Zaznamenal ji až na poslední chvíli a kolizi nestačil zabránit.[33] Od hranice je dělilo 50 metrů.[34]

Střet s železnou hraniční uzávěrou o síle 26 x 20 cm zasazenou v železobetonových pilířích měl pro vůz zničující následky. Kabina s ložnou plochou se odtrhly od spodní části vozu, přeletěly přes závoru a zůstaly přední částí na kraji vozovky opřené o asfalt, zadní část zůstala trčet dva metry do výšky (viz obr. příloha). Utržené součástky z vozidla ležely po celé vozovce ve směru jízdy až do vzdálenosti sedmi metrů.[35]

Že se na hraniční přechod řítí vůz, jehož řidič chce projet přes hranice, věděli pohraničníci z telefonického hlášení a z vystřeleného signálu vojína Hašla. Jako první reagovala hlídka svobodníka Pavla Růžičky (nar. 1949), která střežila úsek ze stanoviště Násep jako skrytá rozčleněná hlídka; stanoviště obou členů byla od sebe vzdálena 200 metrů. Viděla jedoucí vůz, spustila po něm palbu, ale nákladní automobil, který jel bez světel, rychle projel její palebný sektor, takže palba byla, i přes vystřílení celého zásobníku členem hlídky Jurajem Labansem, neúčinná.[36]

Velitel u zabezpečovací závory, vojín Pavel Sedlák (nar. 1948), na očekávaný příjezd vozidla reagoval tak, že podřízeného Zdeňka Pacala (nar. 1949) ponechal na stanovišti a sám se přemístil za závoru směrem ke hranici na druhou stranu silnice. Rezignoval tím na pokus stavět vozidlo a předpokládal, že automobil přes závoru nepřejede. Dílčí změnu stanoviště provedl proto, aby hlídka mohla lépe zadržet osoby, které by po havárii opustili vůz.[37] Přesný průběh událostí vzápětí po nárazu vozu do uzávěry není možné na základě dochovaných pramenů spolehlivě popsat. Z pramenů nevyplývá, kdo z pohraničníků zadržel řidiče a kdo Kováře, kde přesně stáli příslušníci hlídky, ani kde se jednotliví mladíci z osádky kabiny nalézali v momentě zásahu hlídky. Události nelze popsat ani podle dobových, ani pozdějších svědectví osádky, Rumanovský a Kovář byli údajně nárazem otřeseni a některé jejich výpovědi byly v protokolech manipulovány.[38]

Po kolizi automobilu asi ve 2.05 hod. Rumanovský, Kovář a Michna opustili vůz.[39] Tehdy výpovídali, že je náraz vymrštil ven z kabiny, Kovář vypadl dveřmi a zůstal u automobilu,[40] Rumanovský na okamžik ztratil vědomí, a když se vzpamatoval, byl vedle auta. V tom uslyšel střelbu a křik, zalekl se a skočil do příkopu vedle silnice, ve kterém tekla voda, pak slyšel opět střelbu a křik, po které zvedl ruce a byl zadržen.[41] Zbytek osob zůstal na korbě a slyšel čísi výkřik Svině, stůj! a střelbu.[42] Člen pohraniční hlídky Pacal zadržení líčil ještě týž den takto: Viděl jsem najednou, že z kabiny auta se vynořiliy dvě osoby, které přímo směřují po státní silnici do NSR ve směru, kde stál velitel hlídky vojín Sedlák Pavel. Slyšel jsem výzvu velitele hlídky jak volá STŮJ, ale tyto osoby na výzvu se nezastavily a pokračovaly stále směrem k němu. Pak jsem slyšel dvě krátké dávky ze samopalu.[43] Pokud takto přišel o život Gert Michna, tkví problém v tom, že uvedený způsob použití zbraně není v souladu s tehdy platnými předpisy. Gert Michna byl možná po nárazu, tak jako oba kolegové z kabiny, otřesen a dezorientován. Neuposlechl sice výzvy pohraničníka, ale údajně pokračoval směrem k němu, nehrozilo tedy nebezpečí, že mu uteče, pohraničník měl nejprve použít mírnějších prostředků a nikoli střelbu. Toho si byl vědom i vyšetřovatel, který zřejmě Pacala usměrnil, neboť dále vypovídal: Ještě bych chtěl uvést, že než došlo ke střelbě ze samopalu, viděl jsem dvě osoby, jak odbočily z přímého směru do pravé strany mimo státní silnici, aby se dostaly do terénu, mohly se ukrýt a uskutečnit přechod státní hranice. Teprve pak jsem uslyšel dvě krátké dávky ze samopalu.[44] Ani takto vylíčený způsob použití zbraně však nebyl v pořádku, vojín nepoužil nejprve pronásledování jako mírnějšího prostředku.

Poněkud odlišně líčil dne 2. 9. 1969 u jiného vyšetřovatele událost Pavel Sedlák: Po nárazu auta na hraniční závoru jsem utíkal směrem ke státní hranici. V blízkosti státní hranice jsem zastavil a otočil jsem se ke hraniční závoře, abych měl přehled, co se tam děje. Když jsem takto chvíli stál, pojednou jsem spatřil dvě siluety osob, jak utíkají přímo proti mě ke státní hranici. Vykřikl jsem proto hlasitě stůj. Tuto výzvu jsem asi dvakráte až třikráte opakoval, ale ve tmě jsem viděl, že osoby výzvy neuposlechly a neustále utíkaly ke státní hranici proti mně. Jelikož jsem neviděl, zda jsou ozbrojeny, zařval jsem znovu hlasitě stůj, ale když nadále utíkaly, vystřelil jsem proti nim do tmy ze samopalu. Po výstřelu několika ran jsem viděl, že silueta jedné osoby ve tmě zmizela, ale druhá osoba neustále pokračovala v útěku ke státní hranici. Když jsem viděl, že již jedna osoba pokračuje v útěku, znovu jsem vykřikl stůj nebo střelím. Pak jsem viděl, že osoba zastavila a počala volat: „Neboj se, já už utíkat nebudu.“ Bylo to na vzdálenost 8 až 10 metrů. (…) Čekal jsem až se dostaví poplachová hlídka, aby narušitele hranic zadržela.[45] Ani takto vylíčené použití zbraně však nebylo v souladu s tehdy platnými předpisy – pohraničník nevystřelil varovný výstřel a nepoužil mírnějších prostředků vedoucích k zadržení. Touto výpovědí navíc vyvrací upravenou výpověď svého kolegy z hlídky Pacala, že uprchlíci odbočili ze silnice, a vyvrací ji i nález těla Gerta Michny ležícího hned vedle silnice s nohama v příkopě.[46]

Zatímco vojín Sedlák zastřelil jednoho a blokoval z kabiny druhého muže, další člen hlídky Pacal zadržel třetího muže z kabiny a vzápětí i Františka Linharta, který vylezl z pod plachty ložního prostoru, a nakonec vyzval ostatní, aby opustili korbu a zadržel i je. Na místo přiběhli pohraničníci ze stanoviště Násep a pomocníci PS z Alžbětína V. Hájek (nar. 1928), J. Sokolík (nar. 1928) a J. Kočírek (nar. 1927), ti prohledali zadržené a prozkoumali okolí, přitom nalezli mrtvého Gerta Michnu. Vzápětí nato dorazila poplachová hlídka a zadržené eskortovala do Plzně.[47] Zpočátku byla skupina zadržených stíhána vazebně ve věznici v Plzni-Borech, poté, co případ dostal vyšetřovatel v Hradci Králové, byli všichni převezeni do tamní věznice. Z vazby byli propuštěni: 6. 8. 1969 Antonín Linhart, přičemž byl předán z vazby do domova mládeže, 29. 7. 1969 Jaroslava Hladíková,[48] tentýž den byl propuštěn i Mičos Baliamis,[49] ostatní byli až do soudního procesu ve vazbě.[50]

Ostatky mrtvého Gerta Michny převezli do Ústavu soudního lékařství v Plzni, kde provedli pitvu, podle pitevního protokolu se v těle našly dva vstřely. První projektil zasáhl Gerta Michnu do brady, rozhmoždil krční páteř a pravou polovinu míchy, druhý projektil prostřelil plíce a játra. Střelba byla vedena zepředu zprava lehce shora, oba projektily byly vystřeleny vzápětí po sobě. Bezprostřední příčinou smrti bylo střelné poranění krční páteře a míchy, k úmrtí došlo téměř ihned po zranění.[51]

Oprávněnost použití zbraně posuzoval Vojenský obvodový prokurátor v Plzni. Podle jeho stanoviska z 9. 10. 1969 byl zákrok vojína Sedláka oprávněný a případ odložil, protože nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak.[52]

Je zajímavé, že velitel 7. pohraniční brigády rozhodl již 26. 8. 1969 o odměně vojína Pavla Sedláka za projevenou osobní statečnost a rozhodnost při likvidaci pokusu o násilné proniknutí do zahraničí.[53] Vojín Sedlák a vojín Pacal obdrželi jako dar hodinky s věnováním v hodnotě 450 Kčs, odměněni byli i ostatní zasahující příslušníci (viz obr. příloha). Z odměny vojín Sedlák patrně velkou radost neměl, usmrcení člověka pro něho znamenalo psychický otřes, jehož následky ho poznamenaly na celý život. Vzápětí poté, co se dozvěděl, že zabil jednoho z uprchlíků, mu jeho kolegové odebrali zbraň; měli totiž obavy, že ji použije proti sobě, a nechali jej převézt na brigádní ošetřovnu do Sušice. Sedlák pak trval na svém, že na hranici už sloužit nebude a již 19. 7. 1969 byl předčasně propuštěn z vojenské služby pro soustavné rozrušení.[54]

Po ukončení vyšetřování projednal případ Okresní soud v Trutnově, který dne 29. 1. 1970 odsoudil všechny aktéry útěku za pokus trestného činu opuštění republiky a Kováře, Rumanovského a Baliamise za trestný čin neoprávněné užívání cizí věci z majetku v socialistickém vlastnictví: Kováře a Rumanovského k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců nepodmíněně, Františka Linharta k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců nepodmíněně, Antonína Linharta k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmínečným odkladem na dobu dvou let, Mičose Baliamise k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s odkladem na dobu dvou let.[55] Jaroslava Hladíková byla stejný soudem odsouzena dne 5. 8. 1970 k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmínečným odkladem na dobu dvou let.[56]

Na základě vlastního podnětu se případem od roku 2002 zabýval Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Během vyšetřování vyslechl vyšetřovatel většinu hlavních zúčastněných. Ve svých vysvětleních Kovář a Rumanovský hovořili o tom, že jejich tehdejší výpovědi byly manipulovány a že byli vyšetřovateli tlačeni k jiným formulacím. Během nového vyšetřování popisovali události bezprostředně po nárazu jinak než v roce 1969. Miroslav Kovář popíral, že by od nákladního auta utíkal směrem k hranici, zadržen byl údajně vedle auta; vzpomínal: …když jsme leželi na zemi [po zatčení jim do příchodu poplachové hlídky, která je eskortovala, přikázali, aby si lehli na zem – pozn. aut.], do nás nějaký pomocník PS v lesácké uniformě kopal, křičel na nás: „Parchanti, nejradši bych vás postřílel.“[57] Popřel také, že by během vyšetřování po události vypovídal o tom, jak viděl utíkat Gerta Michnu s Rumanovským; ty údajně po kolizi vůbec neviděl.

Milan Rumanovský vyšetřovateli ÚDV sdělil, že ani on, ani Gert Michna neutíkali k hranici, navíc Rumanovský hovoří o snahách vyšetřovatele zkreslovat jeho výpověď: Já jsem vystoupil z kabiny vlevo, jako řidič, a upadl jsem do příkopu, Gert vystoupil vpravo, padl na betonovou plochu a v tom momentě ho sejmula dávka ze samopalu. Střelba začala, až když jsme vystoupili z vozu. Předtím jsme neslyšeli žádné povely, abychom se vzdali, ani žádnou střelbu. Ani já, ani Gert jsme nikam neutíkali. Po dopadu z kabiny jsme se nemohli ani zvednout. Já jsem nechtěl a Gert už nemohl, protože byl zastřelen. (…) Vzpomínám si, že když jsem byl vyslýchán na StB v Hradci pravděpodobně kpt. Hudcem, chtěl na mně, abych vypověděl, že neuposlechl Gert výzvy pohraničníků a pokračoval dál a zastřelen byl v lese. Už si nevzpomínám, jak jsem tenkrát vypověděl… Výslechů jsem měl tenkrát moc, byl jsem tenkrát 9 měsíců ve vyšetřovací vazbě a z toho několik měsíců v samovazbě. … Gerta Michnu jsem viděl naposledy, když vyskočil z auta na beton, zavrávoral a zůstal ležet, viděl jsem, že byl i na stejném místě přikrytý. Nevím, zda byl zastřelen, když vyskakoval, nebo zda když ležel.[58]

V rozporu s výpověďmi z roku 1969 vypovídal před vyšetřovatelem ÚDV i člen hlídky u zabezpečovací závory Zdeněk Pacal: …osoba, která byla později zastřelena, přeskočila závoru a běžela směrem za auto, tj. do vnitrozemí, směrem od státní hranice, kde byla velitelem hlídky vyzvána k zastavení.[59] Pavel Sedlák, který Gerta Michnu zastřelil, odmítl vypovídat s odkazem na svůj zdravotní stav, v době vyšetřování se léčil na psychiatrii, podle stanoviska jeho ošetřujícího lékaře poškození jeho psychiky zapříčinil psychotraumatický šok, který utrpěl po zastřelení Michny.[60]

Vyšetřování ÚDV bohužel nepřineslo žádoucí výsledek, vyšetřovateli se nepodařilo děj zrekonstruovat – jako příčinu neúspěchu uvádí, že nové výpovědi zúčastněných byly v rozporu s výpověďmi z roku 1969, a že byly i v rozporu vzájemném, dále poukázal na absenci informací v archivním materiálu (např. plánek místa nálezu zastřeleného) a dalších informací hovořících o tom, z jaké vzdálenosti a místa střílel Pavel Sedlák. Kvůli těmto okolnostem dospěl k tomu, že tato skutečnost spolu se zjištěnými rozpory zároveň neumožňuje vyvodit závěr o nezákonnosti použití zbraně… Vyšetřovatel proto v květnu 2003 případ odložil s odůvodněním, že nejde o podezření z trestného činu.[61]

Pokus převážně mladistvých osob o přechod do západního Německa skončil tragicky pro Gerta Michnu. Všechny členy skupiny spojovaly podobné dosavadní osudy: rozvrácené rodiny, alkoholismus rodičů, pobyt v dětských domovech či problémy se získáním základního vzdělání. Měli společné i podobně neradostné životní perspektivy – je tedy pravděpodobné, že útěkem do západního Německa chtěli „přehodit výhybku“ svého dalšího životního směrování, pryč od toho, co znali od svých příbuzných, rodičů a sourozenců. Domov byl pro ně zřejmě pojmem bez obsahu nebo s obsahem negativním. Toto v kombinaci s dobrodružnou povahou usnadnilo rychlé a lehkomyslné rozhodnutí k závažnému činu lidí, kteří se dohromady znali jen několik dní. Nikdo z nich neuměl cizí řeč, údajně Michna a Baliamis měli v Německu několik příbuzných. Jejich čin neměl příčinu v politických názorech, připomíná spíše útěk dětí z domova. Jejich jednání neslo všechny znaky kriminálního činu, jakým odcizení nákladního vozu bezesporu je, z mnohých výpovědí je navíc patrné, že i přes dosavadní pohnuté životní zkušenosti dosud nestačili dospět. Jejich jednání někdy nese romantické znaky dětských kamarádských part, ve kterých se dělí o peníze, o šatstvo a starší pomáhají mladším.[62]

Tím víc se jeví smrt Gerta Michny jako tragicky zbytečná, obzvláště byl-li zastřelen při zásahu, nad jehož oprávněností visí velký otazník. Střílejícímu vojínu základní služby bylo jen o dva roky víc než nejstaršímu ze skupiny Miroslavu Kovářovi. Pohraničníci absolvovali školení o krutosti „narušitelů“, takže do služby chodili mnohdy s obavami. Pravděpodobně ze strachu o svůj život, po razantním pokusu o přechod hranic, použil zbraň vystrašený vojín Sedlák, aniž by vyčerpal mírnějších prostředků podle příslušných pravidel. Psychotraumatické následky si pak nesl celý život. Gert Michna je pohřben na hřbitově v Trutnově.

Martin Pulec

Archivní dokumenty:

Zdroje:

  • Archiv bezpečnostních složek (ABS)
    • f. Vyšetřovací spisy – Hradec Králové (HK-V), vyšetřovací spis a. č. V-2805 HK
    • f. 7. brigády Pohraniční stráže Sušice (2343)
  • Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), vyšetřovací spis č. ÚDV-30/Vt-2002
  • PULEC, Martin: Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek: Seznamy osob usmrcených na státních hranicích 1945–1989. ÚDV, Praha 2006

[1] ABS, f. HK-V, vyšetřovací spis a. č. V-2805 HK, Zpráva, l. 283. Do dětského domova byla údajně umístěna i jeho sestra.

[2] Tamtéž, Výpověď F. Linharta, l. 150.

[3] Tamtéž, Usnesení, l. 235.

[4] Tamtéž, Výpověď Kováře, l. 20.

[5] Tamtéž, Posudek, l. 272.

[6] Tamtéž, Zpráva o pověsti, l. 271.

[7] Tamtéž, Posudek, l. 272.

[8] Tamtéž, Rozsudek, l. 382.

[9] Tamtéž, Zpráva, l. 290.

[10] Tamtéž, Protokol o výslechu, l. 164.

[11] V archivních pramenech se objevují variace jeho jméno a příjmení: Miki, Miťa, Mičo, Mičan, Baljamis, Balliamis, Baliang. Jeho otec při výslechu u vyšetřovatele dne 13. 8. 1969 předložil synovy doklady z Maďarska, zde je uváděno jeho jméno a příjmení Dimitrov Baliami, ve spise se nejvíce objevuje podoba jména Mičos Baliamis.

[12] ABS, f. HK-V, vyšetřovací spis a. č. V-2805 HK, Znalecký posudek, l. 109.

[13] Tamtéž, Zpráva, l. 172, l. 291.

[14] Tamtéž, Výpověď Františka Linharta, l. 145.

[15] O tom, že ji odmítli vzít s sebou, hovoří ve výpovědi v citovaném vyšetřovacím spise (l. 145) např. František Linhart. Miroslav Kovář v citovaném vyšetřovacím spise (l. 128) naopak hovoří o tom, že přechodu hranice se odmítla zúčastnit z vlastní vůle.

[16] Tamtéž, Výpověď Františka Linharta, l. 145, Výpověď Mičose Baliamise, l. 181. Podle něho měli původně v plánu odejít až v neděli 13. 7. 1969.

[17] Tamtéž, Výpověď Miloše Michny, l. 207.

[18] Tamtéž, Výpověď Miroslava Kováře, l. 125.

[19] Tamtéž, Výpověď Miloše Michny, l. 208.

[20] Tamtéž, Výpověď Miroslava Kováře, l. 125

[21] Tamtéž, Znalecký posudek, l. 116–122, Výpověď Milana Rumanovského, l. 133. Milan Rumanovský se pokoušel provést změnu v řidičském nebo v občanském průkazu.

[22] Tamtéž, Výpověď Rumanovského, l. 140.

[23] Tamtéž, l. 134.

[24] Tamtéž, Výpověď Františka Linharta, l. 145.

[25] Tamtéž, Výpověď Kováře, l. 131.

[26] Tamtéž, Výpověď Rumanovského, l. 135. Rumanovský svůj názor odůvodnil tím, že nezná dobře dopravní předpisy, což by mohlo vést k jejich předčasnému zadržení.

[27] Tamtéž. Značku vozu určil Rumanovský, protože uměl řídit právě tento typ.

[28] Státní podnik Československá automobilová doprava zajišťoval autobusovou a nákladní automobilovou dopravu.

[29] ABS, f. Vyšetřovací spisy – Hradec Králové, a. č. V-2805 HK, Výpověď Rumanovského, l. 136 a l. 140. Vrátného chtěli v případě potíží klepnout bajonetem, který před časem někdo z party odcizil sovětským vojákům, kteří měli kasárna v Trutnově.

[30] Tamtéž, l. 141.

[31] Tamtéž, Výpověď Hašla, l. 187.

[32] Tamtéž, Protokol, l. 221, první dvě závory byly zhotoveny z železných trubek o průměru osm a šest centimetrů.

[33] Tamtéž, Výpověď Rumanovského, l. 137.

[34] Tamtéž, f. 2343, inv. j. 886, l. 2.

[35] Tamtéž, f. HK-V, vyšetřovací spis a. č. V-2805 HK, Protokol, l. 222.

[36] Tamtéž, Výpovědi Růžičky a Labanse, l. 190–194.

[37] Tamtéž, Výpověď Pacala, l. 184.

[38] ÚDV, vyšetřovací spis č. ÚDV-30/vt-2002, Výpověď Kováře, l. 17.

[39] ABS, f. HK-V, vyšetřovací spis a. č. V-2805 HK, Výpověď Čurdy, l.  97.

[40] Tamtéž, Výpověď Kováře, l. 123.

[41] Tamtéž, Výpověď Rumanovského, l. 132.

[42] Tamtéž, Výpověď Františka Linharta, l. 147.

[43] Tamtéž, Výpověď Pacala, l. 184.

[44] Tamtéž.

[45] Tamtéž, Výpověď Sedláka, l. 217.

[46] Tamtéž, Protokol, l. 222.

[47] Tamtéž, f. 2343, inv. j. 886, l. 3.

[48] Jaroslava Hladíková údajně během cesty několikrát navrhovala, aby se vrátili. Když byla propuštěna z vazby, vyšetřovatel uvědomil o této skutečnosti její rodiče s výzvou, aby si pro dceru přijeli. Ti však vzkázali, že pro svoji dceru nikam nepojedou, protože jsou rádi, že je z domova pryč. Tamtéž, f. HK-V, vyšetřovací spis a. č. V-2805 HK, Záznam, l. 105.

[49] Tamtéž, l. 89–93.

[50] Tamtéž, l. 364.

[51] Tamtéž, Pitevní protokol, l. 236.

[52] Tamtéž, Usnesení, l. 365–367.

[53] Tamtéž, f. 2343, Rozkaz velitele 7. pohraniční brigády č. 065/1969, l. 13–14.

[54] Tamtéž, f. HK-V, vyšetřovací spis a. č. V-2805 HK, Výpověď Sedláka, l. 218.

[55] Tamtéž, Rozsudek, l. 377–385.

[56] Tamtéž, Rozsudek, l. 390.

[57] ÚDV, vyšetřovací spis č. ÚDV-30/vt-2002, Vysvětlení Kováře, l. 17. Rovněž Antonín Linhart popisuje, jak jim po zatčení přítomní příslušníci nadávali, přičemž ho kopli do obličeje, takže jej následně ošetřoval lékař. Tamtéž, l. 19.

[58] Tamtéž, Vysvětlení Rumanovského, l. 32–34.

[59] Tamtéž, Vysvětlení Pacala, l. 24.

[60] Tamtéž, Vysvětlení Sedláka, lékařská zpráva, l. 6.

[61] Tamtéž, Usnesení z 23. 5. 2003.

[62] O dětinství zúčastněných svědčí např. také to, že se po příjezdu do Klatov šli podívat na pouť, Mičos Baliamis hovořil o tom, že plán utéci do Německa bylo tajemstvím party apod.