Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Odboj a perzekuce křesťanů v době nacismu a komunismu (1939–1989) » Římskokatolická církev » František Pařil (1911–1951)

Katolický kněz, jehož osud se tragicky naplnil v souvislosti s tzv. babickým případem, František Pařil se narodil 27. ledna 1911 v obci Vidonín poblíž Velké Bíteše. Rodiče Pařilovi, Josef a Marie, rozená Klímová, hospodařili na poměrně velké zemědělské usedlosti a vychovávali k poctivému a bohabojnému životu osm dětí ze dvou manželství Josefa Pařila Dva syny, Františka a jeho bratra Severina, nechali vystudovat na kněze.

František započal své vzdělávání na měšťanské škole ve Žďárci u Tišnova. Dále absolvoval reálné gymnázium v Tišnově a studium zakončil po pěti letech strávených na brněnském římskokatolickém učilišti. Na kněze byl vysvěcen v roce 1937. Jeho prvním působištěm se staly Boskovice, kde se v hodnosti kaplana zdržoval do roku 1940. Odtud jej církevní nadřízení poslali do Deblína v tišnovském okrese. Pobyl tam však pouze do poloviny roku 1941 a pak se stěhoval do Třebíče. Z Třebíče byl po dalším roce služby přeložen do Ostrova nad Oslavou již ve funkci administrátora farnosti. Po dalším roce přešel do Olešnice na Moravě, kde působil půl roku opět jako kaplan a již byl na cestě do dalšího působiště, Podivína v okrese Břeclav (1944). Ani zde se dlouho nezdržel, pouhého tři čtvrtě roku. Následovala další farnost, tentokrát Volfířov u Dačic, kde otec František pobyl nejdéle ve své dosavadní kariéře, celé čtyři roky. Jeho posledním působištěm se od 8. července 1948 stal Horní Újezd na Třebíčsku, jen několik kilometrů vzdálený od farnosti babické.

Tak časté překládání faráře nebylo před rokem 1948 v rámci katolické církevní správy obvyklé (později se staly frekventované změny působiště běžnou známkou nelibosti církevních tajemníků). Máme-li se v této otázce spolehnout na autenticitu výpovědí otce Pařila, pak se při sdělování svých biografických údajů před vyšetřovateli StB vyjádřil následovně: „Svou nepřetržitou pouť po tolika farách vysvětluji tím způsobem, že jsem byl u tehdejší vysoké církevní hierarchie špatně zapsán a nebyl jsem oblíben pro své kladné stanovisko k lidem.“

Jediná veřejná činnost, ke které se pater Pařil hlásil, byla funkce pokladníka v boskovické Charitě v letech těsně před válkou. Jinak uváděl, že politicky nebyl nikde organizován ani se nijak veřejně neexponoval. Avšak podle některých ústních pramenů byli pravděpodobně katoličtí kněží postupně zatažení do „babického případu“ vytipováni například i podle toho, zda byli veřejnými podporovateli lidové strany. O pateru Pařilovi, jakkoli se v novém působišti projevoval „zdrženlivě“, měla Bezpečnost zjištěno, že v poválečných letech agitoval mezi věřícími pro stranu lidovou a politiku komunistů kritizoval jako „bezbožeckou“ a neodpovědnou. Dokonce měl i po únorovém převratu přesvědčovat zaryté komunisty ve své farnosti o nejistých vyhlídkách na udržení moci jejich strany a o zákonitosti trestu, který na ně musí dopadnout za podíl na nepravostech páchaných KSČ. Pro tyto a další výhrady vůči „lidově demokratickému zřízení“ byl František Pařil důsledně sledován.

V souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi je pochopitelné, že vytrvalé pozornosti Bezpečnosti nemohly ujít schůzky otce Pařila s jedním z jeho farníků, Antonínem Mityskou z Horního Újezda. Antonín byl synem sedláka Františka Mitysky. V roce 1943 mu otec zemřel a Antonín byl v necelých šestnácti letech nucen převzít jeho místo v hospodářství. To bylo pro nezkušeného mladíka příliš; poúnorové poměry a tlak na soukromé zemědělce ho postavily do situace, pro niž nedokázal najít řešení. Na jaře roku 1951 se Antonín Mityska stal snadným „úlovkem“ údajného agenta zpravodajské služby CIC, „kapitána“ Ladislava Malého, který obcházel krajem, vyhledával muže ochotné vystoupit otevřeně proti režimu a „vytvářel ilegální skupinu“ ukrývající se v hájovnách a u spolehlivých rolníků. Kromě nepromyšleného a zázemí skupiny ohrožujícího útoku na funkcionáře MNV a komunisty v Cidlině zneužil agent Malý Antonína Mitysku i k navázání kontaktů s paterem Pařilem.

V noci ze 24. na 25. června 1951 přivedl mladý Mityska na faru do Horního Újezdu nejen Malého, ale i sedláka Antonína Plichtu staršího ze Šebkovic, známého partyzánského velitele z časů okupace, aktivního člena lidové strany a odpůrce kolektivizace (Plichta se v té době rovněž skrýval před zatčením). Oba výše uvedené místní zemědělce otec Pařil znal a důvěřoval jim. Zarazilo ho pouze, že přišli ozbrojeni. Tím hůře by se mu však odmítalo vpustit je na faru i s kapitánem Malým, který v něm budil na první pohled podezření svým arogantním a neopatrným vystupováním i tíhnutím k alkoholu. Navzdory varování otce Pařila, že je na faře sledován, zdrželi se u něj nezvaní návštěvníci až do večera 26. června 1951. Dokonce si na faru prostřednictvím kuchařky Heleny Nestrojilové pozvali manželku Antonína Plichty, se kterou chtěl její muž probrat ukrytí celé své rodiny před zatčením. Posilněni jídlem a pitím z farní kuchyně vydali se ozbrojení muži zadním vchodem přes zahradu „za dalšími úkoly“.

Poslední úkol kapitána Malého, přepadení schůze členů vedení Místního národního výboru ve škole v Babicích večer 2. července 1951, skončil zastřelením tří účastníků jednání (učitele Tomáše Kuchtíka, skladového dělníka Bohumíra Netoličky a zedníka Josefa Roupce) a postřelením tesařského dělníka Františka Bláhy. Střelbu vyprovokoval Ladislav Malý za účasti Antonína Mitysky. Následoval dramatický zátah na pachatele a jejich pomocníky z rodiny Plichtovy, který následujícího dne neměli přežít další dva lidé: Antonín Plichta mladší a sám kapitán Malý. Jihlavská Stb posilněná milicionáři od ranních hodin 3. července 1951 a ve dnech následujících zatýkala ve velkém.

Pro otce Pařila si přišli na faru v 17 hodin 5. července 1951, právě ve chvíli, kdy se modlil ve svém pokoji. Dopravili ho do věznice v Jihlavě. Zde ho vyšetřovatelé začali násilnými metodami zpracovávat, aby vypovídal podle role, která mu byla v akci „Teror“ určena. Donutili ho především k těmto doznáním: byl podrobně informován a podporoval činnost „protistátní skupiny Ladislava Malého a Antonína Plichty“, souhlasil s poskytováním úkrytu členům skupiny na faře a zásoboval je potravinami. V době pobytu teroristické bandy na faře ve dnech 24. - 26. června 1951 se měl rovněž aktivně účastnit plánování vyvraždění 15 osob prokomunistického smýšlení v Šebkovicích a měl slíbit poskytnutí farního sklepa jako shromaždiště k uvedené akci, případně k pozdějšímu ukrytí výsadkářů, kteří by podporovali násilný zvrat poměrů. Dále měl zapůjčit Ladislavu Malému psací stroj k napsání letáků zastrašujících obyvatelstvo, napomáhat při zprostředkování úkrytu pro rodinu Antonína Plichty a zneužít zpovědi k informování matky Antonína Mitysky o místě pobytu jejího syna. V tisku i při soudním přelíčení se náležitě využil následující detail: farář František Pařil měl darovat teroristům požehnané růžence, udělit jim kněžské požehnání a slíbit, že se bude modlit za zdar jejich činnosti (obdoba oblíbeného propagandistického klišé o kněžích žehnajících zbraním fašistů za druhé světové války nebo imperialistů táhnoucích na lidově demokratický tábor).

František Pařil byl souzen Státním soudem oddělení Brno v prvním jihlavském monstrprocesu, uspořádaném deset dnů po střelbě v babické škole ve dnech 12.–14. července 1951. Senát ve složení JUDr. Vojtěch Rudý (předseda), JUDr. Josef Kočí a JUDr. Pavel Vítek (přísedící), dále Antonín Hauf a František Dvořák (soudci z lidu) vynesl třetí den jednání nad otcem Pařilem rozsudek smrti na základě obvinění z velezrady (úmysl ukrýt parašutisty vyslané cizí mocností a spolčení s agentem cizí mocnosti) a pomoci při vraždě dle § 7 odst. 2 a § 84 odst. 2 pís. a, dále odst. 3 pís. a Trestního zákona. Na straně obžaloby se procesu zúčastnil prokurátor Emil Eichler. Obhajoba i možnost odvolání byly v této tragické justiční frašce pouhou zdržující formalitou. Již 1. srpna 1951 Nejvyšší soud odvolání zamítl. Atmosféru kolem procesu náležitě „zahustila“ zuřivá propagandistická kampaň. Kněží působící na jižní Moravě a na Vysočině museli sepsat odsuzující vyjádření ke „zločinům kněží – pomocníků babických vrahů“. Brněnského biskupa ThDr. Karla Skoupého donutili v internaci dne 15. července 1951 vyslovit nad Františkem Pařilem z hlediska církevního práva neplatný výrok o církevní degradaci (vztahoval se i na společně k smrti odsouzeného babického faráře patera Václava Drbolu).

František Pařil podstoupil trest smrti na dvoře jihlavské věznice v ranních hodinách dne 3. srpna 1951. Jeho zpopelněné ostatky se jednomu z pracovníků brněnského krematoria podařilo ukrýt a předat je příbuzným (rodině jedné ze sester patera Pařila). V 70. letech se příbuzní odhodlali požádat místního kněze v Heřmanově na Žďársku, kde se nacházel jejich rodinný hrob, aby ostatky tajně uložil. Důstojného odpočinku se ostatky dočkaly po veřejném slavnostním uložení na čestném místě heřmanovského hřbitova u hlavního kříže až v říjnu roku 2011. Očistění památky Václava Drboly od absurdních obvinění mohlo proběhnout teprve po r. 1990.