Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

• Archiv bezpečnostních složek
• Archivní pomůcky
• Projekt 1989

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948−1989 » Portréty usmrcených » František Honetschläger (* 30. 11. 1931, † 13. 5. 1951)

Trojice mladých mužů, zastřelených prakticky v jediný okamžik, měla společné bydliště ve Vejprtech-Novém Zvolání i německou národnost. Herman Oser[2] a František Honetschläger,[3] byli zaměstnáni jako dělníci v Jáchymovských dolech. Roman Honetschläger pracoval u národního podniku Groko.[4] Honetschlägerovi pocházeli z rodiny kováře, kromě nich měli rodiče ještě syna Sylvestra.[5] Původně bydleli ve Stožci v jižních Čechách, Oser pocházel z přibližně 30 kilometrů vzdálené obce Huťský Dvůr.[6] Více osobních údajů bohužel dochované archivní materiály neuvádějí.

Dne 13. 5. 1951 nastoupila v 19 hod. hlídka Pohraniční stráže (PS) roty České Hamry službu v určeném úseku České Hamry–Vejprty–Nové Zvolání. Velitelem hlídky byl desátník[7] Josef Voda (nar. 1927), druhým členem vojín Pavel Dudáš (nar. 1929). Podle pokynů měli od 20.30 hod. zaujmout pevné stanoviště u zbořeného mlýna nedaleko obce Nové Zvolání. Od setmění, tedy kolem 21 hod., odtud sledovali prostor státní hranice. Ve 22.10 spatřili osobní automobil, projíždějící po silnici na německé straně hranice, vzdálené 70 metrů od československého území. Ve světle jeho reflektorů spatřili trojici mužů, kteří se snažili skrýt před nečekaným osvětlením. Poté, co automobil odjel, všichni tři se zvedli a vydali se k československé hranici.[8] Desátník Voda vydal pokyn k přípravě zbraní ke střelbě, sám natáhl svůj samopal SA 23 a vedle sebe položil rezervní zásobník.[9] Jeden z příchozích přeskočil potok, tvořící na tom místě hranici, a ocitl se na československém území. Mávnutím rukou dal oběma dalším pokyn, aby jej následovali. Když trojice popošla pět až osm metrů směrem do československého území, zvolal Voda pokyn: Stůj, ruce vzhůru![10]

Podle pozdějšího tvrzení hlídky padly ze strany neznámých tři výstřely, proto desátník Voda okamžitě zahájil palbu ze samopalu. Na vzdálenost deseti metrů vystřelil asi 15 projektilů, načež všechny tři osoby padly k zemi. Voda pokračoval ve střelbě další dlouhou dávkou a vyprázdnil celý zásobník na 35 nábojů. Vzhledem ke tmě si nebyl jistý, kde se neznámí muži nacházejí, došel tedy k nedalekému kanálu, o němž předpokládal, že se v něm ukryli. Vsunul do zbraně nový zásobník a začal jeho hladinu ostřelovat, v tu chvíli se na německé straně hranice objevily postavy osmi příslušníků hraniční stráže. Jejich velitel se ptal, co se děje, Voda ovšem neuměl německy a jen vykřikl: „Teroristé“.[11] Východoněmečtí pohraničníci zalehli a jeden z nich vystřelil zelenou světlici. Voda s Dudášem v jejím světle spatřili dvě nehybné postavy, které okamžitě oba zasypali dávkami ze samopalů.

Vzhledem k tomu, že jim v důsledku zběsilé palby docházela munice, dal Voda vojínu Dudášovi příkaz odplazit se ke státní silnici a dojít po ní do nedaleké vesnice, kde bydlel mladší strážmistr Jaroslav Bernhauser (nar. 1928).[12] Dudáš mu měl oznámit, že došlo k použití zbraní, zajistit informování velitele roty a přinést další střelivo. Dudáš ale na silnici potkal svobodníka Josefa Tichého kráčejícího na schůzku. Po zaslechnutí střelby se rozeběhl k hlídkovému stanovišti u mlýna a cestou se setkal s Dudášem.[13] Ten mu v rychlosti předal vlastní úkol a odplazil se zpátky za Vodou. Voda byl přesvědčen, že se třetí osoba ukrývá v kanálu, napojujícím se na hraniční potok a znovu tím směrem vypálil další dávku. Po chvíli se k němu připojili další tři příslušníci jejich roty, kteří zalehli vedle něj. Situaci vyjasnil až příchod Bernhausera, který se byl schopen domluvit s jedním z východoněmeckých kolegů. Němec procházel po svém břehu hraničního potoka a silnou svítilnou propátrával prostor na československé straně. Bernhauser si za okamžik všiml dvou nehybných postav, ležících asi deset metrů od desátníka Vody a třetího bezvládného těla jen kousek od nich. Opatrně k nim přistoupil a konstatoval, že jsou po smrti. U jednoho z mužů (později se ukázalo, že šlo o Romana Honetschlägera) ležela pistole Astra ráže 6,35 milimetru, v zásobníku byl jeden náboj a další byl vzpříčený v komoře.[14]

Lékařské ohledání prokázalo, že všichni tři byli okamžitě po střelbě mrtví. Herman Oser utrpěl průstřel hlavy a zásah do genitálií, František Honetschläger průstřel hrudníku v úrovni prsou a tři zásahy do spodní části těla, jeho bratr Roman rovněž zásah do hrudníku.[15] Při šetření případu došli velitelé k závěru, že postup hlídky byl oprávněný, neboť prý hlídka byla ohrožena na životě a zbraně použila v sebeobraně. Zda skutečně ze strany tří mladíků padl výstřel, ovšem stálo pouze na tvrzení Vody s Dudášem, na druhé straně bylo nepochybné, že v průběhu zběsilé střelby vypálil Voda 65 projektilů a Dudáš 34. Podle vyhodnocení akce oba pohraničníci zamezili trojici mužů v útěku zpět za hranice,[16] ovšem tito českoslovenští občané se z Německa vraceli do Československa, nikoliv obráceně.

Na základě žádosti PS provedla Veřejná bezpečnost domovní prohlídky v místě bydliště Honetschlägerových a Osera a vyslechla příbuzné a přátele. Ukázalo se, že za hranice se museli vydat někdy po 19 hod., motivem však evidentně nemohla být snaha utéci do ciziny, když se po několika hodinách opět vraceli. Vzhledem k tomu, že smrt tří místních mladíků nebylo možné utajit, informovala PS orgány místní správy, že muži byli zastřeleni oprávněně, neboť neuposlechli rozkazu hlídky a použili proti ní zbraně. Jejich otcové měli podle tvrzení vyšetřovatele PS údajně jednání svých synů dokonce odsoudit. V tomto případě byl povolen pohřeb a těla Hermana Osera i bratrů Honetschlägerových byla pohřbena do jednoho hrobu na hřbitově ve Vejprtech 16. května 1951. Za německé občany se s nimi rozloučil Arnošt Schmiedel z Vejprt a obřadu se účastnilo na sto padesát občanů německé národnosti.[17] Z velení štábu praporu PS byli na pohřeb vysláni důstojníci v civilu, kteří pohřeb sledovali a měli zaznamenat případné německé provokace, smuteční akce však proběhla v klidu. Již předchozího dne byla svolána schůze všech Němců v továrně SVA, kde důvěrník Antonín Keller přednesl řeč o celé události a všichni přítomní prý odsoudili „vražednou činnost“ mrtvých sousedů a dokonce údajně prohlašovali, že je správné, jaký je postihl osud.[18]

Vyšetřování případu vyvolává silné podezření manipulace s důkazy, ráno po střelbě začali příslušníci PS prohledávat okolí místa činu a údajně zde měli najít další dvě pistole, jednu bez značky, ležící u kanálu a druhou typu Walter, ponořenou v bahně na dně kanálu. Zbraně sem měli vhodit Herman Oser a František Honetschläger, je to ovšem navýsost nepravděpodobné, neboť byli zřejmě hned zasaženi palbou desátníka Vody.[19] Existence zbraní, které sem vůbec nemuseli zastřelení přinést, byla ovšem vítanou záminkou jejich prohlášení za vraždící záškodníky a odvrácení případného šetření skutečné činnosti příslušníků PS během zásahu. Nebylo vůbec prokázáno, zda se ze zbraní střílelo, nikdo neověřoval, zda mají mrtví na rukou mikroskopické stopy po spalinách ze střelby a nikdo nezkoumal stav zbraní. Tyto důkazy s největší pravděpodobností ani zkoumány být neměly.[20] Zarážející rovněž je, že rodiny Oserových i Honetschlägerových byly záhy po události nuceně vystěhovány do Prahy, aby údajně nenarušovaly morálku místního německého obyvatelstva.[21] Důvod však byl více než zřejmý, režim si nepřál, aby se případ připomínal a naopak mělo být povědomí o nesmyslné smrti tří mladých mužů co nejdůkladněji vymazáno.

V popsaném případu Osera a Honetschlägerových rozhodně nešlo o útěk za hranice a vzhledem k tomu, že mladí muži u sebe neměli žádný kontraband nebo větší částky peněz, tak ani o pašování.[22] Je naopak velmi pravděpodobné, že si trojice došla za hranice jen za zábavou, možná do některého příhraničního hostince. Při zpáteční cestě ale narazili na desátníka, který neměl sloužit se zbraní. Pravděpodobným se rovněž jeví fakt, že došlo k hrubému manipulování s důkazy a nadřízení se snažili celou událost zaretušovat. Její skutečný průběh však již zřejmě s naprostou jistotou rekonstruovat nelze.