Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

• Archiv bezpečnostních složek
• Archivní pomůcky
• Projekt 1989

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948−1989 » Portréty usmrcených » František Gajda (* 30. 11. 1913, † 6. 10. 1950)

Dne 6. října 1950 brzy ráno zadržela během obchůzky hlídka Pohraniční stráže (PS) ve stohu slámy u Lanžhota (okr. Břeclav) údajného agenta zahraniční zpravodajské služby Josefa Robeše. Byl vybaven falešným občanským průkazem na jméno „Josef Říčánek“. Podle jeho výpovědi jej ke spolupráci s americkou zpravodajskou službou Counter Intelligence Corps (CIC) získal v uprchlickém táboře v Norimberku jistý „Brauner“.[1] Koncem září odvezl „Brauner“ Robeše do Vídně za „Malým Frantou“ (tj. Františkem Gajdou), aby mu pomáhal při přechodech hranic.

Gajda 3. října 1950 převedl Robeše přes řeku Dyji do ČSR a pověřil ho úkolem. U Lanžhotu ve stohu slámy měl čekat na člověka v autě, který mu následujícího dne večer předá svazek zpráv pro „Braunera“. Další den večer, 5. října, jej měl Gajda vyzvednout a odvést zpět do Rakouska. Zprávy sice neznámý řidič skutečně přivezl a Robešovi odevzdal, Gajda ale toho večera z neznámých důvodů nepřišel. Ráno 6. 10. objevila Robeše u stohu hlídka PS.[2] Robeš vypověděl, že jej má vyzvednout převaděč, a proto se velitel PS útvaru Lanžhot šstržm. Vlastimil Novák rozhodl večer nastražit léčku.[3] Spočívala v postavení tří hlídek. První ve složení stržm. Jaroslav John, voj. Ladislav Kuděla, voj. Koblížek a voj. Antonín Baumruk zaujala pozici na státní silnici. Tato hlídka do událostí nijak nezasáhla. Další dvě hlídky přehradily prostor mezi Lanžhotem a státní hranicí. Hlídku pod velením mlstržm. Vladimíra Ošťádala se členy mlstržm. Michal Lehet a voj. Zdeněk Lejsek postavil šstržm. Novák u lanžhotských stohů. A třetí hlídka pod velením šstržm. Vlastimila Nováka a ve složení svobodník Jaroslav Šťastný, vojíni Miloslav Hruška a Josef Mordych se rozmístila poblíž lanžhotského lesa blíže ke státní hranici. Všichni příslušníci PS byli vyzbrojeni pistolemi a samopaly, ručními granáty a poslední dvě hlídky měly i po jedné raketové pistoli.[4]

Dne 6. 10. 1950 ve 23 hod. skutečně hlídka PS z útvaru Lanžhot ve složení mlstržm. Vladimír Ošťádal, mlstržm. Michal Lehet a voj. Zdeněk Lejsek, položená blíže Lanžhotu, ve tmě zahlédla neznámého muže. Na Lehetovu výzvu k zastavení odpověděl neznámý střelbou ze samopalu. Palbu opětovala hlídka. Ošťádal vystřelil ze samopalu vz. 48 čtyři dávky, celkem 30 nábojů, Lehet vystřelil 33 nábojů, Lejsek 28 nábojů a hodil i jeden ruční granát.

Člen hlídky mlstržm. Michal Lehet o situaci vypověděl: Po zalehnutí v terénu, t. j. asi 1,5 km jz. od obce Lanžhot, jsem kolem 22.00 hod. zaslechl v kukuřičném poli, které jsem měl po levé ruce, že vždy, když vlna mlhy klesla až k zemi, něco v tomto poli šustilo, a když vlna stoupala, že šustění umlklo. Asi tak po půl hodině až 45 minutách jsem najednou zahlédnul, jak z kukuřičného pole se vynořily dva obrysy postav, které šly před naší rozestavenou hlídku, šikmo k nám. Obě postavy jsem nezřetelně spatřil na vzdálenost asi 10 až 15 m, proto jsem vykřiknul: „,Stůj, zde pohraniční stráž!” Ihned po výzvě jeden z těchto mužů vykřiknul zpět: „Ruhe, budu strilat! V důsledku toho jsem již výzvu neopakoval a po zahlédnutých postavách, aby se mi neztratily znovu v mlze, jsem vypálil ze samopalu v pěti krátkých dávkách celkem 30 nábojů. Při vlastní střelbě jsem zaslechl, že i ostatní členové hlídky rovněž střílí. Po střelbě jsem již neznámé osoby nezahlédl jednak pro hustou mlhu, jednak proto, že jsem byl střelbou oslněn. Velitel hlídky přišel na to ihned ke mně a když jsem mu řekl, co jsem zjistil, dal mi rozkaz k vypálení dvou osvětlovacích raket, jednak abychom uvědomili tím hlídku, která byla u lesa, že pachatel prchá ve směru na ně, a jednak, aby se osvítil terén. Při světle rakety jsem pak zpozoroval, že jeden z mužů vybíhá z kukuřičniště a prchá ve vzdálenosti asi 50 m od nás směrem k silnici. Hned na to se ztratil a další raketu pro selhaní jsem již nemohl vypálit. Po tomto okamžiku velitel hlídky nás ihned rozmístil a prováděli jsme stíhání prchající osoby, kterou jsme zahlédli, ale toto stíhání zůstalo již vzhledem na terén, tmu a mlhu bez výsledku.[5]

Poté vojáci vystřelili rakety kvůli osvětlení terénu, ale také jako signál pro druhou hlídku. Vojáci také zahlédli ještě druhého muže, který ve tmě utíkal k Lanžhotu, ale ten nebyl nikdy dopaden. První muž vyzbrojený samopalem prchal směrem ke státní hranici, nevědomky vstříc druhé hlídce ve složení šstržm. Vlastimil Novák, svob. Jaroslav Šťastný, vojín Josef Mordych a vojín Miroslav Hruška.

Hlídka šstržm. Nováka po zaslechnutí střelby, výbuchu granátu a vystřelení osvětlovacích raket opatrně vyrazila směrem k první hlídce do vnitrozemí. O několik minut později také narazila na neznámého muže. Na výzvu svob. Jaroslava Šťastného k zastavení zahájil neznámý palbu ze samopalu. Poté vojáci použili proti muži služebních samopalů. Střelba jej několikrát zasáhla a muž na následky střelných zranění během několika minut zemřel.[6]

Šstržm. Novák popsal situaci ve své výpovědi takto: Asi po půl hodině, co jsme leželi na stanovišti, zaslechl jsem z prostoru, kde byla umístěna druhá hlídka, t. j. asi 2,5 km od nás směrem severovýchodním, palbu dávkami ze samopalu a krátce po střelbě explosi jednoho ručního granátu. Ihned po střelbě vylétly z prostoru této hlídky dvě rakety jako smluvené znamení, že prostorem někdo prchá. V důsledku toho jsem dal ihned hlídce rozkaz k přesunu do ohroženého prostoru. Po vyjití z lesa se moje hlídka rozvinula do rojnice a postupovali jsme terénem nejkratší cestou ve směru na ohroženou hlídku. Postupovali jsme mírným poklusem s připravenými zbraněmi. Čas od času jsme se vždy zastavili, přilehnutím k zemi jsme proti obzoru pozorovali a naslouchali, zda nebude slyšet, resp. vidět pohyb osob od prostoru. Po ujití asi 1200 m, kdy jsme se pohybovali, zaslechl jsem, jak člen mé hlídky svob. Šťastný Jaroslav, který běžel vlevo ode mne, zvolal v běhu. „Stůj, pohraniční“, dál jsem již neslyšel volání, protože v okamžiku jsem již viděl, jak proti nám ve směru na svob. Šťastného a voj. Mordycha, který šel vpravo od svob. Šťastného, je stříleno. Ihned jsem poznal, že je proti nám stříleno ze samopalu. Pro tmu a hustou mlhu jsem neviděl nikoho, viděl jsem záblesky střelby. V okamžiku, kdy neznámý pachatel použil svůj samopal proti nám, použil jsem ihned svůj samopal v pokleku a střílel jsem v krátkých dávkách ve směru záblesků na nepřítele na vzdálenost asi 30 m. Současně jsem slyšel, že i ostatní členové mé hlídky střílí ve směru útoku ze svých samopalů. Po několika dávkách střelba ustala jak s naší strany, tak i ze strany neznámého pachatele. Po tomto zjištění jsme znovu zalehli a pozorováním i nasloucháním jsme zjišťovali, zda v terénu se nepohybují ještě další osoby. Svob. Štastný se přitom, kryt našimi zbraněmi, odplížil do místa, odkud bylo na nás stříleno, a přitom narazil na neznámého ležícího muže, který držel v rukou samopal. Hned na to na mne svob. Šťastný volal, že neznámý muž je již mrtvý a že krvácí z prsou, dále že v levé ruce má samopal. Po tomto sdělení jsem dal dalším dvěma členům hlídky rozkaz, aby dále střežili terén a připlížil jsem se k svob. Šťastnému, kde jsem si oznámení svob. Šťastného vlastní obhlídkou neznámého muže potvrdil.[7]

Při přestřelce použili vojáci celkem 54 nábojů. Muž vystřílel z německého samopalu MP 40 třicet nábojů a měl u sebe ještě tři plné zásobníky po třiceti nábojích. Při prohlídce svob. Šťastný identifikoval mrtvého podle dvou chybějících prstů na levé ruce jako Františka Gajdu z Lanžhota, po němž pohraničníci již delší dobu pátrali. Svob. Šťastný k tomu uvedl: V zastřeleném muži jsem podle toho, že na levé ruce mu chyběly dva prsty, poznal námi již dlouho hledaného Františka Gajdu, který ilegálně prchnul do Rakouska, kde pracoval jako agent CIC.[8] K zastřelení došlo asi jeden a půl kilometru jihozápadně od Lanžhota a asi tři kilometry od státní hranice, v místě zvaném „průchod na okraji hraničního pásma u Kazubku“.[9]

František Gajda utrpěl několik střelných zranění do prsou a krku. Na místo byl ještě v noci povolán obvodní lékař z Lanžhota MUDr. Kepák, který ale jen mohl potvrdit mužovu smrt. Po lékařském ohledání zůstali na místě dva příslušníci PS a ostatní pokračovali v pátrání terénem po možných dalších osobách. Toto úsilí ale nepřineslo žádný výsledek.[10]

Okresní soud v Břeclavi dostal již 7. října o události zprávu, ale úřad neměl asi vzhledem k jasné příčině úmrtí zájem na soudním ohledání a dal souhlas k převozu těla do márnice hřbitova v Lanžhotě. Vojenský prokurátor nařídil soudní pitvu, která ale byla po lékařském ohledání a bezpečném zjištění příčiny smrti odvolána.[11] Lékařské ohledání MUDr. Kepákem přineslo toho dne tyto poznatky: Hlavní příčinou smrti byly mnohočetné průstřely, komplikací vedoucí ke smrti pak krvácení do dutiny hrudní a bezprostřední příčinou smrti otlak plic a srdce. Podle návrhu ohledače se měl konat pohřeb následujícího dne, 8. října 1950, v 15 hod. na hřbitově v Lanžhotě na základě povolení vojenské prokuratury a podle všeho se tak i stalo.[12]

František Gajda se narodil v Lanžhotě 30. listopadu 1913 Pavlovi Gajdovi a Marii Gajdové, rozené Bartošíkové. Měl dva sourozence, bratra Josefa a sestru Růženu, provdanou Ciprysovou. Oba sourozenci bydleli rovněž v Lanžhotě. František Gajda byl ženatý s Marií, rozenou Škrobáčkovou. Z manželství se narodily čtyři děti, v době události jim byly dva roky, čtyři roky, jedenáct a patnáct let.[13] Gajdovi bydleli v Lanžhotě. K osobě Františka Gajdy je známo pouze tolik, že před válkou příležitostně pracoval u různých firem a jako zedník v Baťově. Po roce 1945 provozoval autodopravu, a to až do roku 1949. V roce 1948 přišel při úrazu o prsteník a prostředník na levé ruce. V květnu 1949 nastoupil zaměstnání u Československých naftových závodů v Břeclavi jako dělník, ale v srpnu 1949 odešel ze zaměstnání, údajně ze zdravotních důvodů.[14] Gajda byl od června 1945 členem Československé strany národně socialistické.[15]

Podle poznatků Státní bezpečnosti byl poměr Františka Gajdy k tzv. lidově demokratickému zřízení naprosto záporný, protože v nových poměrech byl omezen na svých příjmech. Byl prý horlivým stoupencem „západní ideologie“.[16] Gajda se zabýval ilegální činností, zejména převáděním uprchlíků přes státní hranici do Rakouska. Dne 10. února 1950 oznámila stanice Sboru národní bezpečnosti v Lanžhotě, že František Gajda a Antonín Fojtík z Lanžhota jsou od 6. února nezvěstní. Stýkali se předtím s Františkem Tučkem, který byl 5. února zatčen Velitelstvím oddílu StB v Břeclavi pro podezření z protistátní činnosti. Bezpečnost předpokládala, že ze strachu před zatčením odešli Gajda a Fojtík do zahraničí.[17] Uvedeným šetřením bylo prý prokázáno, že Gajda s Tučkem převedli přes hranice od konce srpna 1949 do doby Tučkova zatčení asi 25 osob.

Dne 22. května 1950 odešla do Rakouska i Marie Gajdová se čtyřmi dětmi. Hranice přešla tajně v prostoru Lanžhotsko-Pernitálské pastvisko (Bernardstal).[18] V Rakousku se Gajda údajně stal agentem americké vojenské kontrarozvědky CIC. V době zastřelení měl u sebe falešné doklady na jméno „Franz Adler“.[19]

Asi rok po Gajdově smrti se dostala před soud skupina jeho pomocníků. Státní soud v Brně soudil ve dnech 10.–15. září 1951 skupinu 31 osob jako případ František Tuček a spol. Za pomoc uprchlíkům, spolčení ke zničení anebo rozvrácení lidově demokratického zřízení dostal František Tuček doživotí, Josef Robeš 25 let a ostatní rovněž vysoké tresty žaláře.[20]

Podle zachyceného dopisu ze Salzburgu z 23. listopadu 1950 měla Marie Gajdová o smrti manžela určité nepotvrzené zprávy. Proto poslala dopis předsedovi Místního národního výboru v Lanžhotě Janu Gajdovi (nebyl příbuzný, šlo o shodu jmen – pozn. aut.) s prosbou o potvrzení zpráv a případně i o zaslání úmrtního listu.[21] Marie Gajdová zůstala s dětmi v zahraničí a vystěhovala se do Kanady.[22]

Velitel PS navrhl povýšení vojínů o jeden stupeň za úspěšný zákrok proti Gajdovi s nasazením života.[23] Dne 26. října 1950 udělil velitel PS plk. Ludvík Hlavačka veliteli PS útvaru Lanžhot šstržm. Vlastimilu Novákovi pochvalné uznání za mimořádný úspěšný výkon v říjnu 1950 při dopadení a zneškodnění státu nepřátelských osob. Kromě toho Hlavačka navrhnul 14. listopadu 1950 jmenovat Nováka do hodnosti podporučíka SNB za akci 6. 10. 1950, kdy byl zastřelen dlouho hledaný a nebezpečný agent CIC Gajda.[24]

Od 3. září 2001 vedl šetření události Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie České republiky (ÚDV), podnětem byl vlastní výzkum ÚDV. V průběhu prověřování věci byli podle dochované dokumentace ztotožněni příslušníci PS, kteří se zúčastnili zákroku v roce 1950. Vojáci Lehet, Ošťádal a Novák již zemřeli. Šťastný nebyl ze zdravotních důvodů schopen výslechu. Hruška v červnu 2002 vypověděl, že on sám na Gajdu nestřílel. A Mordych 15. října 2002 v rozporu s dokumentací z roku 1950 tvrdil, že na hlídce tehdy vůbec nebyl a mrtvého viděl až ráno náhodou na rotě.[25]

Policejní orgán dne 16. července 2003 prověřování podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158/1a a 2c tr. zákona odložil usnesením podle § 159a odst. 1 tr. řádu s tím, že nebylo zjištěno podezření ze spáchání trestného činu a není na místě možno věc vyřídit jinak.[26]

Na státní hranici zahynuly desítky kurýrů. Jedním z nich byl František Gajda. Nevíme, kolikrát hranici přešel. Patřil ale mezi velmi zkušené převaděče. Pohyboval se v důvěrně známém prostředí, a to mu umožňovalo dlouhou dobu přežít. Doplatil na cizí chybu. Proti přesile neměl na hranici šanci. Sám ale použil zbraň a byl si jistě vědom rizik, které přecházení hranic za takových okolností přináší.

Průběh události sice známe jen z líčení členů PS, nicméně v dobových záznamech se neobjevují podstatné rozpory a nebyly zjištěny ani při úředním šetření po roce 1989. Případ byl v dalších letech mediálně zpracován.[27]