Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Odboj a perzekuce křesťanů v době nacismu a komunismu (1939–1989) » Římskokatolická církev » František Bučil (1894–1955)

Narodil se 31. ledna 1894 ve Smoletelech, okres Příbram, v selské rodině jako jedno z pěti dětí. Jeho strýc Jan Bučil působil jako kněz v Praze a byl pro chlapce vzorem. Gymnaziální studia absolvoval v letech 1906–1914 v Příbrami. Za mobilizace byl povolán do služby v rakousko-uherské armádě, absolvoval však jen výcvik ošetřovatele. Od října 1914 vstoupil do kněžského semináře a začal studovat bohosloví na pražské teologické fakultě. Na kněze byl vysvěcen 30. června 1918, primici měl na poutním místě Maková, protože Smoletely neměly vlastní kostel a rodina docházela na bohoslužby do Makové. V létě 1918 prožil velmi těžké období – prodělal nebezpečnou španělskou chřipku a zápal plic i pohrudnice, takže se u něj následně projevila angina pectoris.

Od září 1918 nastoupil jako katecheta v obci Pchery u Slaného, od roku 1924 začal učit náboženství na školách v Kladně a v následujícím roce nastoupil jako katecheta měšťanských škol v Sedlčanech. Od roku 1937 byl ustanoven administrátorem a od prosince 1940 jmenován děkanem v Sedlčanech. Do sedlčanské farnosti patřilo také čtrnáct okolních osad. Pracoval v Čsl. straně lidové a působil v Lidové akademii. Díky své veselé a klidné povaze, životnímu optimismu a vynikajícím kázáním si získal u věřících velkou oblibu. Rovněž u dětí byl velmi oblíben, především díky svým vypravěčským schopnostem. Věnoval se ministrantům, opravám kostelů a kaplí ve farnosti, provedl přestavbu budovy děkanství. Měl rád přírodu a k jeho koníčkům patřila i myslivost a karty. Žil dosti skromně, na faře neměl ani hospodyni, o jídlo i zahradu se staral sám. Aktivně pracoval ve farnosti – neúnavně sloužil mše svaté, zpovídal, křtil, dokázal dobře vycházet i s lidmi jiného vyznání.

Během 2. světové války prožil stejně jako značná část obyvatel Sedlčan těžké období – museli z města odejít, protože zde bylo zřízeno vojenské cvičiště německých vojáků. Uchýlil se na statek jednoho z farníků do nedalekých Solopysk. Velkou ranou byla v březnu 1945 pro rodinu Bučilových poprava bratra Josefa, starosty ve Smoletelech, odsouzeného německým lidovým soudem a popraveného na Pankráci.

Po skončení války byl ještě v květnu 1945 díky své popularitě mezi občany zvolen předsedou revolučního Národního výboru v Sedlčanech. Tuto funkci však kvůli zaneprázdnění ve farnosti nepřijal, což mu někteří zazlívali. Vedle své kněžské práce totiž pracoval jako ředitel Charity pro tehdejší sedlčanský okres. Proto se mimo jiné podílel na distribuci pomoci UNRRY, což posloužilo komunistům po únoru 1948 jako záminka pro obvinění. Po válce organizoval opravy válkou poničených kostelů. V podstatě zvládal práci, kterou za první republiky konali čtyři kněží.

Po komunistickém převratu byl vnímán jako populární a vlivná osobnost, jíž by bylo dobré získat pro souhlas s novým režimem. Byla mu nabízena účast v nové prorežimní tzv. Katolické akci, což odmítl, a v červnu 1949 přečetl pastýřský list biskupů, odsuzující tuto organizaci. V listopadu 1950 odmítl účast na mírovém shromáždění, organizovaném okresní pobočkou Katolické akce v Sedlčanech, za přítomnosti kolaborujícího P. Jana Máry z Prahy. Odveta místních komunistických orgánů na sebe nenechala dlouho čekat.

Začátkem roku 1950 si vážně poranil levé oko a musel být hospitalizován na klinice v Praze na Vinohradech. V době jeho léčení probíhala ve sdělovacích prostředcích nenávistná kampaň o zneužití tzv. číhošťského zázraku P. Josefem Toufarem. Děkan Bučil se o číhošťské události živě zajímal, dokonce během rekonvalescence navštívil propagandistický film o tomto případu. Krátce po návratu z nemocnice opět vyučoval náboženství i na gymnáziu v Sedlčanech. Po hodině náboženství se ho studenti o přestávce ptali na události v Číhošti. Pan děkan jim sdělil své pochybnosti o tom, že by vše proběhlo tak, jak líčeno v novinách. Všiml si některých rozporů v tisku, např. různých podob oltářů s křížem, vydávaných za číhošťský, nebo naivnosti „podvodného“ manipulačního systému provázku a řemenů, jimiž v propagandistickém filmu o Číhošti kněz křížem hýbal. Několik dětí bylo kvůli této věci vyslýcháno a 2. června 1950 byl předvolán k výslechu na okresní oddělení Národní bezpečnosti v Sedlčanech i P. Bučil. Do dvou týdnů bylo na něj podáno u okresní prokuratury trestní oznámení pro „šíření nepravdivých zpráv“. Církevní tajemník se jej snažil znovu získat pro spolupráci s komunistickým režimem a pro kněžské mírové hnutí s tím, že pokud svolí, bude jeho stíhání zastaveno. Očekávaný vstup mezi pokrokové kněze děkan Bučil odmítl, čímž rozhodl o svém osudu.

P. Bučil byl předvolán k přelíčení u Státního soudu v Praze na 28. prosince 1950. Teprve u soudu se dověděl, z čeho je vlastně viněn, protože předtím neobdržel obžalobu. Jeho hovor se studenty klasifikoval soud jako přečin šíření poplašné zprávy a odsoudil ho k trestu jednoho roku odnětí svobody. Po odsouzení byl P. Bučil eskortován do věznice na Pankráci. Odvolání k Nejvyššímu soudu přineslo 9. ledna 1951 jen potvrzení předchozího rozsudku. Toto odsouzení však bylo pouze počátkem tragédie děkana Bučila.

Krátce po procesu provedl církevní tajemník v doprovodu příslušníka SNB prohlídku děkanství, údajně proto, že chtěl vyzvednout mešní roucha pro nástupce P. Bučila a najít finanční hotovost – 100 000 Kčs na opravu sedlčanského kostela. Následnou prohlídku fary prováděli příslušníci StB. Objevili zde velké množství uskladněných věcí: potraviny, šaty, obuv aj. P. Bučil na faře hospodařil sám, bez hospodyně, s plným nasazením se věnoval pastoraci, vedení Charity, takže pro starosti o vedení domu mu zůstávalo jen málo času. Navíc často zval na faru více hostí, takže se snažil mít určité zásoby. Velká část zásob pocházela z poválečné pomoci UNRRA. Část pomoci rozdal P. Bučil rodinám s malými dětmi, zbytek chtěl vzhledem k přetrvávajícím zásobovacím potížím rozdat později. Mezi uskladněnými věcmi byly také už zkažené potraviny, které pocházely ještě z války, kdy na faře hospodařili nacisté, ale P. Bučil je kvůli své zaneprázdněnosti neodstranil.

Představitelé komunistické moci se rozhodli nečekaného nálezu velkých zásob na faře patřičně politicky využít. P. Bučil byl označen za: mamonáře, keťasa, záškodníka plánovaného hospodářství. Zásoby na děkanství byly nafilmovány, několika stovkám lidí byl umožněn přístup, aby si mohli tuto vatikánskou sabotáž prohlédnout. Navíc nalezené věci byly vystaveny ve třinácti vitrínách výkladních skříní po městě. Aby byl posílen hněv pracujícího lidu, přiváželi do vitrín příslušníci bezpečnosti hromady věcí, které z fary nepocházely: zkažené potraviny, ohlodané, roztrhané oblečení atd. Proti děkanovi Bučilovi byla ve městě rozpoutána nenávistná kampaň. Ženy byly proti němu poštvány ukazováním dětského prádla, botiček a výbaviček, poškozených „špatným“ uskladněním na faře. V tisku se objevily relace o sedlčanském případu.

Aby byl případ maximálně politicky použit proti církvi a děkanu Bučilovi, rozhodlo ministerstvo spravedlnosti, že další přelíčení s děkanem Bučilem před Státním soudem se bude konat v sokolovně v Sedlčanech a bude vysíláno místním rozhlasem. Děkan byl převezen z věznice na Pankráci, ulice byly uzavřeny příslušníky SNB a cesta k sokolovně byla posypána nakradenými hostiemi a svatými obrázky z fary. Děkan byl veden ostrahou k sokolovně a musel po nich šlapat. Také byl ponižován tím, že musel s příslušníky obcházet vitríny, kde byly vystaveny důkazy o jeho trestné činnosti: poškozené šatstvo, zkažené potraviny, a nenávistné letáky proti němu.

V pátek 2. února 1951 proběhl v sedlčanské sokolovně proces před Státním soudem, kde předsedou soudu byl JUDr. Jaroslav Novák a prokuraturu zastupoval neblaze proslulý JUDr. Karel Čížek. Děkan Bučil byl vystaven velkému tlaku a ponižování od prokurátora a musel prožít i řadu emotivních výstupů svědků proti němu. Proces trval od 8 hodin ráno až do půl čtvrté odpoledne. Děkan Bučil byl shledán vinným, že chtěl úmyslně poškodit plánovité zásobování pracujícího lidu v okrese sedlčanském. Obhajobu P. Bučila, že chtěl věci postupně distribuovat a předejít nespravedlivému rozdělení, soud odmítl a odsoudil ho pro trestný čin sabotáže na devět let.

P. Bučil byl postupně vězněn na Borech, Mírově, v Mladé Boleslavi a ve Valdicích. prošel pracovišti v kuchyni, v dílnách Lipo a Kozak, draním peří i loupáním slídy. Už při lékařské prohlídce v listopadu 1953 ve Valdicích označil vězeňský lékař jeho zdravotní stav za vážný.

V červenci 1954 mu prezident Zápotocký v rámci amnestie prominul tři roky trestu. Protože mu nebyla poskytnuta potřebná lékařská péče, pracoval v nevhodném prašném prostředí a samozřejmě nedostával dostatečnou stravu, objevila se u něj tuberkulóza. Od 8. ledna 1955 byl hospitalizován v nemocniční věznici ve Valdicích, kde lékaři konstatovali těžkou chudokrevnost s podezřením na rakovinu tračníku. Nemocný kněz marně žádal krajskou prokuraturu v Hradci Králové o podmínečné propuštění. Jeho žádost o přerušení trestu však nebyla vyslyšena, i když ji prokurátor s ohledem na zdravotní stav doporučoval. Dne 27. srpna 1955 byl převezen ve vážném zdravotním stavu do vězeňské nemocnice na Pankráci. P. František Bučil zde zemřel ve 14 hodin 30. 12. 1955 ve věku nedožitých 62 let.

Žádost příbuzných, aby jim byly jeho ostatky vydány, byla zamítnuta s odůvodněním, že pohřeb člověka, který je vnímán místními živly z řad reakce jako mučedník, není v místě jeho bývalého působiště žádoucí, a jeho ostatky byly vyvezeny 17. ledna 1956 do společného hrobu v Praze–Ďáblicích.