František Bernard Vaněk (1872–1943)
Narodil se 15. července 1872 ve Stálci (dnešní Stádlec) u Tábora v rodině sedláka Josefa Vaňka a jeho manželky Rosálie, rozené Mrázkové. Nižší gymnázium studoval v Táboře, kde se spřátelil s Františkem Bílkem, pozdějším významným českým tvůrcem, představitelem epochy secese a symbolismu. Na vyšším gymnáziu v Českých Budějovicích maturoval v červnu 1892. Po absolvování bohosloveckých studií byl 19. července 1896 vysvěcen v Českých Budějovicích na kněze. Primiční mši, při které mu ministrovali František Bílek a Vilém Bitnar[1], odsloužil v rodném Stálci. Vnitřně inklinoval k literárnímu a uměleckému hnutí české Katolické moderny a jejímu časopisu Nový život, jehož vydavatelem a redaktorem byl Karel Dostál-Lutinov.
Vzhledem k nedostatku volných farností působil po dokončení teologických studií neoficiálně jako „kaplan na zapřenou“ v německém Pürlesu (Brložec) na Žluticku. Na jaře 1897 nastoupil jako výpomocný kaplan do Sudoměřic u Bechyně. Zde dokončil svoji básnickou sbírku Sacerdotium. Poté co musel uvolnit místo bývalému sudoměřickému kaplanovi, kterého poslala konzistoř administrovat farnost ve Veselíčku, se na krátko vrací k rodině do Stálce. V srpnu 1897 byl ustanoven kaplanem v Pelhřimově. V roce 1902 se stává expositou na Křemešníku. Vzpomínky na toto poutní místo a rázovitého řídícího učitele Josefa Zahálku nezapomenutelně ztvárnil v románu Na krásné samotě (1938). K roku 1902 se váže také počátek jeho čtyřicetileté redaktorské práce na vydávání homiletického časopisu Kazatelna.[2]
Dne 15. srpna 1906 zemřel v Pelhřimově děkan Jan Kačer a 6. prosince téhož roku byl na toto místo povolán František Bernard[3] Vaněk. Službu nastoupil 1. února 1907. V roce 1922 založil v Pelhřimově Chrámové družstvo, které dohlíželo na odpovídající kvalitu chrámových potřeb (mešní víno, zvony, svíce, oleje atd.). Později k Družstvu připojil i umělecké ateliéry, které zprostředkovávaly pro kostely stylově restaurované oltáře, obstarávaly umělecky cennou a moderní sochařskou výzdobu, obrazy, křížové cesty, zajišťovaly instalaci hřbitovních pomníků a křížů. Jako schopný organizátor se angažoval v politickém dění a sociálním hnutí. Dopisoval do Bitnarova Nového věku, Selských listů a Venkovana, který založil; pracoval na sloučení katolických politických frakcí, organizoval záložny, stál u kolébky Lidu, Neděle atd. Jeho neobyčejně pestrá regionální činnost zahrnovala i podporu sportu.[4] Ve své „perníkové chaloupce“ v Děkanské zahradě pracoval na textech kroniky Pelhřimov za války (1938), románu Na srdci (1942), či posmrtně vydaných vzpomínkách a pamětech Vlaštovky se vracejí (1946).
V noci 3. června 1942 byl téměř sedmdesátiletý děkan Vaněk v Pelhřimově zatčen a do rána vyslýchán u okresního soudu v Pelhřimově. Již dříve byl gestapem vyšetřován pro svá vlastenecká kázání. Se zraněnou rukou byl odvezen přes Pacov do věznice krajského soudu v Táboře. Dále do Prahy na Pankrác, Malé pevnosti Terezín (4. 7. 1942) a nakonec transportem 27. července 1942 do Dachau. O jeho životě v koncentračním táboře se dozvídáme nejenom ze vzpomínek spoluvězňů, ale i z dochovaných dopisů, které odsud posílal pelhřimovskému administrátorovi P. Josefu Dvořákovi. Poslední jeho dopis je datován 28. března 1943, tedy čtyři dni před smrtí, a je psán již cizí rukou. Těžký život v koncentračním táboře pelhřimovského děkana těžce poznamenal na zdraví. Otékaly mu nohy, špatně přijímal potravu, trápila ho břišní kýla. Jeho zdravotní stav se nakrátko zlepšil umístěním na revír, ale koncem března 1943 onemocněl zápalem plic a 1. dubna 1943 zemřel. Téhož dne byla v domácí kapli za Mons. Františka B. Vaňka, katolického kněze a kazatele, děkana v Pelhřimově, konzistorního radu, biskupského notáře, papežského preláta a spisovatele sloužena P. Janem Dobrodinským zádušní mše, na které krátce o jeho životě německy promluvil P. Josef Plojhar.
Dne 27. července 1947 byla Mons. Františku B. Vaňkovi na křemešnické faře odhalena pamětní deska. Stejné pocty se mu dostalo v roce 1993 v Pelhřimově, kde byla nedaleko jeho „chaloupky“ odhalena bronzová pamětní deska s reliéfním portrétem, připevněná na masivním bloku podhorského syenitu. Ta však byla v roce 2013 ukradena. Proto se 15. července 2015 v Děkanské zahradě v Pelhřimově uskutečnilo slavnostní odhalení nové pamětní desky s Vaňkovou portrétní bustou.
Mgr. Martin Jindra
Prameny:
- Moravský zemský archiv v Brně − Státní okresní archiv Pelhřimov, fond František B. Vaněk, k. č. 1 a 4.
- Moravský zemský archiv v Brně − Státní okresní archiv Pelhřimov, fond Farní úřad Křemešník, kniha č. 2, Památní kniha poutního místa Křemešníku 1878.
- Muzeum Vysočiny Pelhřimov, fond František B. Vaněk, k. č. 1–2 a 4–5.
Literatura:
- BENEŠ, Josef: Kaine, kde je Tvůj bratr? Česká katolická charita v Ústředním církevním nakladatelství, Praha 1971, s. 150–155.
- ČERNÝ, Jiří: Za děkanem Františkem B. Vaňkem. Vlastivědný sborník Pelhřimovska, 1993, č. 4, s. 33–42.
- Na paměť Fr. B. Vaňka, českého kněze a spisovatele. (Uspořádal Jan Menšík). Vyšehrad, Praha 1947.
- VANĚK, František B.: Vlaštovky se vracejí. Československý Kompas, Praha 1946.
[1] Vilém Bitnar (1874–1948) byl český literární a kulturní historik, spisovatel a publicista katolické orientace, jeden z hlavních představitelů literární katolické moderny.
[2] Kazatelna široce zakotvila nejen mezi kněžstvem v Čechách a na Moravě, ale i na Slovensku.
[3] Biřmovací jméno Bernard, které si Vaněk zvolil na počest svého profesora přírodopisu na nižším gymnáziu v Táboře Alexandra Bernarda, začal používat až v době svých literárních počátků, aby jeho jméno nebylo zaměňováno s dr. Františkem Vaňkem.
[4] V Pelhřimově například založil první umělé kluziště a podporoval místní hokejový klub.
