František Adamec (1922)
Narodil se 28. února 1922 v Dědicích u Vyškova jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Pochází z rodiny textilního dělníka, matka byla v domácnosti. V letech 1933–1941 studoval na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, kde v květnu 1941 odmaturoval.
Poté nastoupil na Cyrilometodějské bohoslovecké učiliště v Olomouci. Hned v prvním ročníku těžce onemocněl – měl zápal mozkových blan a komplikovaný zánět středního ucha. Onemocnění ho však zachránilo před totálním nasazením v Německu. Učiliště ukončil v roce 1945 maturitou. Poté pokračoval ve studiu na Cyrilometodějské teologické fakultě Palackého univerzity v Olomouci. Složil dvě státní zkoušky k doktorátu teologie. Na kněze byl vysvěcen 5. července 1946 olomouckým světícím biskupem Stanislavem Zelou a následně byl ustanoven kaplanem v Drahotuších v okrese Přerov. Od září 1947 působil jako studijní prefekt na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, kde učil latinu, ruštinu, češtinu a na státním gymnáziu i náboženství. Se studenty nacvičoval studentská divadla, vedl pro ně katechetické kurzy a zapojoval se i do činnosti Orla.
Dne 19. února 1949 byl v Kroměříži zatčen a vyšetřován v krajské věznici v Olomouci, kde jej vyšetřovatelé týrali elektrickým proudem. P. Adamec byl souzen v soudním procesu Státního soudu v Praze-oddělení v Brně ve dnech 28.–29. června 1949 v rámci devítičlenné skupiny Orlů Jiří Kostruch a spol., spolu s P. Františkem Pevným a byl odsouzen za zločin sdružování proti státu ke čtyřem letům a deseti měsícům odnětí svobody. Po odvolání mu byl rozsudkem Nejvyššího soudu v Praze 18. října 1950 zvýšen trest na deset let. P. Adamec byl odsouzen především kvůli svým kontaktům s Orly v Drahotuších, z nichž se někteří zúčastnili velké orelské pouti na Sv. Hostýn v létě 1948 a následně rozšiřovali letáky o násilných praktikách komunistického režimu. Někteří z nich se mu svěřili, že chtějí odejít do emigrace, což jim spíše rozmlouval.
Jako vězeň pracoval v uranových dolech v Jáchymově na dole Barbora a Svatopluk, ve vápence ve Zdicích, v kaolinových závodech v Horní Bříze, ve Škodovce v Plzni při vykládání vagonů odpadu a uhlí. Dále byl vězněn v Plzni na Borech, kde dral peří a vyráběl řemeny jako brašnář pro firmu Kozak, ve Valdicích na kompletování sisalových povřísel a zhotovování rohožek a v Praze-Ruzyni, kde pracoval ve vězeňské prádelně. Kvůli tajnému sloužení mší pro spoluvězně ve věznici byl opakovaně zavírán do korekce. Po neúspěšném pokusu spoluvězňů o útěk na Jáchymovsku o Vánocích 1950 jej bachaři brutálně zkopali a bili železnou tyčí.
V roce 1956 byl podmínečně propuštěn na zkušební dobu osmi let a začal pracovat v cihelně v Dědicích u Vyškova. V roce 1957 dostal státní souhlas k výkonu kněžské služby a byl jmenován kaplanem v Ivanovicích na Hané a později jako administrátor do Chvalkovic na Hané, okr. Vyškov. Kvůli vlivu na mládež mu byl odebrán státní souhlas pro vyškovský okres a přeložili ho do Uherského Hradiště, kde byl v roce 1969 jmenován duchovním správcem ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Po zbavení státního souhlasu také pro okres Uherské Hradiště byl v roce 1975 přeložen do Vacenovic, okres Hodonín, kde působil až do roku 2009.
V 70. a 80. letech byl opakovaně šikanován církevním tajemníkem a StB pro své výroky, kázaní, aktivitu ve farnosti a „narušování“ socialistické výchovy mládeže. Vyučoval náboženství ve Vacenovicích a Milovicích. V červenci 2009 byl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu přeložen z Vacenovic do Kroměříže, kde působí u Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul (vincentek).
V roce 1980 byl jmenován arcibiskupským radou arcidiecéze Olomouc, 1994 čestným občanem Jeruzaléma a čestným členem řádu Panny Marie Jeruzalémské-Německých rytířů. Od roku 2000 je kanovníkem kroměřížské kapituly.
Vojtěch Vlček
Prameny:
- Národní archiv, spis St. soudu Or IIb 328/49 Jiří Kostruch a spol., spis Nejvyššího soudu TO 315/50.
- Archiv autora – Curriculum vitae Františka Adamce, faráře ve Vacenovicích, vlastní životopis F. Adamce (strojopis).
Literatura:
- VLČEK, Vojtěch: Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2006, s. 10–30.
