Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

• Archiv bezpečnostních složek
• Archivní pomůcky
• Projekt 1989

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948−1989 » Portréty usmrcených » Fictumová, Olga (* 16. 10. 1930, † 3. 6. 1953)

Olga Fictumová, rozená Pokrupová, se narodila 16. 10. 1930 v Tlustovousech, okr. Český Brod.[1] V roce 1951 se jako provdaná Antalová seznámila v Karlových Varech s Miloslavem[2] Fictumem, který byl jako voják základní služby u tamní posádky.[3]

Setkání a následný vztah Olgy Antalové s Miloslavem Fictumem fatálním způsobem poznamenaly její další život. V následujícím roce se rozvedla s dosavadním manželem, aby se zanedlouho provdala za Miloslava Fictuma. S ním bydlela v Mariánských Lázních a pracovala v Chebských pekárnách jako dělnice,[4] muž jako dělník v podniku Armastav Klimentov.[5]

V roce 1953 byl Miloslav Fictum dvakrát odsouzen za drobné krádeže ke dvěma měsícům odnětí svobody. Spácháním zmíněných činů se však dostal do svízelné situace, protože již v roce 1950 byl během vojenské služby odsouzen a uvězněn za neplnění povinností ve strážní službě. Z vězení byl podmínečně propuštěn, ovšem spácháním krádeží porušil podmínky dřívějšího podmínečného propuštění, takže mu hrozilo, že kromě dvou měsíců odnětí svobody si bude muset odpykat ještě zbytek trestu z roku 1950.

S hrozícím vězením se Fictum nemohl smířit, zvažoval proto odchod do zahraničí a k odchodu přemlouval i svou ženu. Jako místo přechodu hranic naplánoval jižní Moravu nebo Slovensko, neboť z vojenské služby věděl, že „jižní“ hranice se sovětskou okupační zónou v Rakousku jsou méně obsazené pohraničníky než hranice s americkou okupační zónou v západním Německu.

Dne 10. dubna 1953 byl Fictum odsouzen pro druhou krádež a manželé se definitivně rozhodli pro emigraci. Fictumová začala podle jejich dohody rozprodávat zařízení bytu a on odjel na Moravu společně s jistými Otavou a Děkťarovou, kteří byli u nich na návštěvě, vyhledat vhodné místo k přechodu hranic. Olga Fictumová věci rozprodala a 22. května 1953 odjela do Olomouce, kde se setkala s manželem. Ten však doposud žádné vhodné místo pro přechod hranic nehledal, místo toho bezstarostně cestoval s Otavou a Děkťarovou po Moravě a Slovensku, naposledy zůstali několik dní v Jeseníku na útraty manželů Všetulových.[6]

Fictumovi přespali v Jeseníku a druhý po neshodách s ostatními odjeli již sami do tehdejšího Gottwaldova (Zlín) a dál do Bratislavy. Tam dorazili 28. 5. 1953. U Petržalky se chtěli pokusit o přechod hranic. Při hledání vhodného místa jim neznámá žena řekla, že na druhé straně řeky je Maďarsko,[7] od svého záměru proto upustili a vrátili se na bratislavské nádraží.

Podle železniční mapy zjistili, že státní hranice vede blízko Mikulova, rozhodli se tedy pokusit se o překročení hranice právě tam. Nalehko[8] a zřejmě bez nebo s minimem prostředků se vydali dne 1. 6. 1953[9] na cestu k Mikulovu. Dne 2. 6. 1953 kolem 18. hod. dorazili do Valtic.[10] Podle tabulek označujících zakázané pásmo určil Fictum, že státní hranice bude nedaleko. Za vesnicí si odpočinuli a kolem půlnoci se vydali opět na cestu, tentokrát po silnici směrem od Valtic až do katastru obce Úvaly, pak odbočili přes pole, kde tušili hranice.[11]

Šli ostražitě, každých dvacet až třicet metrů se zastavili a naslouchali, zda neuslyší hlídku.[12] Při tomto postupu Fictum zcela jistě vzpomínal na svou vojenskou službu u Pohraniční stráže v roce 1950. Během ní se však nesetkal s třístěnným drátěným zátarasem, ani s ženijnětechnickými prvky, které zátaras zpevňovaly. Když došli přes vojtěškové pole k plotu z ostnatého drátu, byli možná překvapeni; není jisté, zda o zátarasu někdy slyšeli nebo zda jej považovali za „běžný“ plot, v každém případě se bez obav (tehdy byl již v některých úsecích zátarasu, resp. v nástražných vodičích „západních“ pohraničních brigád elektrický proud o napětí dva až tři tisíce voltů) pustili do překonávání překážky.

Fictum se sehnul, roztáhl třetí a čtvrtý vodorovný ostnatý drát první stěny zátarasu a takto vzniklým otvorem nechal projít manželku jako první. Ta vsunula pravou nohu za plot, a jakmile na ni přenesla váhu, ozval se výbuch – pod nohou jí explodovala protipěchotní mina. Uprchlíci se pokusili překonat drátěný zátaras v místě, kde bylo mezi první a druhou stěnou zátarasu položeno minové pole. Výbuch odhodil těžce zraněnou ženu zpět za plot. Exploze ukončila cestu manželů Fictumových do Rakouska – od hranic je dělilo devadesát metrů – a spustila obvyklou mašinérii směřující k zadržení uprchlíků.

Poblíž místa pokusu o přechod hranice hlídkovaly dvě pohyblivé hlídky. Když v 0.30 hod. uslyšely výbuch, spěchaly na místo. Jako první dorazila hlídka desátníka Rostislava Reze. Na místě pohraničníci zahlédli přikrčeného muže a u něho sténající ženu. Muži nasadili pouta a předběžně ho vyslechli, jako signál pro přivolání pomoci vystřelili červenou a zelenou raketu. Vzápětí poté dorazila na místo druhá hlídka.

Protože zraněná žena sténala stále více, desátník Rez odešel s vojínem Kudělkou do 300 metrů vzdáleného stanoviště Rajsna podat podrobnou telefonickou zprávu na rotu. Zbylým pohraničníkům nařídil hlídat zatčené osoby a podle své pozdější výpovědi[13] jim dal obvazový balíček a pokyn, aby raněnou ošetřili. Výpovědi ostatních zasahujících pohraničníků[14] však o poskytnutí první pomoci mlčí, nemluví se o ní ani v léčebném listě[15], takže se lze domnívat, že žena zůstávala na zemi bez první pomoci.

Výbuch v drátech zaznamenala i hlídka tzv. stráž roty[16] a informovala dozorčího roty, který hlášení předal dozorčímu důstojníkovi roty. Ten vydal rozkaz k přistavení automobilu, k nastoupení poplachové hlídky a na rozkaz přítomného velitele roty se chystal na místo výbuchu. Velitel roty podal telefonicky hlášení nadřízenému stupni – pohraničnímu praporu a rovněž odjel na místo události.[17]

Když dozorčí důstojník roty společně s poplachovou hlídkou přijeli na označené místo bojovým tudorem, zjistil, že Fictum byl explozí popálen v obličeji (od vážnějších následků ho uchránilo tělo jeho ženy), a že jeho žena má vážně poraněnou nohu. Protože usoudil, že zdravotní stav Fictumové vyžaduje transport vleže, naložil jen lehce zraněného Fictuma a odvezl ho do valtické nemocnice. Tam Fictuma neustále střežil pohraničník z povolání zejména proto, aby nikomu nemohl říci, jakým způsobem byl zraněn, a neprozradil tak, že v blízkosti hranic jsou položeny miny. Pohraničníci si v nemocnici vyžádali sanitní vůz pro zraněnou, který ji pak odvezl do téže nemocnice. K ošetření byla přijata v 1.45 hod., tzn. za hodinu a čtvrt po výbuchu. I když byla podle léčebného a ohledacího listu a podle lékařské zprávy přijata místně a časově orientována a s lékaři mluvila, její stav byl velice vážný.[18]

Než přijel sanitní vůz, velitel roty společně s ostatními pohraničníky prohlédli okolí výbuchu, nalezli už jen baretku a paleto. Velitel roty vydal oběma hlídkám rozkazy k dalšímu střežení a zbytek pohraničních sil se vrátil zpět na rotu.

Mezitím ve valtické nemocnici bojovala o život Olga Fictumová; dali jí transfuzi a následně jí operoval primář oddělení, přesto však v 5.15 hod. svým zraněním podlehla.[19] To, že nezemřela na vykrvácení prakticky hned po zranění, bylo nejspíš důsledkem toho, že poraněné cévy byly uzavřeny žárem výbuchu.

Druhý den se na místě výbuchu sešli funkcionáři velitelství znojemské pohraniční brigády s velitelem pohraniční roty Valtice a po provedeném šetření konstatovali: […] Vybuchla mina umístěná 30 cm od kůlu první stěny. Po výbuchu miny zanechala tato 20 cm hlubokou jámu o průměru 35 cm. Výbuchem miny byla povalena vojtěška v DZ [drátěném zátarasu] v okruhu 1,5m. Výbuchem miny byl stržen 6. vodorovný drát první stěny od země. Mezi první a střední stěnou u místa výbuchu miny byly nalezeny kousky lidského masa velikosti 2–4 cm. Dále zde byl nalezen zbytek horní části obuvi. Na střední stěně ve výšce 1,40 m byly nalezeny taktéž kousky lidského masa (tuku) velikosti 2–4 cm. Dále na střední stěně byly nalezeny kousky látky, které pochází z dámských šatů. […][20]

K tělu Olgy Fictumové do nemocnice byl povolán okresní prokurátor a vojenský lékař, kteří upustili od pitvy a dali svolení k pohřbu. Zesnulá byla pohřbena dne 3. 6. 1953 ve Valticích, podle tehdy platného rozkazu velitele Pohraniční stráže[21] tajně. Na její poslední cestě ji nedoprovodil manžel ani nikdo z blízkých, ale žena hrobaře (ta vykopala hrob místo svého nemocného muže), obecní sluha a odvozce mrtvých. Velitel roty Valtice dohlédl na to, aby hrob byl zarovnán se zemí.[22] Místní národní výbor ve Valticích informoval o úmrtí Olgy Fictumové obdobný úřad v Mariánských Lázních s tím, aby byla vzata z evidencí a informováni nejbližší příbuzní; místo jejího pohřbu mělo zůstat utajeno.[23]

Miloslava Fictuma převezli z valtické nemocnice do vazby znojemské pohraniční brigády v podvečer téhož den, kdy pohřbili jeho manželku, on se však domníval, že jeho žena je naživu. Pohraničníci ho o její smrti neinformovali proto, aby tím nebyl ztížen jeho výslech.[24] Fictumův výslechový protokol ze 3. 6. 1953 končí dodatkem k protokolu: Více nemám nic, co bych do protokolu uvedl. Chtěl bych ještě jenom říci to, že já jsem byl původcem toho a přesvědčoval jsem svou manželku, abychom do zahraničí odešli.[25] Kdy se Fictum o smrti své manželky dozvěděl, není jisté. Za pokus o přechod hranic byl odsouzen dne 31. 8. 1953 Lidovým soudem v Mariánských Lázních k trestu odnětí svobody na čtyři a půl roku.[26]

Tímto byl případ uzavřen.

Olga Fictumová se stala obětí „nového prvku ostrahy hranic“ – miny, která jí přinesla velice bolestivou smrt. Právě v tomto období zaváděla vládnoucí garnitura na hranicích elektrifikovaný drátěný zátaras a miny jako reakci na pokračující nelegální přechody občanů přes hranice. I když byly tyto prostředky směrovány zejména proti spolupracovníkům nepřátelských tajných služeb, jejich účinky se obrátily proti československým občanům pokoušejícím se o útěk do zahraničí a paradoxně i proti pohraničníkům, z nichž mnoho přišlo o život při službě v blízkosti tak nebezpečných zařízení. Právě z tohoto důvodu byly pak miny odstraněny. V době pokusu manželů Fictumových o útěk si však pohraniční velitelé nasazení min chválili a jejich účinky vyzdvihovali.[27]

V úředních dokumentech se nikde neobjevuje ani náznak reflexe neadekvátnosti prostředků nasazených proti nevinným lidem. Olze Fictumová by, jakožto dosud bezúhonné občance, pravděpodobně nebyl vyměřen vyšší trest než jejímu manželovi.

Její případ nebyl dosud publikován, byl pouze zadokumentován Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu v rámci archivního výzkumu. Za následky zavedení min do blízkosti státních hranic nebyl bohužel nikdo odsouzen.

Pokus o překročení hranic tedy skončil tragedií. Symbolika mladé ženy vážně zraněné výbuchem miny na nejintimnějších místech, kousků jejího těla a útržků šatů na ostnatých drátech a jejích ostatků tajně zakopaných na neznámém místě tím, kdo způsobil její smrt, je dodnes velice silná.