Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Odboj a perzekuce křesťanů v době nacismu a komunismu (1939–1989) » Římskokatolická církev » Emanuel Hanuš (1883–1942)

Narodil se na 24. prosince 1883 v Týnci, asi pět kilometrů jihozápadně od Klatov. Jeho otec byl sládkem. Po vychození obecné školy pokračoval ve studiu na českém gymnáziu v Českých Budějovicích, které zakončil dne 19. června 1903 maturitní zkouškou. Na střední škole patřil k premiantům a maturitu složil s vyznamenáním. Již v té době se rozhodl pro duchovní dráhu a na podzim roku 1903 nastoupil do českobudějovického diecézního semináře ke studiu teologie. Na kněze byl vysvěcen 8. července 1907.

Po vysvěcení nastoupil do duchovní správy v rodném kraji. Od 1. srpna 1907 byl ustanoven kaplanem v Kašperských Horách. Poté se stal 21. října 1908 kaplanem v Nýrsku a administrátorem tamtéž dne 24. srpna 1910. Od 1. února 1911 zde působil jako administrátor a výpomocný katecheta na měšťanských školách. Ve stejném roce složil i zkoušky pro samostatnou duchovní správu. Jako každý rakouský občan příslušného věku se musel i Emanuel Hanuš podrobit dne 6. června 1904 řádnému odvodu do armády. Adepti kněžství však měli v armádě monarchie řadu výhod. Od 1. října do 25. listopadu 1904 prodělal u pěšího pluku číslo 11 v Písku pouze zkrácený základní výcvik, poté byl propuštěn a mohl dál pokračovat ve studiu. Po jeho dokončení byl povýšen 1. května 1908 na polního kuráta II. třídy v záloze a krátce nato, 18. listopadu 1908, na polního kuráta v záloze. To odpovídalo zhruba armádní hodnosti nadporučíka.

Z toho, že ještě několik let poté působil v civilní duchovní správě, můžeme usuzovat, že po vojenské kariéře zpočátku příliš netoužil, a o důvodech, které jej vedly k tomu, že si v roce 1912 požádal o aktivaci, můžeme jen spekulovat. Žádost mu byla vyřízena kladně a dne 1. června 1912 nastoupil jako polní kurát, duchovní správce a učitel náboženství v muniční továrně v rakouském Blumau. V následujícím roce složil katechetskou zkoušku pro české a německé střední školy a krátce po vypuknutí 1. světové války byl v září 1914 jmenován profesorem katolického náboženství na nižší vojenské reálce ve Fischau u Vídeňského Nového Města (K. u. K. Militär Unterrealschule in Fischau). Kromě svého oboru na škole vyučoval ještě počty (měřičství a kreslení), zeměpis a byl navíc knihovníkem ústavu v hodnosti duchovního profesora II. třídy.

Neustálé vzdělávání považoval za nezbytné i ve svém dalším životě. Po příchodu do Fischau se v zimním semestru 1913/1914 zapsal ke studiu na Právnické fakultě c. k. české Karlo-Ferdinandovy university v Praze, kterou dne 12. října 1918 ukončil absolutoriem. V letech 1920–1921 pak složil tři předepsaná rigorosa a dne 12. května 1921 byl slavnostně promován doktorem obojího práva.

Jako český vlastenec se již v prvních dnech po převratu přihlásil ke službě v nově vznikající československé armádě. Dne 7. listopadu 1918 adresoval pražskému Národnímu výboru písemnou přihlášku, ve které mimo jiné uvedl: Bude jen pýchou mého vlastenectví, pro které, byv udán v létech 1916, byl jsem vyšetřován ministerstvem války: budu-li moci v státu československém, ne v cizích službách, nýbrž  vlastních, působiti posavadní činností, bera účasť na výchově dorostu československého důstojnictva. Přihlášku do československé armády opakoval 8. prosince 1918, kdy ji osobně doručil Generálnímu superiorátu v Praze. Prozatím však zůstával podle výslovných instrukcí poslance Vlastimila Tusara ve Fischau. Teprve těsně před Vánoci 1918, 22. prosince, byl telegraficky povolán do republiky a nastoupil službu jako duchovní správce posádky a záložní vojenské nemocnice v nedávno obsazeném Liberci. Tam také složil dne 24. února 1919 přísahu věrnosti novému státu. V Liberci pak zůstal do 7. prosince 1919 a v následujících měsících se sem ještě dvakrát vrátil, nejprve 3.–15. února a poté 10. března–8. května 1920. Mezitím krátce působil jako duchovní správce posádky a vojenské nemocnice v Plzni (8. prosince 1919–2. února 1920) a Moravské Ostravě (16. února–9. března 1920).

Dne 9. května 1920 byl přidělen ke katolické matriční skupině duchovního oddělení MNO v Praze. K 29. prosinci 1921 byl povýšen do hodnosti vrchní polní kurát s odznaky štábního kapitána (v roce 1923 bylo změněno pojmenování hodnosti na štábní kurát a v roce 1926 na štábní kapitán duchovní služby). Od 7. března 1923 pak působil u katolické duchovní správy Zemského vojenského velitelství (ZVV) pro Čechy v Praze a konečně 1. prosince 1923 byl přemístěn k velitelství 5. divize v Českých Budějovicích a jmenován jejím duchovním správcem (od roku 1933 nesla tato funkce pojmenování „přednosta katolické duchovní služby“ 5. divize).

Na tomto místě zůstal de facto až do svého odchodu do výslužby. V době od 15. listopadu 1930 do 31. března 1931 byl přemístěn k 1. pěší divizi v Praze, avšak s ponecháním v místě dosavadního přidělení. Mezitím byl dne 2. prosince 1926 povýšen na majora a 1. ledna 1931, po úspěšném složení předepsané zkoušky v dubnu 1930, na podplukovníka duchovní služby československé armády.

Dne 20. listopadu 1934 byl jmenován přednostou katolické duchovní služby u ZVV pro Čechy v Praze. V té době však u něj již naplno propukla vážná nemoc (neurastenie vyššího stupně), která mu zabránila místo zastávat. Vzhledem k jeho nesporným kvalitám (v posledních letech služby dosahoval vždy vynikající nebo velmi dobré kvalifikace) čekala vojenská správa více než rok, zda u něj dojde k takovému zlepšení jeho zdravotního stavu, které by mu umožnilo u ZVV nastoupit. Teprve 1. prosince 1935 byl pplk. duch. sl. P. JUDr. Emanuel Hanuš uznán neschopným jakékoliv služby a penzionován. Z tohoto důvodu se ani nezúčastnil zářijové mobilizace v roce 1938.

Od roku 1936 pak jako penzista žil v Klatovech, společně se svými dvěma sestrami, které se staraly o jeho domácnost.

Důvodem Hanušova zatčení klatovským gestapem byla zřejmě podpora, kterou poskytoval rodinám českých politických vězňů. Přesné datum zatčení se zjistit nepodařilo, gestapo však Hanuše delší dobu sledovalo – například jeho korespondenci.

Pro konání soudního přelíčení však okupantům chyběly důkazy, a tak byl dne 13. února 1942 poslán do „ochranné vazby“ (Schutzhaft) koncentračního tábora Dachau u Mnichova. K červenému trojúhelníku českého politického vězně dostal přidělené vězeňské číslo 29 212. Strávil zde necelé tři měsíce. Dne 6. května 1942 byl z Dachau vypraven tzv. transport invalidů – tedy starých, nemocných a práce neschopných vězňů. Jeho cílovou stanicí byl zámek Hartheim nedaleko Lince v Horním Rakousku. Na tomto místě byl nacistickým Německem prováděn program tzv. eutanázie. Přesné určení data, kdy transport dorazil na místo určení, není možné zjistit. S největší pravděpodobností se tak stalo ještě téhož dne, tedy 6. května 1942.

Bezprostředně po příjezdu byli vězňové posláni do plynové komory. K vraždění zde byl používán oxid uhličitý. Mrtvoly byly spáleny a popel zakopán v bývalé zámecké zahradě. Podle sdělení Památníku zámku Hartheim byly veškeré dokumenty týkající se obětí těsně před koncem války zničeny. Lze tedy předpokládat, že P. Hanuš, spolu s ostatními vězni, byl s největší pravděpodobností zavražděn již 6. května 1942. V roce 2002 byly pozůstatky obětí exhumovány a uloženy na hřbitově nacházejícím se vedle zámku.