Deset mýtů o Ústavu paměti národa

Odbor archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra

V Praze dne 27. dubna 2007

Vzhledem k tomu, že v diskusi ohledně zřízení Ústavu paměti národa, resp. Ústavu pro studium totalitních režimů (dále ÚPN) se neustále objevuje řada mylných nebo zavádějících argumentů, které odpůrci ÚPN neustále opakují, rozhodli jsme se na tyto mýty upozornit a jeden po druhém vyvrátit, aby se naše laická i odborná veřejnost mohla v celé diskusi o našem vyrovnávání se s minulostí lépe zorientovat.

  • Mýtus o „megaloústavu“ - Jedním z tradovaných účelových tvrzení je mýtus o „megaloústavu“. Ústav se podle tohoto mýtu má stát jakousi „mamutí institucí“, pro niž bude nutné zřídit stovky nebo dokonce tisíce nových pracovních míst. Ve skutečnosti budou v ÚPN koncentrována především již vytvořená pracovní místa archivářů z různých institucí, které se nyní zabývají zpřístupňováním dokumentů bývalé Státní bezpečnosti. Dojde tak pouze k přesunu těchto pracovních míst pod jednotné a efektivnější řízení, nikoliv k vytváření míst nových.

  • Mýtus o „drahé instituci“ - S tím souvisí i další argument odpůrců ÚPN, a sice že zřízení nové instituce bude velice nákladné. Vzhledem k předpokládanému sjednocení některých činností (např. zpřístupňování dokumentů či příprava podkladů pro vyřízení žádostí o vydání lustračního osvědčení pro státní úřady podle příslušných zákonů) v rámci jedné instituce se dají spíše očekávat určité úspory. Na druhé straně bude nutné každopádně vynaložit nové prostředky na správu archiválií, pokud mají být naplněny podmínky archivního zákona. Je jedno, zda nová instituce vznikne či nikoliv - podmínky pro správu dokumentů v odboru archiv bezpečnostních složek MV jsou totiž dlouhodobě nepřijatelné. Jsou neporovnatelně horší než například v Národním archivu - jehož ředitelka PhDr. Eva Drašarová, CSc. nedávno uvedla, že by si převzetí dokumentů deponovaných v odboru archiv bezpečnostních složek MV vyžádalo nemalou sumu na novou budovu, neboť volné archivní prostory Národního archivu jsou nedostatečné.

  • Mýtus o „ústavu marxismu-leninismu“ - Někteří odpůrci přirovnávají ÚPN k někdejšímu komunistickému Ústavu marxismu-leninismu a tvrdí, že ÚPN bude mít jakýsi monopol na výklad českých novodobých dějin. Lidé, kteří toto tvrdí, patrně nevědí (a nebo nechtějí vědět), že Ústav marxismu-leninismu vznikl na objednávku tehdy vládnoucí Komunistické strany Československa, zatímco ÚPN je navrhován reprezentanty demokratických politických stran, vzešlých z řádných a svobodných parlamentních voleb. V zákoně o ÚPN navíc není žádná zmínka o jakémsi „patentu na pravdu“ - výstupy ÚPN, tak jak je tomu ve všech ostatních zemích, kde obdobné instituce existují, budou pouze jedním z pohledů na minulost, kterých může být celá řada. Vznik ÚPN bude znamenat naopak prolomení určitého dosavadního monopolu vy výzkumu českých dějin po roce 1945 - jedinou institucí, která v současnosti výhradně badatelsky zkoumá období komunismu, je Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. Spolupráce ÚPN (nejen) s jeho pracovníky by významně mohla napomoci tolik kýžené pluralitě historického bádání. Situaci, kdy tuto roli dnes částečně supluje odbor archiv bezpečnostních složek ministerstva vnitra nebo civilní rozvědka (ÚZSI), nepovažujeme za systémovou a dlouhodobě vyhovující.

  • Mýtus o „rabování archivů“ - Tento mýtus hovoří o tom, že po zřízení ÚPN dojde ke svévolnému zabavování archivních dokumentů pracovníky nové instituce a dojde tak k narušení dlouho budovaného archivního systému. Toto tvrzení je naprosto mylné - v rámci archivu ÚPN budou deponovány takřka výhradně archiválie z provenience komunistických bezpečnostních složek, jejichž výčet je přesně uveden v návrhu zákona.

  • Mýtus o „trhání fondů“ - Taktéž tvrzení, že vznikem ÚPN dojde k narušování archivních fondů a popření tzv. provenienčního principu je liché. Naopak, vznik ÚPN přinese scelování archivních dokumentů bývalé Státní bezpečnosti, které byly po roce 1989 rozděleny mezi několik institucí (Archiv ministerstva vnitra, Úřad pro zahraniční styky a informace, Vojenské zpravodajství).

  • Mýtus o výkladu dějin optikou Státní bezpečnosti - Dalším tradovaným mýtem je tvrzení, že ÚPN bude vykládat historii pouze na základě dokumentů komunistické Státní bezpečnosti. Nikdo však zatím neprokázal, že by se někdo z příznivců ÚPN v některém svém odborném textu dopustil tohoto zkreslování a zjednodušování historie. Naopak - každý historik by si měl být vědom jednostrannosti určitých historických pramenů. Proto i v ÚPN se bude interpretování minulosti řídit principy historické kritiky pramenů a dokumenty StB zde budou konfrontovány s jinými typy pramenů, včetně osobních svědectví pamětníků. Ostatně většina historiků pracujících nyní v odboru archivu bezpečnostních složek MV, kteří mají podle návrhu zákona přejít pod ÚPN, je na podobný způsob práce dávno zvyklá - dokládá to řada jejich monografií, studií a článků, které již v minulosti vydali.

  • Mýtus o „elitářské instituci“ - Odpůrci ÚPN hovoří též o tom, že tato nová instituce bude „elitářská“. Opak je však pravdou. Od nástupu nového vedení do Archivu ministerstva vnitra (nyní odbor archiv bezpečnostních složek MV) na podzim 2006 nastal velký posun ve zpřístupňování dokumentů bývalé Státní bezpečnosti. Celý tento proces urychlí též připravovaný projekt digitalizace dokumentů „Otevřená minulost“, na jehož základě má také vzniknout elektronická badatelna na webových stránkách. V jejímž rámci by měly za pomoci elektronického podpisu být přístupné archivní dokumenty pro všechny oprávněné zájemce, tedy plně bude respektován badatelský řád (zpřístupňování bude respektovat zákon na ochranu osobních údajů, tvrzení o volně přístupných a zneužívaných „odposleších s intimními informacemi“ bulvárními novináři je pouze účelová floskule - doposud žádný takový případ není registrován, ačkoliv archivní zákon platí již více než dva roky). Vytvořením elektronické badatelny by se rozšířila možnost studia pro další badatele, zejména z mladších generací, pro které je internet již běžným nástrojem komunikace. Naopak odmítáme tvrzení několika historiků, že k dokumentům StB by měli mít přístup jen „odborníci“. Tím bychom se vraceli v procesu vyrovnání se s minulostí o několik kroků zpátky - o tom, kdo má či nemá mít přístup k dokumentům StB, by opět rozhodovala nějaká úzká skupinka lidí. Podle dnešních zákonů přijatých demokraticky zvoleným parlamentem právo na nahlédnutí do dokumentů komunistické tajné policie má každý občan.

  • Mýtus o „politické objednávce“ - V diskusi o Ústavu paměti národa je často slyšet argument, že vznik této instituce je politickou objednávkou., Ozývají se hlasy, že dějiny komunistické totality ve skutečnosti naší veřejnost vůbec nezajímají. Domníváme se, že tomu tak není. Zvýšený zájem široké veřejnosti o toto temné období našich dějin je zejména v posledních měsících naprosto zřejmý. Potěšující je v tomto ohledu především zájem mladé generace. Senátní návrh zákona o Ústavu paměti národa tak pouze reaguje na toto hnutí v naší společnosti.

  • Mýtus o „politických tlacích“ na ÚPN - S mýtem o „politické objednávce“ souvisí i mýtus o „politických tlacích“ na nově zřízenou instituci. Tyto argumenty považujeme v širším kontextu za zpochybňování principu zastupitelské demokracie, což musíme důrazně odmítnout. Právě zpochybňování politických stran a jejich reprezentativní funkce v parlamentní demokracii pomáhalo ve 30. a 40. letech minulého století připravovat živnou půdu pro nástup komunismu. Domníváme se, že demokraticky zvolení zástupci občanů mají právo volit členy správní rady Ústavu paměti národa, jako je tomu u řady dalších institucí (Český rozhlas, Česká televize, Česká tisková kancelář apod.). Zároveň předpokládáme, že naši zákonodárci zvolí do této správní rady ÚPN všeobecně uznávané osobnosti veřejného života.

  • Mýtus o „honech na čarodějnice“ - Posledním mýtem, na který chceme upozornit, je tvrzení, že ÚPN se bude ve svém výzkumu zabývat především odhalováním bývalých tajných spolupracovníků komunistické Státní bezpečnosti. To samozřejmě není pravda. Výzkum v Ústavu paměti národa by se měl soustředit na poznání celého zločineckého systému, který v naší zemi v letech 1948-89 vytvořila Komunistická strana Československa. Kromě bádání o dějinách komunismu by měla další podstatnou složku náplně práce ÚPN tvořit vzdělávací činnost. Ústav by tak měl vedle vědeckých publikací a historických monografií produkovat i výstavy pro širokou veřejnost a v neposlední řadě i vzdělávací texty a další výukové pomůcky. Další významnou součástí činnosti ÚPN by mělo být audiovizuální zachycování vzpomínek lidí perzekuovaných komunistickým režimem. To je totiž podle našeho názoru nezbytnou součástí skutečné paměti národa. Konečně velmi významným důvodem pro vznik ÚPN je chybějí český partner pro podobně koncipované instituce v zahraničí (Německo, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Bulharsko, Litva atd.), který by se důstojně zapojil do mezinárodních projektů o dějinách sovětského bloku a pomohl předat zkušenosti s působením totalitních režimů občanům západoevropských zemí Evropské unie.

Členové poradního sboru ředitele odboru archiv bezpečnostních složek Ministerstvo vnitra ČR
Jan Beneš
RNDr. Kamila Bendová, CSc.
Dr. Michal Kraus
Milan Paumer
PhDr. Zdeněk Vašíček
Jiří Stránský