Chvojka, Oldřich (* 23. 3. 1952, † 9. 2. 1966)

Dne 9. února 1966 v 8.30 hod. si pomocník Pohraniční stráže (PS) František Pivovarník při dřevařské práci v lese nedaleko pohraniční obce Stará Huť v okrese Domažlice všiml nedaleko krmelce dvou neznámých mužů a jedné ženy. Když se k nim přiblížil, utekli směrem ke státní hranici. F. Pivovarník neprodleně oznámil podezřelé na útvaru PS Bernstein.[1] Do uvedené lokality vyrazila pátrací skupina pěti pohraničníků pod velením kpt. Jaroslava Bulanta. Se skupinou šel i pomocník PS František Pivovarník. V prostoru triangulačního bodu 791.3 Velká Skála se skupina rozdělila. Část s psovodem šla po stopě směřující až do vzdálenosti asi 500 metrů od drátěného zátarasu a druhá část směrem ke státní hranici.[2] Asi v 10.15 hod. dohnal uprchlíky vojín Martin Jankula se služebním psem. Bylo to na kraji lesa, u zbořeniště zvaného Štrasshuttská hájenka, asi kilometr jihozápadně od obce Jánská Huť. Když se Jankula ke skupince přiblížil na dohled, všichni tři uprchlíci si v rychlém sledu přiložili pistoli pod bradu a střelili se do hlavy, aniž jim v tom mohl zabránit.[3]

Dva z nich utrpěli při sebevražedném pokusu těžké zranění. Byli to Jaroslav Knotek, narozen r. 1947 ve Staňkovicích, okres Louny, svobodný, dělník Okresního stavebního podniku Louny, a Marie Šimková, narozena r. 1949 v Praze, studentka Střední zdravotnické školy v Mostu. Osobní údaje hlídka zjistila z nalezených dokladů. Výslech obou nemohl být proveden pro těžká zranění v obličeji. Třetí uprchlík zemřel. Podle nalezené žákovské průkazky to byl Oldřich Chvojka, narozen 23. 3. 1952 v Děčíně, žák ZDŠ v Žatci. Všichni tři bydleli ve Staňkovicích, Chvojka a Šimková u rodičů, Knotek u babičky.[4]

Ohledání místa činu včetně fotodokumentace provedla komise PS ihned po události.[5] Místo události se nazývá Štráská Huť (Strasshutten), leží nedaleko ruiny hájovny, posledního pozůstatku dřívější zástavby.[6] Administrativně spadalo pod osadu Mostek, obec Rybníky.

Všichni tři uprchlíci použili v sebevražedném úmyslu postupně jedinou zbraň, pistoli ČZ ráže 7,65 mm, která patřila otci Marie Šimkové, vojáku z povolání. Vyhledavatel[7] PS kpt. Jaroslav Bulant z PS útvaru Bernstein, okres Domažlice, zahájil svým usnesením již 9. 2. 1966 podle § 160 trestního řádu trestní stíhání pro trestný čin opuštění republiky podle § 8/1, 109/1 trestního zákona. Důvodem bylo hrozící nebezpečí z prodlení. Po vykonání základních vyšetřovacích úkonů převzal další řízení Odbor vyšetřování StB Krajské správy SNB Plzeň.[8]

Jaroslava Knotka vyslechl vyšetřovatel StB až 15. února, protože do té doby nebyl jeho výslech vzhledem ke zranění možný. Knotek žil u babičky a pracoval jako pomocný dělník. Chvojka byl jeho soused a kamarád. Se Šimkovou Knotek přes odpor jejích rodičů chodil. Knotek měl údajně potíže s pracovní morálkou, vystřídal více zaměstnání a naposledy byl 2. 2. 1966 předvolán na oddělení Veřejné bezpečnosti v Žatci ve věci svých trvajících pracovních absencí. Z obavy před trestem začal uvažovat o odchodu do zahraničí. Svěřil se sousedovi Chvojkovi, který rovněž projevil zájem emigrovat (měl prý v SRN příbuzné) a rozhodovala se i Knotkova přítelkyně Marie Šimková.[9] Knotek si v minulosti, prý od jedné známé, koupil pistoli.[10] Dne 6. 2. 1966 ji venku na procházce u Staňkovic půjčil Chvojkovi, jemuž ji tam shodou okolností zabavil místní pomocník Veřejné bezpečnosti. Ke strachu z postihu za absence se připojila i obava z trestu za nelegální držení zbraně.[11] Šimková se k nim nakonec přidala díky svému vztahu ke Knotkovi. Hned následujícího dne brzy ráno se vydali vlakem do Plzně a dále do Horšovského Týna, kde Knotek ještě navštívil kamaráda, který tam sloužil na vojně. Odjeli pak do Poběžovic a poblíž nich přespali v seníku. Druhý den se přesunuli pěšky a vlakem do Bělé nad Radbuzou. Odtud pokračovali pěšky podél toku řeky Radbuzy a přespali v opuštěném domě. Tady se dohodli, že v případě hrozícího zadržení na hranici raději všichni spáchají sebevraždu zastřelením. Zadržení popsal Knotek při výslechu dne 15. 2. 1966 v Plzni takto: Pak jsme šli dál, přes balvany a vývraty a to jsme za nimi uslyšeli praskání a kroky. CHVOJKA říkal, že je za námi nějaký voják a proto jsme kousek popoběhli a skryli jsme se v jakémsi malém dolíku. Voják na nás vykřikl stůjte a natáhl samopal a vystřelil do vzduchu. Po tomto M. ŠIMKOVÁ mě řekla, abych jí dal pistoli, já jsem jí pistoli podal a při tom jsem si ale nepomyslel, že se z ní střelí, i když jsme byli takto domluveni. V tomto okamžiku jsme [jsem] si na to ani nevzpomněl. Marie vzala pistoli a přiložila si ji pod bradu a vystřelila. Střílela se v sedě. Po výstřelu zůstala sedět jen se nahnula k jedné straně. Když jsem viděl, že ŠIMKOVÁ se střelila [,] vzal jsem od ní pistoli a střelil jsem se také pod bradu s úmyslem spáchat sebevraždu, poněvadž život bez ní nemá pro mne žádnou cenu. Byl jsem v domnění, že Marie je mrtvá a že se zastřelila. Když jsem vystřelil na sebe cítil jsem, že nezl. Oldřich CHVOJKA mě vzal z ruky pistoli a krátce nato jsem uslyšel výstřel. Jak se CHVOJKA střelil to nevím, poněvadž se mě před očima udělala mlha a furt jsem čekal, že umřu a furt jsem neumíral. Pak přiběhl k nám voják a nadával nám, že jsme blbci, že jsme mladí a že blbneme a pod. Pak střílel ještě ze svého samopalu a volal o pomoc. Jelikož vystřílel všechny své náboje vzal nakonec naši pistoli, kterou před tím sebral ze země a z této vystřelil zbývajících 5 nábojů. Pak přiběhl další voják a po chvíli jsme byli odvezeni do nemocnice v Domažlicích.[12]

Dne 16. února vypovídala jako svědkyně i Marie Šimková. Uvedla mimo jiné, že Oldřich Chvojka měl velké problémy s prospěchem v základní devítileté škole, kam chodil nerad, a že odchod do zahraničí vítal i jako řešení těchto potíží. Potvrdila také, že otci tajně vzala doma pistoli i s plným zásobníkem. Měla v úmyslu vzít i dvě krabičky nábojů, ale omylem odnesla náboje do malorážky. Její popis události se zásadně nelišil od Knotkova: Jelikož jsem byla utahaná usedli jsme a trochu jsme pojedli. Pak jsme šli dál a po chvíli jsem už nemohla dál a také jsem se bála a proto jsem řekla, že dál nejdu. KNOTEK se zprvu nevyjádřil a CHVOJKA říkal, „že jsme jak blbí, takový kus cesty se taháme a pak že se chceme vrátit“. Chtěl po nás pistoli, že tedy půjde sám. KNOTEK se pak k němu připojil a říkal, že se také nevrátí. Já jsem se bála zůstat sama a přirozeně jsem se také bála vrátit se domů a proto jsem šla s nimi dál. Já jsem si sedla na zem a oni šli dál a po mě se ohlíželi. Já jsem volala na KNOTKA „Jarku“. Volala jsem proto, poněvadž jsem uviděla vojáka, který se psem jde za námi. Doběhla jsem za nimi do malého dolíku a tam jsme si všichni sedli. Já jsem řekla KNOTKOVI, aby mě dal pistoli a on mě ji podal a já jsem si ji dala pod bradu a neměla jsem sílu a odvahu, (hrozně jsem se bála) zmáčknout spoušť. KNOTEK mě řekl „dělej, máš to natažený“. Já jsem na to zmáčkla spoušť. Po ráně jsem neupadla do bezvědomí, všechno jsem velmi dobře viděla. KNOTEK vzal pistoli po mě a také se střelil pod bradu. Pak vzal pistoli CHVOJKA a také se střelil. Pak přišel voják a poskytl nám první pomoc a pak jsme byli odvezeni. Voják, když přivolával pomoc vystřílel všechny náboje a proto vzal naši pistoli a z ní vystřílel zbývajících 5 nábojů.[13]

Svědek vojín Jankula uvedl ve svědecké výpovědi jiné pořadí zastřelení. Nepřesnost lze vysvětlit emocionálním dopadem, který na něj událost měla, i jeho vzdáleností od skupinky. Tvrdil, že v momentě, kdy skupinku zahlédl, byl první mladík již mrtvý, pak se střelil další mladík a až nakonec dívka. V té chvíli byl vzdálen již jen asi deset metrů: Ihned jsem přiběhl k dolíku, kde byli postřelení narušitelé, byl jsem silně rozrušen, a zprvu jsem se domníval, že jde o léčku proti mě, poněvadž jsem nemohl pochopit, že by se přede mnou všichni tři povraždili. Viděl jsem ale nakonec, že jsou celí od krve a proto jsem dávkami ze samopalu počal přivolávat ostatní příslušníky poplachové hlídky. Vystřílel jsem všechny své náboje (dva plné zásobníky) a pak jsem ještě z pistole narušitelů vystřílel zbývající náboje ze zásobníku. Kolik jsem jich vlastně vystřílel nemohu vypovědět, poněvadž jsem byl silně rozrušen. Pak jsem přistoupil ke zraněným a snažil jsem se jim poskytnout první pomoc. Mrtvého mladíka jsem odvalil ke stromu, na to místo, kde byl do příchodu vyšetřovatelů. Dívku jsem položil vlevo od mrtvého mladíka a druhého mladíka jsem posadil vpravo od mrtvého. Viděl jsem, že dívka se chce dostat ke zraněnému mladíkovi a proto jsem jí pomohl aby usedla vedle něho, tj. po pravé straně mrtvoly. Pak jsem poskytoval pomoc dívce, která ji odmítala. Pak mě mladík řekl, že v jejich pytli je ještě jeden obvaz, kterým jsem zraněného mladíka obvázal. V tom okamžiku přišel ml. psovod HEGR, kterého jsem předtím přivolával. Od něho jsem si vzal zásobník a pokračoval ve střelbě dávek k přivolání pomoci. S HEGREM přišel i nějaký civilista, kterého neznám ale vím, že je z Rybníků. Tohoto jsem poslal pro traktor, který jsem slyšel jet po cestě. Pak přišli další příslušníci PS, kteří raněné odvezli a mrtvola zůstala na místě kam jsem ji dal. To je vše co v této věci mohu vypovědět.[14]

V Ústavu soudního lékařství v Plzni byla 10. února provedena pitva Oldřicha Chvojky. Z pitevní zprávy vyplývá, že bezprostřední příčinou jeho smrti byl průstřel hlavy zasahující mozek, který vedl k rozsáhlému pohmoždění, k zakrvácení omozečnic a do mozkových komor. Mladík se střelil s hlavní těsně přiloženou pod bradu, poranění hlavy bylo smrtelné, vedlo okamžitě k bezvědomí a smrti. Oldřicha Chvojku by nezachránila žádná, ani okamžitá a na místě poskytnutá odborná lékařská pomoc.[15]

Zranění dalších dvou uprchlíků byla sice těžká, ale nikoliv životu nebezpečná, což bylo vzhledem k možným fatálním následkům průstřelu hlavy s podivem. Po převozu do nemocnice v Domažlicích byli odvezeni ještě na stomatologické oddělení Fakultní nemocnice v Plzni. Marii Šimkové způsobil průstřel vedený pod bradou směrem nahoru roztříštěnou zlomeninu dolní čelisti, odlomení alveolárního výběžku horní čelisti, perforaci kořene nosu a vyražení horního druhého řezáku vlevo. Jaroslavu Knotkovi způsobil průstřel zlomeninu horní čelisti vpravo, přerazil mu levý horní velký řezák, perforoval spodinu ústní, roztrhl jazyk, perforoval patro a kořen nosu a odtrhl svalové úponky jazyka. Knotka propustili z nemocnice a odvezli na doléčení do vězeňské nemocnice v Praze-Pankráci.[16]

Marie Šimková byla propuštěna z vazby 12. února. Na pokyn krajského prokurátora vyšetřovatel StB ke dni 15. března zastavil její trestní stíhání vzhledem k věku, dosavadnímu spořádanému životu a rodině, která byla schopna na ni pozitivně působit.[17]

Až 25. března 1966 vyšetřovatel StB formálně zastavil trestní stíhání Oldřicha Chvojky pro nepřípustnost dle § 11/1, písmena d) a e) trestního řádu, jelikož vzhledem k věku nebyl trestně odpovědný, ale hlavně proto, že zemřel.[18]

Závěrečnou zprávu s návrhem na opatření v případu Knotek vypracoval s datem 4. 4. 1966 kpt. Leoš Hlaváč. Okresní soud v Domažlicích odsoudil 29. 4. 1966 Jaroslava Knotka pro trestný čin pokus o opuštění republiky podle § 8/1, 109/1 tr. zák. na jeden rok odnětí svobody. Podle § 58/1a tr. řádu byl trest podmíněně odložen s tříletou zkušební dobou.[19] Krajský soud v Plzni jako soud odvolací vyhověl 31. 5. 1966 odvolání prokurátora a změnil rozsudek na nepodmíněný. Obsahově výrok soudu první instance nezměnil.[20]

Oldřich Chvojka byl pochován pravděpodobně ve Staňkovicích. Již 10. 2. 1966 vydal vyšetřovatel StB ničím nepodmíněný souhlas pohřební službě komunálních služeb v Žatci k pohřbení těla.

V roce 2000 zahájil Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie ČR v rámci systematické prověrky případů úmrtí na státní hranici prověrku události. Usnesením z 11. 3. 2003 policejní orgán sebevraždu zastřelením čtrnáctiletého Oldřicha Chvojky odložil podle § 159 a) odst. 1 tr. řádu, neboť nešlo o podezření z trestného činu. Spisová dokumentace ÚDV přináší jediný nový dokument, a tím je protokol o výpovědi Jaroslava Knotka z 6. 12. 2001. Jeho líčení události i přes pětatřicetiletý odstup v podstatě odpovídá původnímu spisu, včetně pořadí pokusů o sebevraždu. Jako následky si Jaroslav Knotek nesl jizvu na nose. Po propuštění z vězení nemohl vystudovat ani najít lepší zaměstnání. V roce 1990 byl za věznění soudně rehabilitován.[21]

V usnesení ÚDV se navíc bez udání zdroje informace uvádí, že o události se v místě bydliště Šimkové nikdo nedozvěděl, protože její otec byl důstojníkem ČSLA.[22]

Smrt ani ne čtrnáctiletého Oldřicha Chvojky a pokus o sebevraždu jeho kamarádů patří mezi nejvýraznější příběhy přechodů státních hranic. Byl to velmi ojedinělý pokus o útěk. Dokumentace je natolik obsažná (nechybějí v ní ani výpovědi očitých svědků z obou stran), že není pochyb o průběhu tragické události. Případ svědčí o dobových poměrech, které vedly až k takto fatálnímu rozhodnutí. Svůj podíl na něm však nepochybně měl i nízký věk aktérů. Přestože v roce 1966 již byl smrtící elektrický proud v ženijně-technickém zátarasu definitivně vypnut a postupně se zvyšovala možnost legálních krátkodobých cest do zahraničí, okolo dění na státní hranici panovala stále velice tísnivá atmosféra. O tom svědčí i tento případ.

Shodou okolností byl nedaleko místa smrti Oldřicha Chvojky o více než jedenáct let později zastřelen Pohraniční stráží jiný uprchlík, občan NDR Kurt Hoffmeister.

 

Prokop Tomek

Archivní dokumenty:

  1. Informační zpráva č. 30 z 10. 2. 1966 (zdroj: ABS)
  2. Fotodokumentace (zdroj: ABS)
  3. Plánek (zdroj: ABS)

Zdroje:

  • ABS, f. 9. brigáda Pohraniční stráže Poběžovice (2344), k. 10, č.j. 000139/1966, Výkaz o činnosti a výkonu služby k ochraně státních hranice za měsíc únor 1966.
  • ABS, f. Hlavní správa pohraniční stráže Praha (2357), k. 323 (91) Informační zpráva č. 30 z 10. 2. 1966, bod 1, 9. brigáda PS, Zadržení narušitelů státních hranic.
  • ABS, f. Operativní svazky StB, a. č. OB 1766, reg. č. 8864 „Emigrace“, Svodka Emigrace únor 1966, KS MV Ústí nad Labem.
  • ABS, f. Vyšetřovací spisy – Plzeň (PL-V), vyšetřovací spis a. č. V-3158 Plzeň, č.j. A/8-ČVS-30/66, proti Jaroslavu Knotkovi, nar. 21. 8. 1947.
  • Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, spis č. j. ÚDV-1/Vt-98,
  • PULEC, Martin: Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek. Seznamy osob usmrcených na státních hranicích 1945–1989. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha 2006. 319 s.

[1] Archiv bezpečnostních složek (dále jen ABS), f. Hlavní správa pohraniční stráže Praha (dále jen 2357), k. 323 (91), Informační zpráva č. 30 z 10. 2. 1966, bod 1, 9. brigáda PS, Zadržení narušitelů státních hranic.

[2] ABS, f. Vyšetřovací spisy – Plzeň (dále jen PL-V), vyšetřovací spis a. č. V-3158 Plzeň, č.j. A/8-ČVS-30/66 proti Jaroslavu Knotkovi, nar. 21. 8. 1947, Služební zpráva, kpt. Bulant, 9. 2. 1966, l. 29.

[3] ABS, f. 2357, k. 323 (91), Informační zpráva č. 30 z 10. 2. 1966, bod 1, 9. brigáda PS, Zadržení narušitelů státních hranic.

[4] Tamtéž.

[5] ABS, f. PL-V, vyšetřovací spis a. č. V-3158 Plzeň, č.j. A/8-ČVS-30/66 proti Jaroslavu Knotkovi, nar. 21. 8. 1947, Dokumentace, l. 59−64.

[6] Sklárna na tomto místě vznikla v první polovině 17. století a zanikla roku 1840. Po druhé světové válce byla jediným stojícím objektem hájovna, bývalý panský dům. Po roce 1990 zde byl proveden archeologický průzkum, při němž byly objeveny pozůstatky sklářské výroby. Viz Zaniklé obce a objekty po roce 1945, Štráská Huť (Strasshutten) – http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=3127 (citováno k 3. 7. 2012).

[7] Vyhledavatelem mohl být podle § 168 odst. 3 b) tr. řádu i orgán Pohraniční stráže, a to ve věcech ochrany státních hranic. Vyhledávání se týkalo trestných činů, na které zákon stanovil trest odnětí svobody s horní hranicí nepřevyšující dva roky (§ 168/1 tr. zákona).

[8] ABS, f. PL-V, vyšetřovací spis a. č. V-3158 Plzeň, č.j. A/8-ČVS-30/66, proti Jaroslavu Knotkovi, nar. 21. 8. 1947, Usnesení podle § 160 tr. ř. zahajuji trestní stíhání pro trestný čin opuštění republiky podle § 8 odst. 1, § 109 odst. 1, tr. zák., l. 3.

[9] Tamtéž, Protokol o výslechu obviněného (Jaroslav Knotek), KS MV, Odbor vyšetřování StB Plzeň, 15. 2. 1966, l. 18–22.

[10] Tamtéž.

[11] Tamtéž.

[12] Tamtéž, Protokol o výslechu obviněného (Jaroslav Knotek), KS MV, Odbor vyšetřování StB Plzeň, 15. 2. 1966, l. 18–22.

[13] Tamtéž, Protokol o výslechu svědka mladistvé Marie Šimkové, KS MV, Odbor vyšetřování StB Plzeň, 16. 2. 1966, l. 26–28.

[14] Tamtéž, Protokol o výsledku svědka vojína základní služby Martina Jankuly, KS MV, Odbor vyšetřování StB Plzeň, v Bernsteinu 9. 2. 1966 v 16.00, l. 32–35. Výpovědi byl přítomen krajský prokurátor v Plzni JUDr. František Vašek.

[15] Tamtéž, Pitevní protokol 43/66, Krajský ústav soudního lékařství v Plzni, l. 66−67.

[16] Tamtéž, Lékařská zpráva, 15. 2. 1966, FN v Plzni, stomatologická klinika, l. 49–50.

[17] Tamtéž, Usnesení o zastavení trestního stíhání, l. 13.

[18] Tamtéž, Usnesení o zastavení trestního stíhání, l. 14.

[19] Tamtéž, Rozsudek Okresního soudu v Domažlicích, spisová značka 1TO 53/66, l. 95–97.

[20] Tamtéž, Rozsudek Krajského soudu v Plzni, spisová značka 2TO 0161/66, l. 98–99.

[21] Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, spis č. j. ÚDV-1/Vt-98.

[22] Tamtéž, Usnesení z 11. 3. 2003.