Zdenka Cecílie Schelingová (1916–1955)

Členka společenství Milosrdných sester svatého Kříže, známá pod řádovým jménem Zdenka, byla po svém narození dne 25. prosince 1916 pokřtěna ve své rodné obci Krivá na Oravě (někdejší okres Dolní Kubín) jako Cecílie. Jejími rodiči byli rolníci Pavel Scheling a Zuzana (roz. Pániková). V rodině Schelingových se narodilo celkem jedenáct dětí, přičemž nejstarší syn Pavel pocházel z prvního otcova manželství se záhy zesnulou Helenou Hajdukovou. Cecílie, pro své blízké Cilka, přišla na svět jako předposlední, deváté dítě. Stejně jako její sourozenci navštěvovala Cilka v letech 1922–1930 jednotřídku v Krivé a kostel sv. Josefa dělníka.

Místní kněz Viktor Milan povolal do Krivé sestry sv. Kříže. Kongregace Milosrdných sester svatého Kříže (Sororum Caritatis Sanctae Crucis – dále jen SCSC) vznikla ve Švýcarsku péčí kapucínského (z řehole sv. Františka Assiského) kněze Theodósia Florentiniho (1808–1865) v polovině 19. století. Sestry působily jako učitelky, vychovatelky a zdravotnice. Theodósiova spolupracovnice Marie Terezie Schererová (1825–1888) zachránila kongregaci před dluhy. Vedla sestry z ústředí v Ingenbohlu jako generální představená od roku 1856 a přičinila se o rozšíření SCSC za hranice Švýcarska. Do českomoravského prostoru přišly první sestry na pozvání hraběnky Luisy Šternberkové, která podpořila založení útulku pro děti a dívčí školy na svém panství v Malenovicích (významná sídla kongregace: Kroměříž a sv. Hostýn). Na území dnešního Slovenska dorazily sestry r. 1865. Jejich prvním působištěm byly Chryzovce u Zlatých Moravců. Samostatná slovenská provincie vznikla r. 1927 se sídlem v Podunajských Biskupicích.

Sestry působily v obci Krivá a v okolí od sklonku 20. let až do 50. let minulého století. Cilka se seznámila s řeholnicemi jako třináctiletá dívka a již v patnácti letech (1931) se rozhodla pro odchod z rodičovského domu a vstup do jejich společenství. To ovšem kladlo na mladičkou adeptku řeholního života značné nároky. Zájemkyně o přijetí do kongregace musela absolvovat rok kandidatury, půl roku postulátu a dva roky noviciátu. Poté se skládaly první sliby zasvěceného života nejprve na dva roky, následně se prodlužovala jejich platnost na další tři roky. Teprve pak mohlo dojít ke složení věčných slibů. Tento složitý systém formace adeptek měl zaručit, že budou schopné plnohodnotně se zapojit do života společenství.

Cilka svoji kandidaturu zahájila 6. července 1931 v Podunajských Biskupicích a první řeholní sliby složila počátkem roku 1937. V tomto mezidobí absolvovala kromě duchovní formace i další vzdělávání: dva ročníky dívčí měšťanské školy vedené sestrami voršilkami (sestry Římské unie řádu sv. Voršily) v Trnavě a dvouletou zdravotnickou školu v Bratislavě. Věčné sliby složila v lednu r. 1943. Řeholní jméno Zdenka jí vybraly představené podle tehdejší tendence upřednostňovat před jmény latinského původu jména slovanská. Již po složení prvních slibů začala pracovat ve zdravotnictví. V letech 1937–1940 sloužila na rentgenologickém oddělení interny Státní nemocnice v Bratislavě. V období 1941–1942 se přesunula do krajské nemocnice v Humenném, aby se po tomto kratším pobytu vrátila na dalších deset let na pozici laborantky na své první pracoviště v Bratislavě. O této etapě života sestry Zdenky prakticky neexistují žádné informace. Zachovaly se pouze vzpomínky pacientů, lékařů a spolusester na obětavou, empatickou a do posledního puntíku svoje povinnosti vzorně plnící zdravotnici. Do řádových dějin a nejen do nich zamířila sestra Zdenka v únoru roku 1952.

V roce 1950 se tzv. lidovědemokratický režim cítil dosti silný, aby skoncoval s mužskými i ženskými řády. Tyto instituty římskokatolické církve vnímali komunisté jako silného soupeře na poli boje o ideové ovládnutí českého a zejména slovenského národa. Mezi ženskými řády a kongregacemi jim vadily nejvíce ty, které byly zaměřeny na práci s dětmi a s mládeží (např. salesiáni). Jejich vzdělávací a výchovné ústavy stát zabral poté, co si připravil půdu zákonem o jednotné škole (na Slovensku přijat jako č. 95/48 Sb., zákon o základní úpravě jednotného školství). V rozpravě k zákonu na parlamentní půdě zazněla např. následující slova: „Chceme vychovávat především dobrého a užitečného [tj. poslušného, pozn. autorky] občana, a proto budeme vychovávat všechnu naši mládež jednotně. Naše škola musí být cele spjata se zájmy lidu, který se věnuje mírovému budování.“ V takovém systému nebylo pro řádové školství místo. Podobně se počítalo s odstraněním řádových sester z nemocnic. První těžký úder zasáhl Milosrdné sestry sv. Kříže 26. září 1950. Všechny řeholnice pobývající v provinčním sídle v Podunajských Biskupicích včetně jejich představené Lívie Kĺukulčakové toho dne odvezli za asistence StB do internace v Novém Dvoře (někdejší okres Pezinok). Představu o rozsahu pronásledování si sestra Zdenka mohla vytvořit s přispěním kněží a bohoslovců, kteří se během let 1950–1952 postupně dostávali, většinou s velmi vážnými zdravotními komplikacemi z vyšetřovací vazby, do Státní bratislavské nemocnice.

Již samotný hovor s duchovními nebyl snadný, na odděleních hlídkovala ostraha. Přesto se sestře Zdence podařilo pro kněze mnohé vykonat. Podle pozdějšího svědectví P. Štefana Sandtnera (1916–2006, salesiánský kněz, překladatel, redaktor salesiánských časopisů pro mládež, básník a spisovatel, odsouzen k 15 letům vězení, propuštěn na amnestii v r. 1960. Jeho literární dílo mohlo být oceněno až v 90. letech minulého století, literární cenu získala v r. 1996 např. básnická sbírka Stromy) mu bez ohledu na osobní riziko umožnila sloužit mši ve své malé pracovně a ve spolupráci s lékaři pomáhala všemožně prodloužit jeho pobyt v nemocnici, aby získal čas zotavit se (trpěl závažnou srdeční chorobou). S osobou uvedeného kněze souvisela též záminka, kterou StB použila k zatčení sestry Zdenky dne 29. února 1952. Spolu s ním se na počátku roku 1952 v nemocnici léčilo ještě pět dalších zajištěných bohoslovců a kněží rovněž ze salesiánské řehole (Společnost sv. Františka Saleského aneb Salesiáni Dona Bosca, SDB). Jednalo se o Tita Zemana, Andreje Dermeka, Justína Beňuška, Viliama Mitošinka a Pavla Pobieckého. Dozorce vyslaný k jejich strážení měl vyděsit sestru Zdenku výrokem, že všichni budou odvezeni na Sibiř a tam popraveni. Zdenka se pak měla spojit se Sandtnerovou rodnou sestrou Martou a dalšími osobami k organizaci jejich útěku. K realizaci plánu však nemohlo dojít, protože všechny jmenované náhle odvezli z nemocnice do věznice v Ilavě.

Sestra Zdenka byla nelidsky vyslýchána ve vazbě v bratislavském Justičním paláci. Dne 17. června 1952 ji Státní soud oddělení Bratislava (senátu předsedal JUDr. Pavel Korbuly) společně s Martou Sandtnerovou a další sestrou sv. Kříže Katarinou Lukačevičovou odsoudil za velezradu a vyzvědačství, neboť měla ve spolčení s uvedenými ženami „umožnit spravodlivo odsúdeným kňazom útek do nepriateĺského zahraničia“. Jak dnes již víme, k žádnému útěku nedošlo. Jednalo se o provokaci StB, kterou provedli dozorce a pracovník StB Josef Jurana, formálně též odsouzený k deseti měsícům vězení. Zdenku, trpící tuberkulózou páteře a dalšími následky mučení při výsleších, čekala náročná vězeňská anabáze: po odsouzení ji převezli do Rimavské Soboty a odtud putovala v dubnu 1953 na tři a půl měsíce do obávané věznice v Pardubicích. V období od srpna do prosince 1954 se její zdravotní stav prudce zhoršil. Byla hospitalizována v Brně a ve vězeňské nemocnici v Praze na Pankráci, kde ji operovali (rakovina prsu). V polovině prosince 1954, nedostatečně zaléčená, putovala znovu do Pardubic a za necelý měsíc, v lednu 1955, zpět na Pankrác. V létě 1955 byl Zdenčin zdravotní stav natolik vážný, že ji propustili do nemocničního ošetření v Trnavě. Zde 31. července téhož roku zemřela na onkologickém oddělení trnavské nemocnice v necelých devětatřiceti letech. Byla pohřbena na Starém hřbitově v Trnavě. Po zrušení hřbitova došlo k její exhumaci a přenesení ostatků k pietnímu uložení v Podunajských Biskupicích (1979).

Dne 6. dubna 1970 Krajský soud v Bratislavě (předsedal mu JUDr. Julius Matečný, členy soudního senátu byli JUDr. Vladimír Pravda a JUDr. Pavel Šinka) osvobodil sestru Zdenku Schelingovou od obžaloby z trestného činu velezrady. V odůvodnění osvobozujícího rozsudku se objevilo jméno dalšího kněze Štefana Koštiala (1913–2002, katolický kněz, doktor teologie, za pokus o útěk do zahraničí zatčen již v r. 1951. V květnu 1952 odsouzen na 10 let, jako přitěžující okolnost uveden útěk ze soudní vazby při hospitalizaci ve Státní nemocnici v Bratislavě, následně se pokusil o další útěk za hranice, kdy byl opět dopaden. Po propuštění z vězení pracoval manuálně, do pastorace se vrátil r. 1969. V roce 1994, již na odpočinku, byl jmenován papežským legátem). Pravým důvodem uvěznění, brutálního vyšetřování a odsouzení sestry Zdenky bylo, že v noci z 19. na 20. února 1952 zorganizovala Koštialův útěk. Uspala přitom službu konajícího dozorce Štefana Hrdlicu uspávacím prostředkem podaným v šálku čaje tak důkladně, že útěk vězně mohl svým nadřízeným nahlásit až v ranních hodinách.

Svědectví o okolnostech útěku kněze a o týrání Zdenky během vyšetřování (topení, brutální bití přes prsa, věšení na hák) podala paní Helena Kordová-Wildeová, která strávila společně se Zdenkou tři týdny v pankrácké vězeňské nemocnici (1917–2011, manželka účastníka Slovenského národního povstání Alexandra Kordy. V r. 1949 zatčen, krutě vyslýchán, odsouzen na doživotí. Helena byla zajištěna půl roku po manželovi a odsouzena ke 14 letům. A. Korda zemřel v brněnské vojenské nemocnici r. 1958. Jeho žena byla propuštěna r. 1960. Koncem 60. let se odstěhovala do Anglie, kde se provdala za příslušníka rodu Wilde, z něhož pocházel spisovatel Oscar Wilde. A. Korda byl r. 1990 povýšen in memoriam na brigádního generála).

Vzpomínky paní Heleny sehrály důležitou roli při beatifikačním procesu (beatifikace – blahořečení, předstupeň svatořečení) sestry Zdenky Schelingové, završeném papežem Janem Pavlem II. při návštěvě Slovenska 14. září 2003. Sestra Zdenka je první blahořečená žena slovenského původu, její památka se těší velké úctě. Svědčí o tom též uvedení jejího jména na tzv. Zdi nenápadných hrdinů (Múr nenápadných hrdinov) v prostorách někdejší první zdravotnické školy na Slovensku na náměstí Svobody v Bratislavě.

Markéta Doležalová

Použitá literatura, prameny a zdroje: