Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

• Archiv bezpečnostních složek
• Archivní pomůcky
• Projekt 1989

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948−1989 » Portréty usmrcených » Brejka, Ondrej (* 26. 12. 1957, † 7. 7. 1980) a Dlubač, Milan (* 20. 8. 1958, † 7. 7. 1980)

Dne 7. července 1980 se tři mladíci z podtatranského regionu – Milan Dlubač z Nižních Ružbachů (okr. Stará Ľubovňa), Ondrej Brejka z Kežmarku (dříve okr. Poprad, dnes Kežmarok) a Jozef Imrich z Vrbova (dříve okr. Poprad, dnes Kežmarok) pokusili emigrovat přes zelenou hranici do Rakouska. Útěk se však podařil pouze třetímu z nich, Jozefu Imrichovi.

Ondrej Brejka[1] se narodil 26. 12. 1957 v Kežmarku do úřednické rodiny. Po ukončení povinné školní docházky absolvoval střední zemědělskou školu technickou, kde se seznámil s Jozefem Imrichem (*16. 5. 1958). Milan Dlubač, původem z dělnické rodiny, se narodil 20. 8. 1958 v Kamience (okr. Stará Ľubovňa). S dvojicí chlapců ho pojila záliba v moderní hudbě, s O. Brejkou navíc sdílel zájem o kulturistiku.[2] Je tak možné, že právě tyto zájmy vedly k seznámení všech tří mladíků.

O. Brejka byl v době před útěkem zaměstnán jako pomocný montér, J. Imrich jako řidič a M. Dlubač jako elektromontér. Podle rodin neměli mladíci důvod k emigraci – v práci byli spokojeni, byli přátelští a o Západ jako takový nejevili zvláštní zájem.[3] Podle pracovního posudku i výpovědi přátel se však alespoň v případě M. Dlubače musela odehrát nějaká významná změna, jelikož se po návratu z výkonu vojenské základní služby v březnu 1980 změnilo jeho chování – o práci nejevil takový zájem jako kdysi, dokonce krátce před útěkem podal žádost o rozvázání pracovního poměru a naposled se do práce dostavil 16. 6. 1980.[4] Rovněž se přestal věnovat svým zálibám.[5]

Podle vyšetřovacích dokumentů vytipoval místo přechodu přes hranice právě M. Dlubač, který vykonával část základní vojenské služby jako pohraničník u 1. roty Moravský Ján 11. brigády Pohraniční stráže (PS), a okolí hranic tak dobře znal.[6]

Dne 7. července 1980 odjeli společně Imrichovým automobilem červené barvy značky Wartburg směrem k obci Moravský Ján do prostoru přibližně dva kilometry jižně od soutoku řek Moravy a Dyje.[7] K útěku si mladíci nevzali žádné osobní věci, s Brejkou však cestovala jeho fena německého ovčáka Bessy. Ještě před cílem se zastavili ve městě Malacky u Dlubačova strýce Staňka, u něhož se měli zdržet asi 10 minut s tvrzením, že budou pokračovat v cestě do Prahy.[8]

Skutečným cílem byla brána v signální stěně na přístupové cestě k 1. rotě PS Moravský Ján. Přibližně v 17.40 hod. projeli Dlubač, Brejka a Imrich autem přes železnou závoru do prostoru před bránou poté, co jí vojín základní služby PS Vladimír Lipowský (*1959), vykonávající v místě strážní službu, pouštěl traktor na cestu do obce.[9] Následně mladíci vystoupili z auta a Dlubač navázal rozhovor s Lipowským, kterého znal ze své dřívější vojenské služby. Vzpomínáním na výkon služby se pak Dlubačovi povedlo rozptýlit vojínovu pozornost. Mladíci zároveň Lipowskému nabídli láhev alkoholu – třešňovici, které měl vojín vypít přibližně půl deci.[10]

Na stanoviště kontrolní hlídky přišel přibližně v 17.45 hod. i desátník Vojtěch Skřička (*1960), který končil výkon strážní služby v jiném úseku. Také on se měl napít nabídnutého alkoholu.[11] Trojice využila nepozornosti desátníka, který si v úmyslu posadit se na lavičku začal sundávat samopal. Skřička byl vzápětí odzbrojen jedním z mladíků, který samopal odjistil a namířil na Skřičku.[12] Ve stejném okamžiku Dlubač odzbrojil vojína Lipowského, který se domníval, že jde o žert, a snažil se zbraň získat zpět.[13] Dlubač vojína udeřil zbraní do hlavy[14] a následně namířenými samopaly mladíci přinutili pohraničníky posadit se do levé zadní části automobilu.[15] Vozidlo řídil Imrich, Dlubač navigoval a Brejka ze sedadla spolujezdce samopalem mířil na pohraničníky.

Při otvírání brány v signální stěně došlo ke zkratu, na nějž byl na rotě upozorněn dozor signálního přístroje, svobodník František Bělař (*1960). Ten na něj však zareagoval pouze tím, že zavolal na stanoviště, kde ke zkratu došlo, a když se nedovolal, dále této události nevěnoval pozornost, nezaznamenal ji do deníku signálního přístroje a ani neohlásil nadřízeným, že nemá spojení se strážní službou na daném úseku.[16]

Při cestě ke státní hranici musel automobil s mladíky projet kolem roty PS. V blízkosti roty měli Brejka s Dlubačem zastrašovat pohraničníky a vyhrožovat jim, aby se nepokoušeli dávat znamení vojákům na rotě, jinak je zastřelí.[17] Ovšem navzdory výstrahám se Lipowský, když viděl na rotě strážného, pokusil na sebe máváním a křičením upozornit, na což měl Dlubač reagovat dalším bitím vojína samopalem po hlavě. Automobil projel kolem vojína Pinďáka (*1961), který si však ničeho významného nevšiml a vozidlu tak nevěnoval žádnou pozornost.[18]

Asi 150 metrů před ochrannou protipovodňovou hrází se automobil dostal do blízkosti dvoučlenné hlídky PS ve složení vojín Bíroš (*1960) a vojín Turzák (*1961), kteří, ačkoliv si všimli pohraničníků v autě a na ně namířených samopalů, nijak nezasáhli.[19]

Za ochrannou hrází automobil zastavil a mladíci se spolu se psem a odcizenými samopaly rozběhli ke státní hranici, vzdálené asi 400 m. Vojín Lipowský začal trojici pronásledovat a ze signální pistole vystřelil několik světlic do vzduchu i směrem za uprchlíky. Desátník Skřička se naopak rozběhl k dvojici hlídky PS, kterou s nastalou situací seznámil, a od vojína Turzáka si vzal samopal za účelem pokusit se odříznout cestu uprchlíkům.[20] Shodou okolností kolem za soukromým účelem projížděl na motocyklu nadpraporčík Deák (*1937), který se pronásledování nezúčastnil, ale odjel vyhlásit na rotu poplach.[21]

Skřička s Bírošem za prchajícími vystřelili každý pět nábojů, žádný z nich však mladíky pravděpodobně nezasáhl.[22] [23] Poplachová hlídka z roty do pronásledování nijak nezasáhla, jelikož se na místo dostavila až poté, co se mladíci pokusili přeplavat řeku Moravu.[24]

Řeka byla v té době rozvodněná, což pro plavající mladíky představovalo nebezpečí. Jak se později ukázalo, Brejka a Dlubač se v rozvodněné Moravě utopili[25], pouze Imrichovi se podařilo, i za pomoci psa, přeplavat na druhý břeh a dostat se do uprchlického tábora Traiskirchen.[26]

Skutečnost, že se všichni chlapci na druhý břeh nedostali, nebyla vyšetřujícím orgánům ihned známa. Na trojici byl založen vyšetřovací spis a mladíci byli od 8. července 1980 v nepřítomnosti stíháni pro trestné činy opuštění republiky, nedovolené ozbrojování, násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci a Dlubač navíc za trestný čin ublížení na zdraví.[27]

Tělo M. Dlubače bylo objeveno v řece Moravě 13. července 1980 v katastru obce Marchegg, tělo O. Brejky 23. července 1980 v řece Moravě u obce Angern nad Moravou.[28] Oba utopené identifikoval Jozef Imrich. Podle pitevních protokolů smrt obou nastala následkem utonutí a těla nenesla žádné známky zranění.[29] [30] Těla utonulých do Československa vydána nebyla, Brejka a Dlubač byli pochováni na hřbitově v obci Stillfried, respektive Marchegg.

Trestní stíhání proti O. Brejkovi a M. Dlubačovi bylo zastaveno 26. října 1981.[31] Jozef Imrich byl v nepřítomnosti 26. ledna 1982 odsouzen ke čtyřem rokům odnětí svobody nepodmíněně a k propadnutí majetku.[32]

Ostatky obou chlapců byly v roce 2004 převezeny na Slovensko a uloženy na hřbitově v Kežmarku.[33]

J. Imrich o svém útěku do Rakouska napsal knihu Cold River: The Cold Truth of Freedom.[34]