Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

• Archiv bezpečnostních složek
• Archivní pomůcky
• Projekt 1989

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948−1989 » Portréty usmrcených » Bielański, Dionizy (* 1. 4. 1939, † 16. 7. 1975)

Ve středu 16. července 1975 byl kolem třetí hodiny odpolední poblíž Žiliny zpozorován malý civilní letoun Antonov An-2. Pracovník tamějšího aeroklubu Svazarmu upozornil na cizí letadlo protivzdušnou obranu, která se s pilotem snažila navázat kontakt. Ten však nereagoval a pokračoval v kurzu směrem k rakouské hranici. Osm kilometrů před ní bylo jeho letadlo sestřeleno cvičným proudovým letounem L-29.

Pilotem Antonova byl šestatřicetiletý Polák Dionizy[1] Bielański, sportovní pilot a dřívější instruktor aeroklubu v Opoli. Pocházel z volyňské oblasti, ze vsi Staweczki, většinu mládí však prožil v jihozápadním Polsku nedaleko českých hranic – ve Sklářské Porubě. Po ukončení střední školy odešel do vojenské školy v Dęblině, kde sídlilo centrum školení důstojníků letectva. Byla to přímá cesta k tomu, stát se pilotem.

Počátek šedesátých let zastihl Bielańského ve městě Cieplice Śląskie-Zdrój, dnes čtvrti města Jelenia Góra. Zde od roku 1963 létal v místním aeroklubu, zpočátku na kluzáku, od roku 1968 i na motorových letounech. Oženil se a složil instruktorské zkoušky. Manželům Bielańským se postupem času narodily dvě dcery. Jejich otec pracoval jako instruktor v aeroklubu v Opoli.[2]

Bielański nikdy nepatřil k velkým příznivcům komunistického režimu a již v šedesátých letech byl hodnocen jako osoba odolná vůči propagandě, která má na zřízení v zemi vlastní názor. To alespoň vypovídá objektový svazek s názvem „Ikar“, jenž byl k osobě Bielańského založen v březnu 1971. K jeho vytvoření snad vedla snaha získat pilota pro spolupráci s bezpečnostní službou (Służba Bezpieczeństwa – SB). Ten ale odmítl, a stal se tak namísto sledujícího sledovaným. Donášeli na něj kolegové-piloti, mezi nimi také agent „Bogumił“, který Bielańského udal, že má ve skříni signální pistoli. Bielański následně čelil nařčení, že chtěl zapálit aeroklub. Pod záminkou, že bez povolení odjel na dovolenou, byl z práce propuštěn. Aeroklub mu ani nevystavil posudek potřebný k získání nového zaměstnání.[3]

Dne 22. května 1972 Bielański napsal zemskému výboru Polské sjednocené dělnické strany žádost o to, aby mohl dostat práci. Pokud by mu nebylo vyhověno, navrhoval, aby byl vzat do vazby nebo vyhoštěn za hranice. Tehdy na něj padlo podezření, že by se mohl pokusit o útěk za hranice. Přispěl k tomu i fakt, že se pilot učil anglicky.[4]

V roce 1975 získal Bielański práci ve vratislavském Agroletu v oboru leteckých služeb v zemědělství. Brzy však došlo k nepříjemné události: dva z jeho podřízených byli zatčeni za krádeže pohonných hmot a podezření padlo i na Bielańského. Možná to byla poslední kapka, která spolu se smyčkou, již kolem něj utahovala bezpečnost, přispěla k jeho pokusu utéct za hranice.

O tom, že šlo skutečně o pokus emigrovat, svědčí také seznam věcí nalezených v troskách sestřeleného letounu. Našly se v něm například hygienické potřeby, větší množství ošacení, dvě masové konzervy, rodinná fotografie či pilotní průkazy se záznamy absolvovaných letů.[5] Rodina Dioniza Bielańského však tvrdí, že o jeho záměru neměla tušení.[6]

Osudného 16. července 1975 nasedl šestatřicetiletý pilot a otec dvou dcer do dvouplošníku Antonov s registrační značkou SP-WKV. Šlo o práškovací letoun; ve vyšetřovacích materiálech je uváděn jako zemědělská verze An-2. Víme také, že Bielański v červenci práškoval pole u Niepołomice poblíž Krakova.[7] Namísto toho však polský pilot zamířil na jihozápad.

Brzy překonal československou hranici a kolem 15. hodiny se přiblížil k Žilině, odkud pokračoval údolím řeky Váh.[8] Na letadlo letící ve výšce pouhých 30−50 metrů nad terénem upozornil protivzdušnou obranu pracovník svazarmovského letiště Vasil Kolár. Náčelník Oblastní letecké dispečerské služby (OLDS) Morava nařídil vyslat k vyhledání a sledování letounu vrtulník Mi-4 z trenčínského letiště. Vrtulník dostal pokyn, aby pokud možno přiměl letoun k přistání na letišti v Piešťanech. Se stejným cílem vzlétl k Antonovu také proudový letoun L-29. Bielański však nereagoval, pouze snížil letovou výšku a pokračoval v jihozápadním směru.[9]

K dvouplošníku proto vzlétly dva stíhací letouny Mig-21 z letiště Mošnov, které Antonov dostihly v 15:34 hod. jižně od Trenčína. Dva cvičné proudové letouny L 29 z letiště Brno se poté setkaly s Bielańského letounem v 15:45 hod. u Myjavy, která leží asi 50 km vzdušnou čarou od rakouských hranic. Dvouplošník nereagoval na signály k následování vydávané letouny L-29 a pohyboval se jen 10–30 metrů nad zemským povrchem.

Mezitím československé velitelství protivzdušné obrany navázalo kontakt s polskou stranou a zjišťovalo, jaké kroky lze proti nehlášenému letounu podniknout. V 15:39 hod. se směrový důstojník ve službě, npor. Jaroslava Karásková, otázal polského důstojníka pplk. Kitajevského, zda je možné zahájit palbu. Kitajevski odpověděl, ať česká strana jedná podle vlastních předpisů, ale o dvě minuty později už souhlasil s výstražnou palbou. Po obdržení informace, že letoun do pěti minut překročí hranice s Rakouskem, polská strana kontaktovala ministra obrany Jaruzelského.[10]

V 15:52 hod. česká strana obdržela požadavek Ministerstva obrany Polské lidové republiky na sestřelení letounu. Velitel 7. armády Protivzdušné obrany státu (PVOS) genmjr. Josef Marušák nebyl přítomen na pracovišti a zastupoval jej starší operační důstojník pplk. Vladimír Seman. Ten telefonicky kontaktoval Marušáka, který vydal pokyn k sestřelení polského letadla. O dvě minuty později dostal tento rozkaz s krycím názvem „Zarja“ pilot jednoho z letounů L-29, kpt. Vlastimil Navrátil. Věděl, že podle platných nařízení nesmí střílet na letadla spřátelených socialistických států,[11] proto se několikrát dotázal, zda rozuměl správně. A vzápětí rozkaz splnil.

Bielański nebyl žádný pilot-amatér. V té době měl za sebou 7 671 letů a měl nalétáno 1 838 hodin, z toho 333 hodin na An-2.[12] Svou riskantní cestu za svobodou zřejmě postavil na tom, že si jeho letadla nikdo nevšimne. Pravděpodobně také věděl, že československá protivzdušná obrana nesmí střílet na letadla spřátelených socialistických států. Na to patrně spoléhal i poté, co letoun kpt. Navrátila vydal jasný signál Plňte mé rozkazy, jinak vám nezaručuji bezpečnost!, který spočívá ve vystřelení červené rakety v souběžném kurzu s narušitelem a v mnohonásobném kývání křídly. [13]

Polské velení však vydalo pokyn a československá strana požadavek svého souseda splnila. Práškovací dvouplošník neměl proti plně vyzbrojenému proudovému letounu naději. V 15:57 hod. kapitán Navrátil sestřelil ze vzdálenosti asi 300 metrů Antonov poblíž obce Kúty, tedy přibližně osm kilometrů od vytoužené rakouské hranice. Dvouplošník se zřítil do žitného pole mezi obcemi Kúty a Čáry a po nárazu začal hořet. Pilot pád letadla nepřežil.[14] Ostatky Bielańského byly později převezeny do Polska, předány rodině a pohřbeny na hřbitově v Opoli-Półwsi.[15]

Tehdejší státní orgány ČSSR se pokusily celou událost maximálně utajit, a to nejen před veřejností. Ve vyšetřovacím spise StB se objevují termíny jako havárie, katastrofa či nehoda,[16] což je v rozporu s protokolem o obhlídce místa dopadu letadla ze 17. července 1975, který je zařazen ve vyšetřovacím spise. V části o inženýrské prohlídce trosek se totiž uvádí: Při prohlídce trosek byl zjištěn zásah střelou v místě nad ukončením vstupních dveří, z levé strany trupu, shora, směřující do prostoru motoru. Ostatní zásahy se pravděpodobně nacházely od tohoto místa směrem dopředu, které bylo požárem zcela zničeno.[17] Z Informace pro hlavního vojenského prokurátora ČSSR z 21. listopadu 1975, kterou zpracoval pplk. prom. práv. Karel Lajvr, vyplývá, že závěr vyšetřování komise MNO je v rozporu se zjištěnými objektivními fakty. Závěr zprávy byl zpracován podle pokynu genpor. Josefa Remka, náčelníka letectva a vojsk PVOS a zástupce ministra národní obrany,[18] na základě dohody s pracovníky polské komise, kteří se zúčastnili vyšetřování.[19] Tuto dohodu podepsal náčelník Stálé komise pro vyšetřování leteckých nehod genmjr. Ing. František Doležal. Dále o této dohodě a skutečných příčinách nehody byl informován 18. 7. 1975 s. ministr národní obrany a ve stejném rozsahu tajemník ÚV KSČ s. Vasil Biľak, vedoucí oddělení státní administrativy ÚV KSČ, místopředseda vlády ČSSR a vedoucí odboru bezpečnosti a obrany vlády ČSSR.[20] Z vyšetřování Ministerstva národní obrany je zřejmá snaha uzavřít případ jako nehodu, aby nikdo z velících důstojníků nemusel být hnán k odpovědnosti.

Ani tím však zvláštnosti v případu Dionizy Bielańského nekončí. Vyšetřovatel StB, npor. Belan z Krajské správy ZNB Bratislava, zahájil 25. července 1975 trestní stíhání proti tehdy již mrtvému Bielańskému pro trestný čin porušení předpisů o mezinárodních letech podle § 111 tehdy platného trestního zákona. Bratislavský vojenský obvodový prokurátor plk. Dr. Miroslav Bublávek vydal o den dříve pokyn k zahájení tohoto trestního stíhání poté, co ho ústně usměrnil náměstek hlavního vojenského prokurátora ve smyslu rozhodnutí generálního prokurátora ČSSR.[21] Vyšetřování se ve skutečnosti ujala komise MNO ČSSR. Vyšetřovatel StB npor. Belan neměl v této trestní věci vykonávat bez dalších pokynů obvyklé úkony.[22]

Závažnou okolností, která se výslovně uvádí v archivních dokumentech, je, že o sestřelení letadla požádal tehdejší polský ministr národní obrany, gen. Wojciech Jaruzelski.[23] O tom, že pokyn k sestřelení letounu vzešel z polské strany, svědčí i výpovědi československého velení.[24] O zodpovědnosti Jaruzelského za sestřelení Bielańského nepochybuje ani polský historik Łukasz Kamiński z Institutu paměti národa (IPN), a to na základě dokumentů, jimiž IPN disponuje.[25]

Případem se po roce 1989 zabýval i Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), ovšem trestní stíhání někdejšího velitele protivzdušné obrany ČSSR genmjr. Josefa Marušáka pro podezření ze zneužití pravomoci veřejného činitele nebylo v roce 2002 možné, protože již nežil.[26]

Další vyšetřování bylo z případu vyčleněno pro další podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, neboť věc se šetřila jako letecká nehoda bez ohledu na to, že letoun byl sestřelen v rozporu s platnými předpisy a následkem porušení předpisů došlo ke smrti polského pilota.[27] ÚDV dospěl k tomu, že na podnět genpor. Jozefa Remka uzavřel genmjr. František Doležal vyšetřování Stálé komise pro vyšetřování leteckých nehod Ministerstva národní obrany s tím, že letoun prováděl nebezpečný manévr, při němž zavadil křídlem o zem a havaroval. Vojenský prokurátor pplk. Karel Lajvr v červenci 1975 vypověděl, že politické důvody vyžadují, aby případ nebyl zveřejňován. […] Z jednání byla patrná snaha neuvádět skutečné příčiny katastrofy, což odpovídá i přání polské strany.[28] Remek ani Doležal však stíháni nebyli, neboť v té době již nežili.[29]

Jedním z posledních žijících aktérů, který by mohl být hnán k odpovědnosti za smrt Dionizy Bielańského, je tak bývalý polský ministr obrany a pozdější prezident Wojciech Jaruzelski. Ten si však na tuto tragickou událost z července 1975 údajně nevzpomíná.[30] Navíc čelí také obviněním kvůli své zodpovědnosti za brutální zásahy policie a vojska po vyhlášení výjimečného stavu v Polsku v prosinci 1981. Rozsudek ale již zřejmě vzhledem k Jaruzelského chatrnému zdraví nepadne.[31]

Dionizy Bielański svou cestu za svobodou nepřežil, jeho osud je však dodnes významným mementem a vypovídá o tom, že komunistický systém porušoval dokonce i ty předpisy, které sám vytvářel.