Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

• Archiv bezpečnostních složek
• Archivní pomůcky
• Projekt 1989

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948−1989 » Portréty usmrcených » Benedikt, Karl (* 17. 10. 1913, † 4. 8. 1956) a Wawra, Walter (* 29. 6. 1927, † 4. 8. 1956)

Dva rakouští státní příslušníci Karl Benedikt a Walter Wawra odešli dne 3. srpna 1956 chytat ryby k hraniční řece Dyji (německy Thaya) u obce Rabensburg, kde oba pracovali v naftových závodech. Po půlnoci (dne 4. srpna) se v blízkosti soutoku řek Dyje a Kyjovky, v prostoru 30. rPS Ruské Domky na úseku 4. brigády PS Znojmo a v hloubce přibližně 60 metrů v československém vnitrozemí, měli podle dobových dokumentů Pohraniční stráže dostat pod palbu pohraničníků a oba byli usmrceni.

Podle výpovědi staršího člena pohraniční hlídky, čet. zákl. sl. Emila Vaňka (*1934), ze dne 4. srpna 1956 nastoupil službu spolu s mladším hlídky voj. zákl. sl. Milanem Grajkem (*1934) v noci ze 3. na 4. srpna 1956 jako skrytá hlídka na stanoviště u bunkru v blízkosti soutoku řek Dyje a Kyjovky. Přibližně ve 23.55 hod. zaslechl na protilehlém rakouském břehu Dyje šramot. Zvuky zaslechl i druhý člen hlídky Grajko a následně měla hlídka slyšet šplouchání vody, z čehož vyvodila, že někdo překonává řeku.

Vaněk k tomu vypověděl: Nařídil jsem mladšímu hlídky, aby sešel z bunkru a nerušeně jsme se přibližovali k místu, odkud byl slyšet šramot. Šramot jsme slyšeli ve vzdálenosti asi 60 m od bunkru na levém břehu řeky Kyjovky. Když jsem se přiblížil k břehu Kyjovky a částečně sešel k řece[,] spatřil jsem ve vzdálenosti 10 – 15 m osobu, která byla na našem území v hloubce 60 m na levém břehu Kyjovky. Tuto jsem vyzval „Stůj ruce vzhůru!“ Po výzvě jsem zjistil, že se jedná o 2 osoby, které skočily do vody. Jelikož jsem stál u břehu Kyjovky blíže ke státní hranici[,] sešel jsem do Kyjovky a takto jsem jim chtěl odříznouti cestu. Jelikož se osoby na výzvu nezastavily, vystřelil jsem 2 náboje ze samopalu vlevo stranou do vody. Toto jsem vystřelil pro výstrahu. Osoby utíkaly vodou k pravému břehu řeky Kyjovky. Já jsem sešel do poloviny řeky Kyjovky, kdy jsem osoby opět vyzval a vystřelil opět krátkou dávku ze samopalu opět vlevo stranou do vody, abych osoby přinuti[l] k zastavení. Když osoby ani po této výstraze se nezastavily a prchaly k pravému břehu Kyjovky[,] použil jsem zbraně proti těmto osobám. Toto bylo na vzdálenost 8 – 10 m. Po té se obě osoby potopily pod vodu. Krátce na to se vynořila pouze jedna osoba, která se snažila proniknouti k pravému břehu. Vystřelil jsem ještě jednu krátkou dávku ze samopalu po osobě a tato se ponořila pod vodu. Zjistil jsem, že tato je raněna nebo mrtvá. Tuto dávku jsem vystřelil opět na vzdálenost asi 10 m. Když jsem se otáčel po druhé osobě, kterou jsem dosud neviděl, uslyšel jsem[,] když voj. Grajko vyzval druhou osobu, která se mne snažila obeplouti. Po této osobě vystřelil voj. Grajko krátkou dávku ze samopalu. Osoba se nadzvedla a potopila se pod vodu[1].

Oproti tomu Grajko 4. srpna 1956, tedy ve stejný den, ve své výpovědi popsal Vaňkovy slovní výzvy a nevypověděl nic o jeho výstražné střelbě: Čet. Vaněk pak sešel se svahu břehu řeky až k vodě a uviděl jsem[,] jak křičí „Stůj ruce vzhůru“ a začal utíkat ve směru na druhý břeh. Do té doby jsem narušitele neviděl. Potom zakřičel ještě jednou „Stůj!“ a začal střílet[2]. Grajko ve stejné výpovědi ještě opakovaně hovořil o Vaňkových slovních výstrahách, ale o výstražné střelbě se ani jednou nezmínil.

Na třetí otázku vyslýchajícího (s nečitelným podpisem z roty PS Ruské domky) o možnosti zadržet osoby živé Grajko uvedl: Provedli jsme veškerá opatření[,] abychom narušitele zadrželi živé, neboť jsme je vyzvali několikráte, ale tito se snažili všemožně nám unikno[u]ti zpět přes státní hranici, abychom zmařili jejich úmysl[,] použili jsme zbraně.[3]

Denní hlášení o událostech na státní hranici k osmé hodině ranní ze 4. srpna 1956 popisuje zákrok oproti Vaňkově výpovědi jen s jednou výstražnou dávkou ze samopalu, kterou měl Vaněk vystřílet ne do vody, ale do vzduchu: Čet. Vaněk ještě dvakrát výzvu opakoval, a [v originále hlášení dopsáno rukou: Hlídka vyzvala narušitele několikrát k zastavení[,] když ji osoby neuposlechly[,] vystřelil [v originále hlášení dopsáno rukou: „a“ za „vystřelil“. Mělo jít tedy o výstražnou střelbu obou členů hlídky, i když Grajko na výstrahu nevystřelil vůbec ani podle dalších dobových dokumentů] na výstrahu dávku ze samopalu do vzduchu. Narušitelé nadále se snažili uplavat na rakouské území a potápěli se. [V originále hlášení je ještě dopsáno rukou: Bylo proti nim proto použito samopalů s výsledkem. Oba narušitelé byli zastřeleni.][4]

V rozboru případu v rámci vyšetřování referentem operačního oddělení Hlavní správy Pohraniční stráže kpt. Koudelou bylo použití zbraně Grajkem hodnoceno takto: Proti způsobu použití zbraně vojínem Grajko vzniká námitka, že palba byla zahájená bez výstražného výstřelu.[5] Na základě tohoto návrhu na opatření kpt. Koudela napsal: Bude-li toho vyžadovat vývoj mezinárodní situace v nastávající době, bude nutné omezit platnost ustanovení PS-I-1o používání zbraně s výstrahou[!] na osoby, které narušily státní hranice [a] na výzvu se nezastaví v prostoru vně DZ [drátěných zátarasů]. Toto omezení mohlo by se vztahovat jen na určité prostory podle uvážení velitelů brigád.[6]

Z výpovědí vojáků hlídky jednoznačně vyplývá, že se nepokusili zadržet Karla Benedikta a Waltera Wawru jiným způsobem a bez použití zbraní.[7] Vaněk s Grajkem se dostali do jejich bezprostřední blízkosti v mělké vodě (druhý muž se Vaňka snažil dokonce obeplout) a usmrtili je automatickými zbraněmi bez jakýchkoliv známek, že muži byli nebo mohli být ozbrojeni.

Bez výpovědí obětí je těžké určit, zda se jednalo o jejich úmysl chytat ryby na čs. území, nebo o dezorientaci a nevědomost, kde se právě nacházejí. Z hlášení 4. brigády PS o událostech na hranici vyplývá, že už 8. května 1952 byl Karl Benedikt zadržen na podobném místě na území ČSR při chytání ryb. Tehdy měl Benedikt tvrdit, že neměl v úmyslu překročit hranici, což v r. 1952 považovala Pohraniční stráž za hodnověrné tvrzení.[8]

V hodnocení zákroku náčelníkem štábu 4. brigády PS Znojmo kpt. Oldřichem Platilem určeném pro operační odbor HS PS a nižšího vojenského prokurátora v Brně ze dne 6. srpna 1956 se uvádí: Jako takovým [Benediktovi a Wawrovi] byl jistě dokonale znám průběh státní hranice, kterou překročili za úmyslem pytlačení úmyslně[9], na druhé straně je však ve stejném dokumentu na obhajobu nepřesné střelby z bezprostřední blízkosti s následkem usmrcení Benedikta a Wawry použit argument a k tomu ještě byla ztížena viditelnost[10]. Není možné vyloučit, že ztížená viditelnost v té době mohla způsobit i špatnou orientaci Benedikta a Wawry v terénu v blízkosti hranice.

Prvním zasaženým palbou čet. zákl. sl. Vaňka byl Karl Benedikt, kterého zasáhly čtyři projektily a byl na místě mrtev. Walter Wawra, kterého zasáhl voj. zákl. sl. Grajko, byl sice zasažen pěti projektily, zranění ale nebylo smrtelného rázu. Osoba skonala udušením.[11] Wawrowi hlídka neposkytla pomoc a nechala ho v podstatě utonout.

V hodnocení zákroku náčelníkem štábu 4. brigády PS Znojmo kpt. Oldřichem Platilem se konstatuje: Postup hlídky po použití zbraně byl správný jen potud, kdy starší hlídky vytáhl mrtvého narušitele [Benedikta] ke břehu Kyjovky. Hlídka však projevila malou rozhodnost v tom, že po druhému narušiteli [Wawra] nepátrala a tohoto nevytáhla na břeh a neposkytla mu první pomoc. Zde byla naděje, že narušitel mohl býti zachráněn při životě, jelikož ležel ve vodě asi 20 minut a skonal následkem udušení.[12]

Až po příchodu zástupce velitele roty ppor. Baklíka na místo střelby byl vytažen z vody i Wawra, u kterého Baklík zjistil tep. Následně po vydání dalších rozkazů k zakrytí státní hranice dalšími silami a podaní hlášení na velitelství roty PS přišli ve 2.10 hod. na místo velitel praporu, zástupce velitele praporu, referent Vojenské kontrarozvědky 5. praporu a lékař praporu, který konstatoval u obou zasažených smrt. Na rozkaz velitele praporu byly mrtvoly převezeny služebním vozidlem přibližně v 5.00 hod. na rotu PS.[13]

Ke 30. pohraniční rotě přijeli před desátou hodinou náčelník štábu brigády a zástupce velitele pro věci politické kpt. Zahálka a kolem čtrnácté hodiny starší referent výzvědného oddělení brigády npor. Stránka, který měl v zastřeleném muži poznat zahraničního agenta Wawru.[14]

Během pátrání po bližších informacích o obětech byl v Archivu bezpečnostních složek nalezen agenturní spis[15], ze kterého vychází najevo, že Wawra s Benediktem pracovali v naftových závodech v Rabensburgu v okr. Mistelbach a Wawra byl zahraničním spolupracovníkem výzvědného referátu zpravodajského oddělení 4. znojemské brigády Pohraniční stráže. Ve spisu figuruje jako „agent Albert“, přičemž ke spolupráci[16], za niž mu byla slíbena finanční odměna, se zavázal dne 15. 3. 1956.[17]

Z agenturního spisu dále vyplývá, že Wawra vychodil obecnou a měšťanskou školu v obci Poštovná (nyní součást obce Břeclav) a v r. 1941 šel do učení na zámečníka k německé armádě do Vídně. Do r. 1944 měl sloužit u mechanizovaného sboru SS, nasazen byl v Břeclavi, kde měl střežit vězně (a zprostředkovávat jim dopisy a potraviny), v armádě neměl být politicky činný, poté v r. 1944 měl být zatčen a vězněn v Buchenwaldu.

Po válce se vrátil zpět k rodičům do Berhardsthalu a v r. 1952 se oženil.[18] Mezitím měl v r. 1945 vstoupit do Komunistické strany Rakouska (KPÖ), aby získal zaměstnání u sovětských naftařských závodů, a po podepsání státní smlouvy s Rakouskem v r. 1955 z KPÖ vystoupit, aby si udržel zaměstnání.

Jeho zpravodajské úkoly vycházely z toho, že má nejen možnosti získávat zprávy o výkonu služby příslušníků rakouské Zollwache a Gendarmerie … ale může podávat i zprávy o osobách, na které je důvodné podezření, že tvořily v dřívější době nepřátelskou přepravu cizí rozvědce.[19]

V agenturním spise Waltera Wawry se nenacházejí žádné informace, které by mohly dokazovat, že československá strana chtěla Wawru úmyslně „odstranit“. Naopak z dokumentů Pohraniční stráže o usmrcení Benedikta a Wawry 4. srpna 1956 vyplývá, že zakročující hlídka v době zákroku nepoznala identitu mužů, proti nimž zasahovala. Je proto možné se domnívat, že hlídka zákrok uskutečnila tak, jako by ho uskutečnila vůči jakémukoliv jinému „narušiteli“ za podobných okolností.

Z dobových dokumentů PS dále vyplývá, že Karl Benedikt a Walter Wawra byli po souhlase civilního prokurátora v Břeclavi a náčelníka Krajská správy ministerstva vnitra v Brně dne 5. srpna 1956 ve 20.00 hod. pochováni na neznámém místě.[20] Je jen možné se domnívat, zda s ostatky rakouských státních občanů bylo „naloženo“ podle tajného rozkazu ministra národní bezpečnosti Karla Bacílka č. 164 z roku 1952.[21]

Příbuzní Wawry a Benedikta šli muže ráno hledat a na rakouském břehu našli jen jízdní kola a další věci. Z československé strany nebyli nijak informováni a snažili se všemožně dozvědět, co se s jejich blízkými stalo.

Rakouský červený kříž se ještě v roce 1960 obracel na Čs. červený kříž se žádostí o pátrání po Karlu Benediktovi a Walteru Wawrovi. Náčelník Hlavní správy Pohraniční stráže MV genmjr. Miroslav Duda 1. září 1960 navrhl legislativnímu oddělení MV přes náměstka MV genmjr. Ludvíka Hlavačku, aby oznámili Čs. červenému kříži, že o Benediktovi ani Wawrovi není ministerstvu vnitra nic známo. Odvolával se přitom na předchozí záporné odpovědi na verbální nóty rakouského velvyslanectví č. 12.024/A/1956 z 27. 8. 1956 a č. 654 – A/57 z 19. 2. 1957. V návrhu na odpověď Rakouskému červenému kříži z 1. září 1960 byl nad vlastnoručním podpisem náčelníka Hlavní správy Pohraniční stráže MV genmjr. Miroslava Dudy rukou dopsán pokyn: „Trvalá platnost!“[22]

Tento pokyn k utajování byl dodržován až do pádu komunistického režimu v roce 1989 a příbuzní obětí se o přesném osudu svých blízkých dozvěděli až od pracovníků České televize, kteří o tomto případu před několika lety natáčeli krátký dokumentární film.[23]

K dokreslení celé situace na hranicích v roce 1956 je možné použít argumentaci z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2001, který odsoudil k nepodmíněnému trestu Pavla Čadu. Ten v září 1986 střílel spolu s dalšími pohraničníky na výsostném území Spolkové republiky Německo po německém občanovi Johannu Dickovi, kterého po zastřelení odvlekli do ČSSR. Případ se stal 30 let poté, co byli zastřeleni Karl Benedikt a Walter Wawra, přičemž zmiňované argumenty odůvodňující rozsudek mají ještě vyšší vypovídající hodnotu k případům, kde cizí státní příslušníci, ať už omylem nebo vědomě, pronikli do malé hloubky čs. území: Na hranicích mezi Československem a Spolkovou republikou Německo vznikla situace, kdy na jedné straně bylo pro občany samozřejmé, že se mohou pohybovat po celém svém území bez jakýchkoliv omezení, na druhé straně bylo pásmo, ve kterém příslušníci Pohraniční stráže mohli použít i nejdrastičtější opatření vůči všem osobám, které se jen přiblíží ke státní hranici.[24]