Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Odboj a perzekuce křesťanů v době nacismu a komunismu (1939–1989) » Římskokatolická církev » Vojtěch Basovník (1912–1955)

Narodil se v Polešovicích u Uherského Hradiště 14. srpna 1912. Pocházel z pěti sourozenců. Jejich otec zemřel, když bylo Vojtěchovi šest let. V raném dětství byl dvakrát vážně nemocen – ve dvou měsících prodělal zápal plic a v pátém roce života po vážném nachlazení zánět ledvin. Obecnou školu navštěvoval v rodné obci, kde také v místním kostele ministroval. Gymnaziální studia absolvoval v Uherském Hradišti. Poté co se jako mladík dozvěděl z náboženských časopisů o salesiánech a také se v Polešovicích osobně setkal s průkopníkem a pozdějším inspektorem kongregace P. Ignácem Stuchlým SDB, rozhodl se stát členem řádu. Odjel v roce 1925 s výpravou podobně zaměřených českých chlapců do Perozy v Itálii. V roce 1928 byl přijat do noviciátu ve Villa Moglia a 13. srpna 1929 zde složil první sliby. Odjel studovat filosofii do Říma a po získání licenciátu vystudoval teologii v Turíně. Na kněze byl vysvěcen 2. června 1939 tamtéž. Po návratu do vlasti vyučoval filosofii a teologii v řádovém domě v Ostravě, po záboru ostravského ústavu přešel i s kleriky do Fryštáku a pak do Brna. Po válce působil v Mníšku pod Brdy a nakonec v Oseku u Duchcova.

Po likvidaci klášterů během tzv. akce K v dubnu 1950 byl spolu s ostatními salesiány internován právě v klášteře v Oseku. Po práci se dále tajně věnoval klerikům a přednášel jim teologii. Z centralizačního střediska byl v září 1950 odvezen k výkonu vojenské služby k jednotkám PTP. Postupně prošel s jednotkou několik míst, např. Sázavu, Velkou Losenici a v květnu 1951 byl přeložen do Plumlova u Prostějova. U útvaru v Plumlově se P. Basovník opět ve skrytosti věnoval několika bohoslovcům z kongregace, přednášel jim teologii a také z ní u něj skládali zkoušky. Jako vzdělaný kněz a doktor teologie byl samozřejmě sledován a byl vhodným objektem pro nábor mezi kněze vstřícné ke komunistickému režimu. Dle tvrzení jeho sestry mu bylo za jeho případnou vstřícnost nabízeno atraktivní místo na faře v Praze a působení na teologické fakultě. Obojí však odmítl. Když 17. ledna 1953 zemřel zakladatel salesiánské provincie don Ignác Stuchlý a inspektor P. A. Dvořák byl v té době už ve vazbě, zvolili mladí salesiáni pobývající u jednotek PTP na Plumlově za jeho zástupce P. Basovníka. Ten tuto funkci vykonával pouze několik týdnů do svého zatčení.

Za nepovolené vyučování bohoslovců a jejich přípravu na vysvěcení v táboře v Oseku u Duchcova byl 24. září 1953 odsouzen spolu se dvěma z nich Vyšším vojenským soudem v Trenčíně za trestné činy sdružování proti republice a zneužití náboženské funkce na čtyři roky. Trestného činu sdružování proti republice se měl P. Basovník dopustit rozšiřováním pastýřských listů v litoměřické diecézi a vyučováním salesiánských kleriků, jejich přípravou na zkoušky a na vysvěcení v soustřeďovacím táboře v Oseku. Za zneužití náboženské funkce označil soud v případě P. Basovníka jeho tajné pokračování v přednášení teologie řeholním klerikům i diecézním bohoslovcům (Jaroslav Čožík, Jaroslav Jáč, Jiří Pokorný atd.) při pobytu u jednotek PTP, k nimž nastoupil v říjnu 1950, a jeho překlad a rozšíření letáku Vězňům, s povzbudivým textem pro vězněné a internované spolubratry.

Amnestií prezidenta republiky ze dne 4. května 1954 mu bylo z trestu prominuto 16 měsíců, tzn. trest mu měl skončit v červnu 1955. Po věznění ve Valdicích byl převezen do vězeňského tábora Rtyně v Podkrkonoší, na tzv. Tmavák, kde pracoval v dolech při těžbě uranového uhlí.

P. Basovník byl přijat 11. února 1955 na táborovou ošetřovnu ve Rtyni pro horečnaté onemocnění horních cest dýchacích MUDr. Fruhwirthem, který diagnostikoval chřipku, a tak pacienta i léčil, ale už 15. února se u léčeného objevily příznaky ischiasu a revmatismu. O tři dny později lékař zjistil, že nemocný má v oblasti hýždí absces velikosti asi dvou dlaní, který pak do 21. února léčil ichtiolovou mastí a obklady. Dne 21. února provedl lékař řez tohoto zánětu a dále ho vyplachoval a dával pacientovi penicilín, přesto se již 9. března objevily na kůži pacienta po celém těle modré skvrny a došlo k otokům všech končetin. O den později byl P. Basovník převezen do vězeňské nemocnice ve Valdicích a odsud do jičínské nemocnice, kde 17. března 1955 ve věku 43 let zemřel. Pochován byl na vězeňském hřbitově ve Valdicích. V roce 1969 bylo získáno povolení k exhumaci a za účasti spolubratrů ze salesiánské kongregace a biskupa Štěpána Trochty jeho pozůstatky uložili do kněžského hrobu na hřbitově v rodných Polešovicích.

Přímou příčinou smrti byla podle patologa sepse (celkový zánět) a příčinou onemocnění rozsáhlý absces. Pro provedení léčby takovéhoto onemocnění – chirurgického zákroku – nebyly na táborové ošetřovně vyhovující podmínky. Při prohlídce lékařské dokumentace o průběhu léčby zjistila kontrola záměrně nedostatečně vedené zápisy. Znalec uvedl, že MUDr. Fruhwirth mohl již dříve rozpoznat nebezpečný průběh onemocnění, zajistit jeho nemocniční léčbu, a především už na počátku zhoršujícího se stavu nechat převézt pacienta do jičínské nemocnice. MUDr. Fruhwirt byl po úmrtí P. Basovníka zatčen, vyšetřován a obviněn za zanedbání lékařské péče. Této obžaloby však byl z rozhodnutí Lidového soudu v Trutnově 20. listopadu 1956 zproštěn.

Podle mnohých svědectví vězňů z „Tmaváku“ se však MUDr. Fruhwirth snažil starat o P. Basovníka i ostatní vězně v úděsných táborových podmínkách poměrně poctivě a svědomitě. Dokonce i P. Basovník si ho dle jejich svědectví během léčby chválil. Podle svědectví vězně Františka Kubaše MUDr. Fruhwirt žádal velitele tábora o převoz P. Basovníka, ale k převezení pacienta stále nedocházelo. P. Basovník byl převezen do jičínské nemocnice už umírající. Podobné svědectví získala sestra P. Basovníka, paní A. Tomíčková. Uvedla, že se od pacientů z jičínské nemocnice dozvěděla, že převoz do nemocnice byl zorganizován pozdě, takže veškerá péče nemohla mít v této nemocnici úspěšný výsledek. Objevila se ovšem i záporná hodnocení Fruhwirthova přístupu. Jako bezcitný a cynický jej posuzoval např. spoluvězeň P. Antonín Huvar.