Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

• Archiv bezpečnostních složek
• Archivní pomůcky
• Projekt 1989

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948−1989 » Portréty usmrcených » Antonín Schneider (* 15. 3. 1949, † 9. 10. 1969)

Antonín Schneider se narodil 15. března 1949 v Litohoři v okrese Třebíč. Pracoval jako dělník, v minulosti byl jednou soudně trestán.[1] Bohužel dochované archivní materiály bližší informace o vzdělání ani rodinných poměrech Antonína Schneidera neuvádějí, stejně jako podstatu jeho trestné činnosti. Koncem 60. let bydlel ve Větřní v okrese Český Krumlov. Základní vojenskou službu nastoupil 2. srpna 1968 u 40. spojovací letky – Vojenském útvaru 7485 v Bechyni, kde v hodnosti vojína zastával funkci střelce.[2]

V průběhu vojenské služby se sblížil s vdanou ženou z nedaleké vesnice a vznikl mezi nimi milenecký vztah. Schneider se před kamarádem z jednotky vyjádřil, že jeho přítelkyně, profesí učitelka v mateřské škole, má potíže v manželství a navíc je s ním těhotná. Už v minulosti údajně prohlásil, že by s ní nejraději utekl na Západ.[3] Schneider 7. října 1969 své milence poslal emotivní třístránkový dopis, v němž se omlouvá jejímu manželu za způsobené potíže a epickým jazykem popisuje, že z něj možná bude „hezká mrtvola“.[4] Dopis však pozdrželi na poště a předali orgánům Vojenské kontrarozvědky (VKR). Do rukou se jim dostal i další dopis, který poslal své babičce a v němž jí oznamoval, že se pokusí uprchnout na Západ s dalšími dvěma vojáky, ty však nejmenoval.[5]

Schneider se v průběhu vojenské služby spřátelil s dalšími dvěma vojíny, vyučeným soustružníkem Zdeňkem Šitnerem (*1949), povoláním závozník, a Miroslavem Havlanem (*1949), pomocným dělníkem v cementárně. Krátce po začátku vojenské služby začali diskutovat o útěku na Západ, impulzem pro ně byla invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Definitivní rozhodnutí však padlo až na počátku října 1969, když se Schneider s Havlanem vrátili z cvičení. Mladí muži pravděpodobně vyčkávali, jak se budou vyvíjet poměry v zemi po sovětské okupaci. Na podzim roku 1969 už bylo jasné, že relativně svobodný duch pražského jara je nenávratně pryč, objevovaly se první projevy nastupující normalizace. Společně naplánovali dezerci od útvaru a útěk do zahraničí. Schneider nabízel, že by jim mohl pomoct jeho strýc žijící v Rakousku nebo navrhoval emigraci do Jihoafrické republiky, kde by byli v prostředí sílícího apartheidu vítáni jako imigranti bílé pleti.[6] Na cestu se chtěli ozbrojit, v případě útoku příslušníků Pohraniční stráže byli odhodláni bránit se střelbou.[7]

Svůj plán uskutečnili 6. října 1969, když mezi 1.30 a 2.00 hod. vypáčili dveře a vyloupili zbrojní sklad své jednotky, kde odcizili tři samopaly SA 26, čtyři pistole vz. 52 a 1180 nábojů[8]. Schneider držel té noci strážní službu, takže cestu k otevření skladu měli snadnou.[9] Původně uvažovali, že si na cestu vezmou nákladní automobil Tatra T-805, odstavený v autoparku, Havlan se Schneiderem urazili zámek od vrat a vlezli do kabiny střešním poklopem, potom však zjistili, že z vozidla je vymontovaná baterie, takže jej není možné nastartovat. Trojice zběhů proto odešla pěšky. Během cesty k hranici přespávali v lesích a vzhledem k tomu, že neměli žádné zásoby, rozhodli se 8. října opatřit si potraviny v uzamčených rekreačních objektech. Vloupali se celkem do tří chat, v prvních dvou nenašli nic upotřebitelného, až ve třetí sardinky a masové konzervy, odnesli si také tranzistorové rádio.[10]

Následujícího dne se Šitner od obou kolegů oddělil, podle vlastního tvrzení se s nimi pohádal a chtěl se udat na Veřejné bezpečnosti v Českém Krumlově, pak si prý svůj úmysl rozmyslel, vydal se pěšky po kolejích a své spolucestující opět došel.[11]

Kolem 18. hodiny[12] dne 9. října byli zběhové obklíčeni v prostoru Větřní, v okrese Český Krumlov, na základě upozornění místního občana, který je krátce předtím spatřil. Mladíci přecházeli kopec, když si všimli, že se k nim blíží terénní automobil GaZ a za ním obrněný transportér. Z obrněnce vyskákali vojáci a začali tvořit rojnici. Volali přitom na ně, aby se vzdali, ale dezertéři se rozeběhli do kopce, první Schneider, druzí dva asi tři metry za ním. Schneider se otočil a vypálil dávku ze samopalu, jíž chtěl pronásledovatele zřejmě jen zastavit, nemířil přímo na ně, potom se s Šitnerem a Havlanem dostali ke skále a začali po ní sestupovat dolů. V tu chvíli Schneider uchopil samopal a v situaci, kdy ztratili možnost uniknout za hranice, se raději zastřelil.[13] Havlan s Šitnerem doběhli ke stavení, u něhož stála mladá žena. Oba odhodili zbraně a požádali ji, aby šla vojákům říci, že se vzdávají.[14] Oba pak byli zajištěni a převezeni do vazby.

Dne 9. října 1969 bylo proti všem třem zahájeno trestní stíhání podle § 185 odst. 1 písm. a, b (nedovolené ozbrojení) a § 283 odst. 1 (zběhnutí do ciziny) trestního zákona. Vzhledem k úmrtí bylo trestní stíhání Antonína Schneidera podle § 172 zastaveno.[15] Pokračovalo však proti oběma žijícím uprchlíkům, k nimž státní orgány přidaly v rámci jedné obžaloby ještě případy vojínů Jaromíra Vávry (*1949) a Jaroslava Laštovky (*1949) z vojenského útvaru 3980 v Bechyni. V průběhu vyšetřování se totiž ukázalo, že oba byli dezertéry dopředu informováni o plánu zběhnutí a vybídnuti, aby se jej účastnili. Oba sice zběhnout odmítli, ani jeden ale chystaný plán neoznámil nadřízeným a nezabránil mu.[16] Vojenský obvodový prokurátor v Českých Budějovicích pak na všechny čtyři podal 30. ledna 1970 žalobu. Zdeněk Šitner byl odsouzen k pěti a půl roku odnětí svobody nepodmíněně, Miroslav Havlan ke dvěma letům.[17]

Tělo Antonína Schneidera bylo podrobeno soudní pitvě na patologickém oddělení Krajské nemocnice v Českých Budějovicích. Pitevní zpráva konstatovala, že příčinou vojínovy smrti byl průstřel hrudníku, poškození plic a vykrvácení do dutiny hrudní.[18]

Sestra Antonína Schneidera, Jaroslava Koníčková, podala roku 1999 Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) podnět k zahájení vyšetřování smrti svého bratra. Vyšetřovatelé ÚDV vyslechli oba účastníky útěku, Zdeňka Šitnera a Miroslava Havlana, i další svědky, prošli rovněž pitevní zprávy a dochovaná hlášení. Nepodařilo se však prokázat, že by Antonín Schneider zemřel v důsledku cizího zavinění, ani vyloučit sebevraždu. Případ byl tedy 31. prosince 2002 odložen.[19]

Antonín Schneider byl jedním z čtyřiatřiceti dnes známých vojenských osob, které zemřely při pokusu o přechod státní hranice.[20] Je typickým příkladem zběha, který se v beznadějné situaci rozhodl uniknout zatčení sebevraždou.