Antonín Novotný

Antonín Novotný (zdroj Archiv Poslanecké sněmovny)

* 10. 12. 1904 Praha – Letňany
† 28. 1. 1975 Praha

Po absolvování základní školské docházky se vyučil strojním zámečníkem. Do Komunistické strany Československa vstoupil hned po jejím vzniku v roce 1921. Pracoval jako dělník v ČKD Vysočany a ČKD Libeň. V roce 1929 se oženil a brzy se mu narodil syn. Po několikaletém členství v pražském krajském výboru KSČ získal v roce 1937 svou první větší stranickou funkci jako krajský sekretář strany v Hodoníně. Po Mnichovu se vrátil do Prahy, kde se zapojil do ilegální činnosti KSČ. V roce 1941 byl zatčen a až do konce války vězněn v koncentračním táboře Mauthausen. Po návratu z vězení v roce 1945 byl Antonín Novotný zvolen tajemníkem strany v Pražském kraji. V roce 1946 byl poprvé zvolen do ÚV KSČ, jehož členem zůstal až do roku 1968.

Do nejvyššího stranického vedení pronikl v roce 1951 po odvolání Rudolfa Slánského z funkce. Antonín Novotný se stal tajemníkem ÚV KSČ. Byl pověřen řízením ústředního sekretariátu ÚV KSČ. V prosinci 1951 byl zvolen do politického sekretariátu ÚV KSČ a Politbyra ÚV KSČ. Tři měsíce po popravě Rudolfa Slánského v prosinci 1952 byl Novotný přesunut do funkce místopředsedy vlády. Po Gottwaldově smrti v březnu 1953 se vrátil do funkce tajemníka ÚV KSČ. Nejprve byl řízením strany pouze pověřen. Po několika měsících byl zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ. Jeho postavení ve straně se s podporou Moskvy upevnilo zejména ve vztahu k prezidentovi Antonínu Zápotockému. Stal se vůdčí osobností Politbyra ÚV KSČ, která ve svých rukou soustřeďovala rozhodovací pravomoc. Mohl tak začít do funkcí prosazovat sobě věrné funkcionáře, jejichž věrnost si pojišťoval vysokými finančními částkami, jež rozdával v pověstných bílých obálkách.

V polovině padesátých let se zasazoval především o dokončení kolektivizace zemědělství. Protože se začaly doma i ze Sovětského svazu ozývat hlasy volající po přešetření pozadí politických procesů z počátku padesátých let, souhlasil s ustavením Barákovy vyšetřovací komise. Protože měl na procesech sám svůj podíl, v žádném případě nemělo dojít ke skutečným rehabilitacím postižených komunistických funkcionářů a tomu odpovídal i výsledek. Po smrti Antonína Zápotockého v roce 1957 se stal prezidentem.
Od začátku šedesátých let se musel potýkat s neustále se zhoršující hospodářskou situací v zemi. Navíc stoupal tlak ze Sovětského svazu na důslednější přešetření vykonstruovaných procesů ze začátku padesátých let. Vznikly další dvě vyšetřovací komise, jejichž činnost se snažil ovlivňovat a všemožně bránil rehabilitaci nezákonně postižených funkcionářů, k níž nakonec došlo i přes jeho odpor. Aby odvedl pozornost od vlastní úlohy v těchto procesech, musel obětovat staré stalinisty ve vedení a nahradit je mladšími funkcionáři, kteří do strany přišli až po druhé světové válce. Po vyvrácení obvinění ze slovenského buržoazního nacionalismu se začaly také ozývat hlasy požadující rovnoprávnější postavení Slovenska v Československu nebo přímo federalizaci země, což Novotný důsledně odmítal a trval dále na centrálně řízeném unitárním státě.

V druhé polovině 60. let proti němu narůstala uvnitř ÚV KSČ opozice, jež ho považovala za hlavní překážku při řešení nahromaděných problémů. Konflikt vypukl v říjnu 1967. V něm Antonín Novotný nezískal podporu ze Sovětského svazu ani uvnitř vedení KSČ a tím byl jeho politický osud zpečetěn. Na zasedání ÚV KSČ ve dnech 19.-21. prosince 1967 a 3.-5. ledna 1968 byl odvolán z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a nahrazen Alexandrem Dubčekem. Dál vykonával funkci prezidenta republiky, z níž 22. března 1968 pod tlakem po vypuknutí tzv. Šejnovy aféry abdikoval. V květnu 1968 mu bylo za jeho úlohu při procesech z padesátých let a oddalování rehabilitací pozastaveno členství v KSČ. Na začátku sedmdesátých let mu bylo normalizačním vedením KSČ vráceno. Dožil v ústraní.