Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

• Archiv bezpečnostních složek
• Archivní pomůcky
• Projekt 1989

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948−1989 » Portréty usmrcených » Anděl, Jan (* 17. 2. 1911, † 11. 4. 1948)

Jan Anděl byl československý státní příslušník slovenské národnosti. Narodil se 17. února 1911 v Urmínu, okres Nitra. Jeho rodiče byli Jan Anděl a Anna, rozená Plentová. Měl asi pět sourozenců.[1] S rodiči žil v Ivance u Nitry, kde měl domovskou příslušnost.[2] Vychodil čtyři třídy lidové a dvě třídy měšťanské školy,[3] vyučil se obuvníkem[4] a pracoval u firmy Baťa, a. s.[5] Prezenční vojenskou službu absolvoval od 1. října 1931 do 15. ledna 1933, dosáhl hodnosti svobodníka.[6]

Roku 1932 se oženil, jeho manželka Pavla Andělová, rozená Barantalová, také pocházela z Ivanky.[7] Měli spolu dvě děti – dceru Blaženu, provdanou Baborovou[8] a syna Jana, který se narodil roku 1939 až po odchodu otce do zahraničního odboje. Po smrti Jana Anděla se narodila ještě dcera Pavla, provdaná Volfová.

Po obsazení Československa v březnu 1939 odešel Jan Anděl přes Polsko do Francie,[9] aby bojoval proti nacistickému Německu. V červnu 1939 byl prezentován u náhradního útvaru francouzské cizinecké legie v Sidi Bel Abbés v Alžírsku. Byl zařazen do 1. pluku cizinecké legie v Saidě v Alžírsku. Po vypuknutí druhé světové války byl v září 1939 zařazen jako svobodník k československé jednotce – k 7. rotě 1. pěšího pluku v Agde.[10] V lednu 1940 byl přemístěn k 3. pěšímu pluku a povýšen na desátníka. Od května 1940 sloužil u 1. baterie 1. dělostřeleckého pluku. Po kapitulaci Francie odmítl Jan Anděl jako další příslušníci československých jednotek demobilizovat, chtěl bojovat proti nacistům. Na palubě lodi Viceroy of India se evakuoval z Francie a 7. července 1940 připlul do Velké Británie. Nejprve byl zařazen do dělostřeleckého oddílu 1 a v září 1940 jej přemístili k 1. praporu 1. československé brigády. Od ledna 1940 sloužil v 2. rotě pěšího praporu (později ve 4. rotě). V listopadu 1942 byl z nezjištěných důvodů degradován na vojína a přemístěn k 1. rotě pěšího praporu 1. Od prosince 1942 působil v Brigádních tankových dílnách. V červnu 1944 byl Jan Anděl převelen k motopraporu, se kterým se přemístil dne 1. září 1944 do bitevního pole ve Francii, aby se zapojil do bojů u obleženého Dunkerque. V dubnu 1945 byl povýšen na svobodníka a po skončení války byl v září 1945 propuštěn z aktivní služby do zálohy.[11]

Jan Anděl byl za statečný boj proti nacismu vyznamenán v březnu 1944 Československou vojenskou pamětní medailí se štítky F a VB, v dubnu 1946 dvěma Československými válečnými kříži 1939 a dvěma medailemi za chrabrost.[12] Jeho nadřízení jej charakterizovali jako veselého, kamarádského muže, někdy však trochu lehkomyslného.[13] Po celou válku o něm jeho rodina neměla žádné informace, dostali jen několik pohlednic z Polska. Manželka s dětmi žila v Ivance a později u Andělovy sestry v Párovských Hájích u Nitry.[14]

Po návratu do vlasti dne 19. července 1945 sloužil Jan Anděl ještě krátký čas u vojenské jednotky v Plzni a v září 1945 byl propuštěn do zálohy. V srpnu dostal národní správu nad hotelem Biedermeier ve Františkových Lázních, kam za ním přijela manželka s dětmi.[15] S manželkou Pavlou se mu v roce 1946 podařilo uvést hotel do provozu. Zatímco žena pomáhala v kuchyni, on obsluhoval v restauraci. Do srpna 1947 měli ještě dva zaměstnance – číšníka a tzv. bardámu, která obsluhovala na baru.[16] Paní Baborová, dcera Jana Anděla, vzpomíná, že v hotelu pracoval také kuchař s pomocnicí. Lázně fungovaly v té době jen sezonně, lázeňští hosté přijížděli hlavně v létě, v sezoně od května do září.[17] V zimě, kdy byl hotel zavřený, jezdil Anděl pracovat do pivovaru v Chebu.[18]

Jan Anděl využil toho, že se jeho novým působištěm stalo pohraničí, hranice s Německem byly nedaleko. První osobu převedl přes hranice ještě před únorovým převratem. V jeho domácnosti vypomáhala Němka, která měla být odsunuta do sovětské zóny Německa, pan Anděl ji převedl do Bavorska do americké zóny.[19]

Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 sledoval s obavami nové společenské poměry, měl být zbaven národní správy hotelu,[20] a když dostal zprávu o záhadné smrti Jana Masaryka 10. března 1948, rozhodl se i s rodinou utéci za hranice.[21] Před tím ale ještě pomáhal v přechodu hranic svým kamarádům a známým – účastníkům protinacistického zahraničního i domácího odboje, kteří se oprávněně cítili v nových poměrech ohroženi.

Jednu skupinu utečenců převedl již 25. března 1948. U dvora Sorkov (Sorghof, dnes Lužná) nedaleko Libé byla skupina zadržena strážmistry Josefem Hadáčkem a Ladislavem Vídeňským z hlídky SNB. Anděl ale hlídku přemohl a odzbrojil, přičemž Hadáčka zranil. SNB proto hodnotila Anděla jako nebezpečného zločince: Jest tedy bezpečně prokázáno, že se jednalo o velmi nebezpečného zločince, který pracoval podvratně proti lidově-demokratickému zřízení čsl. republiky, který nejen že převáděl státu škodlivé osoby přes hranice illegálně do Německa, ale přepadával při tom i bezpečnostní orgány konající službu k střežení hranic.[[1]] U silnice z Lužné do Libé stojí dodnes památník opěvující „hrdinský čin“ strážmistrů Hadáčka a Vídeňského v boji proti agentům cizích rozvědek.[23]

Další přechod se konal dne 11. dubna 1948. Skupina převáděných osob nebyla jednotná, všichni se navzájem neznali, spojovala je pouze osoba převaděče Jana Anděla. Jednalo se o několik menších skupinek osob, které se znaly a rozhodly se odejít za hranice, většinou pocházely ze Slovenska. Přes různé kanály se spojily s Andělem, který připravil a naplánoval převod. První částí převáděné skupiny byla vlastní rodina Jana Anděla, jeho manželka Pavla, která byla v té době těhotná,[24] s dětmi. Další skupinkou byli Andělovi kamarádi ze zahraničního odboje Ludevít Veselý (nar. 1916) a Jan Veselý (nar. 1910) a jejich známí Karel Markovič (nar. 1922) a František Bacho (nar. 1921). Od Veselého se o přechodu hranic dozvěděl také Michal Novák (nar. 1919),  nímž šel jeho spolupracovník Josef Palacka (nar. 1928). Dílčí součástí skupiny byli také slovenští partyzáni ze Slovenského národního povstání, kterým přechod zprostředkoval Michal Škodáček (nar. 1917) a Božena Hanžlová (nar. 1891), kteří se s Andělem znali z doby jeho správcování hotelu ve Františkových Lázních. Provozovali tam hotel Beseda. O přechod se pokusil syn Boženy Hanžlové František Hanžl (nar. 1912) s manželkou Annou (nar. 1912) a dcerou. Dále Irma Ciprichová (nar. 1919) se synem.[25] Paní Ciprichová byla manželka plukovníka Antonína Cipricha, vojáka, který se zapojil do Slovenského národního povstání a na začátku dubna 1948 uprchl do Německa. Snažila se přejít hranice za ním.[26] Posledními členy převáděné skupiny byli manželé Marušákovi (Bohumil, nar. 1915, a Libuše, nar. 1922), kteří později ve výpovědi na SNB tvrdili, že jejich odchod nebyl dobrovolný, že je Anděl nutil odejít za hranice, protože se náhodou dozvěděli o existenci protistátní odbojové skupiny.[27] Je však třeba zvážit okolnosti, za kterých vypovídali, hrozilo jim vězení za ilegální odchod z republiky a Anděl již nežil, takže mu ani jejich výpověď nemohla uškodit. Je nepravděpodobné, že by je Anděl skutečně nutil k odchodu, už z důvodu velkého rizika při přechodu hranic, které by ještě bylo zvýšeno rizikem zrady lidí, kteří by za hranice nešli dobrovolně.

Dne 11. dubna ve 20,30 hod. již za tmy se skupina postupně scházela, aby nebyla nápadná a podezřelá místním obyvatelům. Lidé byli rozděleni do tří malých skupinek, které se spojily v parku u Labutího jezírka ve Františkových Lázních. Poté se utečenci potichu vydali směrem ke státní hranici, šli mezi rybníky, poté přes les, louku a také po lesní cestě. Paní Baborová vzpomíná, že šli kolem koupaliště Jadran, které jako dítě navštěvovala, a dále do kopce a po lesní cestě.[28]

Ve Zprávě o zatčení, vypracované Státní bezpečností Cheb, se uvádí: Jan Anděl vyšel v čele skupiny, která byla po cestě doprovázena Škodováčkem, který se pak vrátil do Frant. Lázní zpět. Cestou zorganisoval Anděl skupinu tak, že v čele této skupiny byl on, pak několik mužů, načež následovaly ženy a skupiny pak uzavírali opět muži. Při příchodu na okraj lesa Anděl skupinu v lese zastavil a sám šel prohlédnouti terén. Skupině pak dal znamení k pochodu směrem na okresní silnici Kammerdorf (Horní Rybárna, pozn. aut.) – Libá.[29] Když však vyšli z lesa, už na ně čekala hlídka SNB.

Ve východní části obce Kammerdorf konala v té době strážní službu hlídka čtyř příslušníků SNB pod velením strážmistra Jiřího Lébra (nar. 1926). Ve 21,50 hod. k ní přišel bulharský dělník z Františkových Lázní Ivan Georgiev a udal, že od Františkových Lázní jde přes rybníky v okolí obce Krapice skupina lidí, která chce ilegálně přejít hranice. Strážmistr Lébr rozdělil hlídku, dva příslušníky nechal hlídat na křižovatce Kammerdorf a on se strážmistrem Františkem Řezáčem (nar. 1924) se vydali po silnici k Libé. Předpokládal totiž, že se skupina bude pro orientaci v noci držet komunikací[30] a bude se snažit dostat na silnici na Libou, což je nejkratší cesta k hranicím. Strážmistři zaujali pozice v místě, kde na okresní silnici Libá-Cheb ústí lesní cesta do nyní zaniklé obce Hleďsebe (Sichdichfür – u Krapice). Zde čekali skryti v silničním příkopu.[31]

V 22,15 hod. vyšla z lesa skupina uprchlíků a šla přes louku směrem na Libou. Když byli vzdáleni asi 30 metrů od hlídky, strážmistři vyskočili z příkopu a vyzvali uprchlíky: Jménem zákona stůj! Lidé hlídku neuposlechli a začali utíkat zpět do lesa. Strážmistři je pronásledovali a snažili se je zadržet. Lébr vystřelil ze samopalu, což bylo znamení pro hlídku v Kammerdorfu, aby přišla. Současně se Řezáč snažil skupině zahradit cestu do lesa a narazil na Jana Anděla.

Mezitím se Anděl, který byl již v předu, vrátil ke skupině a za pomoci dvou mužů[32] se vrhl se slovy: „Ty kurvo“ na strážm. Řezáče, při čemž pravděpodobně držel pistoli. Strážm. Řezáč, který v pravé ruce držel samopal, snažil se levou volnou rukou odraziti Anděla. Když spatřil strážm. Lébr, že strážm. Řezáčovi hrozí nebezpečí odzbrojení, vypálil směrem na útočící muže dávku ze samopalu. Po tomto výstřelu Anděl ihned klesl k zemi a s ním současně i strážm. Řezáč. Tlupa po vyzvání, aby ulehla k zemi, byla přispěchavší hlídkou SNB zadržena.[33]

Jan Anděl byl na místě mrtev a strážmistr František Řezáč vážně zraněn, život mu zachránil jen lékařský zákrok. Byl postřelen pěti výstřely ze samopalu.[34]

Jak prokázala pitva, která byla provedena dne 13. dubna 1948 v pitevně všeobecné veřejné nemocnice v Chebu, Anděl zemřel na následky střelné rány do hrudníku, vykrvácel z velkých cév. Smrt nastala ihned po zranění a nepomohla by ani včasná lékařská pomoc.[35] Po pitvě byl pohřben na hřbitově v Chebu, k jeho otevřenému hrobu vzali příslušníci SNB podívat se jeho děti.[36]

Důležitou otázkou, kterou řešili vyšetřovatelé případu, je, zda byl Jan Anděl, popř. další jeho společníci ozbrojeni, a jestli po strážmistrech stříleli. Pod tělem Jana Anděla byla nalezena pistole vzor P 38, ráže 9 mm s jedním zásobníkem a 8 ostrými náboji.[37] I Jan Veselý vypověděl, že Anděl měl u sebe zbraň.[38] Podle posudku zbrojíře se však z této zbraně nestřílelo.[39] Dále byla asi 7 metrů od Anděla nalezena pistole značky Vesta, ráže 9 mm s jedním ostrým nábojem. Vyšetřovatelé nezjistili, komu patřila. Podle posudku zbrojíře se z této pistole střílelo, ale nebylo možné určit, jestli při zadržení skupiny nebo již předtím, např. předchozího dne.[40] Přes intenzivní hledání nebyly na místě činu nalezeny žádné nábojnice.[41] Údajnou střelbu Anděla slyšel jen strážmistr Řezáč a zadržená Ciprichová. Řezáč ale později připustil, že slyšel střelbu od lesa, ale nevěděl, jestli střílel Anděl nebo jeho kolega Lébr.[42] Ciprichová pravděpodobně slyšela střelbu samotného Řezáče, který při obkličování skupiny vystřelil dvě rány z pistole, aby přivolal pomoc nedaleké hlídky.[43] Pravděpodobně tedy stříleli jen příslušníci SNB.

Andělova smrt byla způsobena úplným profesionálním selháním strážmistra Lébra, který zcela nesmyslně střílel ze samopalu na muže zápasící ve tmě. Zabil „narušitele“, ale také vážně zranil svého kolegu. Jeho postup byl od dubna do července 1948 vyšetřován velitelem SNB útvaru 8174 v zastoupení kapitána Antonína Galuse,[44] dále posuzován velitelem SNB útvaru 9600 plukovníkem Jiřikovským,[45] majorem Jiřím Kovářem[46] i ministerstvem vnitra (podplukovník Kohout).[47] Přestože jeho nadřízení konstatovali hrubé chyby v jeho postupu, nebyl nijak potrestán: Čin spadá do doby, kdy se na provinivší hlídku vztahuje amnestie presidenta republiky, takže není zde prakticky dána možnost stíhání soudního ani kázeňského. Z důvodu amnestie nebylo na strážmistra Lébra podáno trestní oznámení.[48]

Smrt Jana Anděla byla po roce 1989 prošetřována Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, v říjnu 2003 byl ale případ bez výsledku odložen dle § 159a odst. 1 trestního řádu se zdůvodněním, že v daném případě nejde o trestný čin a věc nelze vyřídit jinak.[49]

Po zadržení strážmistry SNB byla skupina držena v Lužné a následně převezena do Chebu. Zatímco dospělí byli drženi ve vyšetřovací vazbě SNB a vyslýcháni, děti byly internovány v mateřské školce v Chebu, kde strávily izolovaně týden. Poté si je vyzvedli příbuzní. Andělova syna Jana si odvezla jeho teta na Slovensko, kde vyrostl. Dcera Blažena našla útočiště u rodičů své kamarádky ve Františkových Lázních. K nim také po propuštění přišla Pavla Andělová, která zůstala s dcerami Blaženou a malou Pavlou ve městě. Až do své smrti roku 1969 zde pracovala v sociálním domově Charity. I po smrti manžela na ni Státní bezpečnost připravovala provokace. Paní Baborová vzpomíná: Párkrát u nás byli určitě estebáci. Přišli a ptali se mámy, kudy jsme šli a jestli by je převedla přes hranice. Moje máma neznala ani okolí Františkových Lázní, nikam by je nepřevedla. Vždy z toho dostala záchvat. Jednou nebo dvakrát tam byli.[50]

Zadržení utečenci byli několik měsíců drženi ve vyšetřovací vazbě a poté odsouzeni k trestům do 12 měsíců odnětí svobody. Těhotná Andělová byla držena ve vazbě do června 1948, kvůli komplikacím v těhotenství musela být v tomto čase také hospitalizována. Po propuštění se jí v říjnu 1948 narodila dcera Pavla. Dne 13. září 1950 byla odsouzena Okresním soudem v Chebu pro pokus trestného činu přípravy úkladů. Po odvolání byla 13. února 1952 Krajským soudem v Karlových Varech zproštěna obžaloby,[51] protože jen následovala svého manžela. Podle informací paní Baborové se většině lidí ze skupiny podařilo po propuštění utéci za hranice.[52]

Anděl byl jedním z řady převaděčů, obyvatel pohraničí, kteří ihned po únorovém převratu 1948 pomáhali ohroženým lidem dostat se za hranice republiky. Stejně jako řada dalších zaplatil za svou činnost vlastním životem. Vojáka, který bojoval v zahraniční armádě za svobodu vlasti a přežil boje u Dunkerque, bezdůvodně zabil nekompetentní strážmistr, který nezvládl situaci.